Hejtman Jihočeského kraje Martin Kuba, který vloni na podzim opustil ODS, dnes náhle ohlásil název své budoucí strany. A řekněme si rovnou, nepovedlo se mu to. Kuba, který vždy tak úzkostně dbal na image sekáče, to zas zpackal. Potvrdil tím, že mimo České Budějovice, Lipno nebo dálnici z Plané nad Lužnicí do Tábora mu to prostě nejde. A nejspíš už ani nepůjde.

Z dnes zveřejněného „produktu“ čiší nejen bezradnost — Kuba ve vymezení svého cílového elektorátu zjevně tápe —, ale především to, co začíná být Kubovou značkou — nepřipravenost a rozpad kdysi tak robustního PR. Vše kolem Kuby už nějaký týden působí, jako by se ocitl v situaci, jejíž kontury a dynamiku nemá pod kontrolou. To je pro jihočeského hejtmana hluboce nekomfortní. Kuba totiž může být Kubou jen tehdy, když přesně ví, co Kuba udělá.

Obraz politika-šachisty, který si hejtman dokonce dotoval, nezávisel na tom, že by Kuba dokázal předpovídat různé scénáře hry. Spočíval spíše v tom, že vymezoval šachovnici a stanovoval začátek i konec hry. Kubovou inherentní potíží je, že jeho absolutní kontrola nad jihočeskou partií — stejně jako osvojení techniky faulu či vynucené kontumace — nemohla skončit jinak než zakrněním jeho herních schopností.

A tak se jeho největší vítězství v krajských volbách na podzim 2024 stalo začátkem jeho konce. Svou až zbytečně drtivou výhru totiž do velké míry postavil na okopávání nohou vlastní strany. Mediálně atraktivní obraz střelce do vlastních řad následně Kubu vmanipuloval do role případného zachránce ODS číslo jedna. Do role, na niž se dostalo hned po debaklu dosavadní koalice ve sněmovních volbách vloni na podzim.

Vyhrání z kapsy vyhání

Kubovo vystoupení z ODS, k němuž přiměl také takřka celý zbytek lokálních spolustraníků, takzvaného Kuba týmu, nebylo ničím jiným než manévrem, jak uniknout ze smrtící pasti. Rezignace Petra Fialy totiž pro jihočeskou kubovskou politiku znamenala nepříjemnou povinnost proměnit slova v činy — vyslat závodního koně do kandidatury na předsedu ODS. Jelikož však Kuba svou hvězdu vynesl právě na ponižování stranických kolegů, bylo jisté, že potřebnou podporu by prostě nezískal. A tato prohra by pro Kubu, tj. pro jeho především regionální obchodní zájmy, byla nejspíš fatální.

Jediným možným řešením tak bylo stranu urychleně opustit — s narativem, „že to takhle už dál nejde, máme jiné hodnoty atd.“ Až další dění však ukázalo, že Kuba tento krok, který by každý kloudný šachista aspoň chvíli promýšlel, neměl dobře připravený. Nenásledovaly totiž žádné další aktivity, které by se motiv odchodu pokusily jakkoli zasadit do kontextu inzerovaného nástupu silného celorepublikového hráče.

Kuba jen začal vysílat podcast Super Česko, do něhož si zval převážně své kamarády z jihočeského byznysu a dramaturgické bloudění pak jen potvrdil číslem s varietním apoštolem zániku Miroslavem Bártou — navíc v době, kdy se většina příčetných obyvatel České republiky zabývala Trumpovým blouzněním o invazi USA do Grónska.

Navzdory tomu, že od začátku roku žijeme podstatnějšími problémy než jsou kličky na politické kariéře jihočeského hejtmana, určitý tlak na rozuzlení Kubova pozapomenutého projektu ze strany médií samozřejmě šel. Kuba tak pochopil, že chce-li si udržet aspoň jakous takous relevanci, bude muset s kůží na trh — a to urychleně.

A tak to spustil: po nedělní demonstraci Milionu chvilek s účastí devadesáti tisíc občanů, v době, kdy veřejný prostor zcela ovládá dění mezi vládou a prezidentem, přišel Kuba v úterý v 11:15 s klipem a tiskovou zprávou. Ovšem jakým klipem a jakým sdělením! Jeho tým přetavil podcastové Super Česko v registrovaný label Naše Česko.

Celá prezentace zoufale a pravděpodobně i příznačně připomíná kampaň supermarketu Kaufland Z lásky k Česku nebo reklamu na Telecom z 90. let. Průlet krajinou (linka Praha — Český Krumlov — České Budějovice — Třeboň — Žďár nad Sázavou — Praha je až freudovská), Masaryk, osmašedesátý, devětaosmdesátý, národ, odpovědnost k zemi, psaní příběhu…

Poprvé pořádně?

Skrznaskrz amatérskou prezentaci takřka bez obsahu korunuje zjevení loga Naše Česko, pod nímž se objeví záhadné „Poprvé pořádně“ a Kubův podpis. Jako by už Kuba nevěřil ani svému týmu a jako by už nevěřil ani sobě.

Rozklad pak jen korunuje Kubova nepozornost, když ve svém postu na Facebooku, který nejspíš psal někdo jiný, ponechal velké „v“ v oslovení sama sebe: „Poslední dobou jsem dostával vlastně pořád jen jednu otázku: Jak se tedy bude jmenovat to Vaše nové hnutí? Tak tady to je!“ Stejně jako to, že značku Naše Česko už dříve využil investiční fond skupiny J&T…

Ačkoli jsem Martina Kubu vždy považoval za špatného politika pohrdajícího veřejným zájmem, oceňoval jsem na něm, co u mnohých politiků, které mám rád, postrádám: měl velmi zřetelnou vůli k moci. Kuba chtěl vládnout. A to je podle mého názoru vlastnost, s níž se nerodí každý a která je pro úspěšného politika nutnou podmínkou. Kuba tuto vlastnost ztratil.

To, co u Kuby pozoruji poslední měsíce a co dnes korunoval zpackanou prezentací špatného labelu Naše Česko, není nic jiného než demonstrace ztráty vůle být na vrcholu. Což je u politika, který svou tvář budoval na absolutním úspěchu, příznakem nikoli úpadku, nýbrž konce.