Za devatero horami a devatero řekami rozkládá se podivuhodná země převeliká, nad kterou slunce nezapadá. V té zemi uctíván, milován a jídlem i pitím štědře pohoštěn je každý, kdo se slovem mistrně zacházet dovede a srdce i oči lidí mluvou či písmem dokořán otevírá. Pohádka? Kdepak! Jen marnivý pokus podělit se o zdroj energie čiré, světlé, snové, která se ruskou literaturou zove.

Ňáký divný rusáci

„Co to je za film? Nějakej ruskej? Tak na ten mě nedotáhneš ani párem volů,“ slýchávám často od svých českých kamarádů a známých, když je v dobré víře poňoukám ke shlédnutí ruského filmu, který mě omámil, rozradostnil a obohatil. A stejné je to s divadlem nebo knížkami. Nakažlivá nedůvěra a nechuť ke všemu ruskému, která občas přechází v podrážděnou nenávist, zažrala se malému národu pinožícímu se v české kotlině do kůže a vlezla mu za nehty. Co je české, to je hezké, co je ruské, je zrádné a kluzké, hrají stále dokola gramofony obehranou písničku v četných českých myslích.

Komplex méněcennosti, jehož zhoubné buňky začaly bujet z hrůzy a bezmoci za rachotu okupačních tanků před pětačtyřiceti lety, zmutoval za přispění médií a politiků v tupý vztek, jímž sadomasochisticky dráždíme vlastní pocit ukřivděnosti a vzápětí terapeuticky přenášíme hněv na univerzální viníky všech našich křivd. Co na tom, že dnes hrozí naší zemi nebezpečí nikoli zvenčí, ale zevnitř, od nás samotných.

Virus rusofobie zdědily i generace, které o tom všem jen slyšely z vyprávění, metastázoval do naší jindy perlivé a hravé mateřštiny, takže Rusy nazýváme pohrdavým patvarem rusáci. Zatímco pro politiky je tato ideologicky dokrmovaná úchylka vodou na jejich manipulativní mlýny, jelikož jim umožňuje pěstovat si „strach z Ruska“ do dalších voleb jako saláty ve skleníku, nám ostatním zatemňuje svobodnou mysl a vnitřně deformuje pohled na svět.

A přitom jsou v Rusku lidé, od nichž bychom se mohli mnohému přiučit, hodnoty, jimiž bychom se mohli inspirovat, kultura, která by nás mohla obohatit. A literatura, která by nám mohla otevřít dveře do dimenzí, o nichž nemáme v naší kotlině sevřené hradbami hor a sužované ukřivděnou závistí ani ponětí.

Když četl autor těchto řádků poprvé jako školák v roce 1981 Gogolova Revizora, nechápal, jak to, že komunisté povolili publikovat tak průhledné metafory papalášů v učebnicích (tytéž metafory jsou aktuální i dnes). A když se jako student o pár let později ponořil do přepisování samizdatových textů tehdy zakázaných autorů Mandelštama a Charmse, tancoval po rozbitých chodbách volgogradské studentské koleje nadšením, kterak energie prýštící z jejich textů otevře oči kamarádům doma — v Československu. Pro mnohé to, bohužel, byli a zůstali „ňáký divný rusáci“. No a co? Dobře jim tak!

Leč dosti mrmlání a brblání, náš záměr pootevřít škvírku, skrze kterou bychom mohli jako klíčovou dírkou nahlédnout do kouzelné komnaty současné ruské slovesnosti a slastně nasát její vůně i pachy, je snad již dostatečně pateticky osvětlen. Pročež vzhůru na východ!

Aureola i kříž

První, co nás v Rusku udeří do očí, je renomé a úcta, jaké se psané i mluvené slovo těší. Spisovatelé a básníci nejsou považováni za výrobce knižního zboží nebo jeho dealery, ani za celebrity snobské smetánky, jako u nás, nýbrž za vykonavatele poslání, které spočívá v šíření a zušlechťování rodné řeči. Ruští mistři slova k němu přistupují s vážností a pokorou - je pro ně samozřejmé cele se mu obětovat. To vyvolává v okolí podivuhodné pochopení a toleranci, jelikož právě jejich oběť dodává vytvořenému nádech posvátnosti — cosi na způsob tradiční úcty k jurodivým věštícím kdysi na Rusi budoucnost.

Vyslovíte-li ve správnou chvíli jména autora, který má aureolu skutečného básníka, nebo dokonce zarecitujete pár jeho veršů, stane se zázrak — jako mávnutím kouzelného proutku přestáváte být podezřelým cizím elementem, jste náhle s úctou přijat a štědře hoštěn. I proto, že spontánní recitace veršů je v Rusku oblíbenou a vcelku běžnou radostnou událostí.

Nevěříte? Dobrá, v hloučku opilců potácejících se u stánků s pivem vám nepomůže ani Puškin, nicméně nikdy nezapomenu třeba na usměvavou prodavačku v Jaltě, která mi na otázku, jestli jsou hrozny vína na pultě sladké, odpověděla zpěvavým gejzírem veršů o tom, že víno a láska jsou to nejsladší, co člověka muže na světě potkat. Anebo na vodkou rozkuráženého pilota rozvrzaného vrtulníku na sever od Jakutska, který pokaždé, když motor začal vynechávat a helikoptéra sebou ve vzduchu cukala jako kapr v kádi, rozhodil rukama a vzrušeně vykřikoval do rachotu strojů trhané verše Majakovského. Zaklínání zabralo a tragédie se nekonala.

Všeobecně uctívaná magie básnického slova se navíc z literatury šíří do zpívané poezie dnešních následníků Okudžavy či Vysockého, textů rockových, punkových a elektronických kapel nebo raperů a MC (Kirpiči, MC Noize, Guf, Basta, Centr, Grot, Legalize a další). Ti všichni svou tvorbou dále šíří vysokou ideu básnictví jako specifického vypořádání se s okolní realitou, nesou s plnou vážností pochodeň poezie a sdílí klasický úděl básníků, který častěji než sláva provází oběti a utrpení.

Ani ruská literatura ale pochopitelně nestojí vně ekonomické globalizace a je pravda, že v posledních letech je agresivně vytlačována komerčním brakem, ať již ve formě překladů pokleslých bestsellerů amerických, či jejich více či méně zdařilých nápodob ruské provenience.

Fenomén současné ruské literatury umělecké a nekomerční, který se letmo pokoušíme přiblížit, přežívá tomuto konzumnímu tsunami navzdory.