Za devatero horami a devatero řekami rozkládá se podivuhodná země převeliká, nad kterou slunce nezapadá. V té zemi uctíván, milován a jídlem i pitím štědře pohoštěn je každý, kdo se slovem mistrně zacházet dovede a srdce i oči lidí mluvou či písmem dokořán otevírá. Pohádka? Kdepak! Jen marnivý pokus podělit se o zdroj energie čiré, světlé, snové, která se ruskou literaturou zove.

Ňáký divný rusáci

„Co to je za film? Nějakej ruskej? Tak na ten mě nedotáhneš ani párem volů,“ slýchávám často od svých českých kamarádů a známých, když je v dobré víře poňoukám ke shlédnutí ruského filmu, který mě omámil, rozradostnil a obohatil. A stejné je to s divadlem nebo knížkami. Nakažlivá nedůvěra a nechuť ke všemu ruskému, která občas přechází v podrážděnou nenávist, zažrala se malému národu pinožícímu se v české kotlině do kůže a vlezla mu za nehty. Co je české, to je hezké, co je ruské, je zrádné a kluzké, hrají stále dokola gramofony obehranou písničku v četných českých myslích.

Komplex méněcennosti, jehož zhoubné buňky začaly bujet z hrůzy a bezmoci za rachotu okupačních tanků před pětačtyřiceti lety, zmutoval za přispění médií a politiků v tupý vztek, jímž sadomasochisticky dráždíme vlastní pocit ukřivděnosti a vzápětí terapeuticky přenášíme hněv na univerzální viníky všech našich křivd. Co na tom, že dnes hrozí naší zemi nebezpečí nikoli zvenčí, ale zevnitř, od nás samotných.

Virus rusofobie zdědily i generace, které o tom všem jen slyšely z vyprávění, metastázoval do naší jindy perlivé a hravé mateřštiny, takže Rusy nazýváme pohrdavým patvarem rusáci. Zatímco pro politiky je tato ideologicky dokrmovaná úchylka vodou na jejich manipulativní mlýny, jelikož jim umožňuje pěstovat si „strach z Ruska“ do dalších voleb jako saláty ve skleníku, nám ostatním zatemňuje svobodnou mysl a vnitřně deformuje pohled na svět.

A přitom jsou v Rusku lidé, od nichž bychom se mohli mnohému přiučit, hodnoty, jimiž bychom se mohli inspirovat, kultura, která by nás mohla obohatit. A literatura, která by nám mohla otevřít dveře do dimenzí, o nichž nemáme v naší kotlině sevřené hradbami hor a sužované ukřivděnou závistí ani ponětí.

Když četl autor těchto řádků poprvé jako školák v roce 1981 Gogolova Revizora, nechápal, jak to, že komunisté povolili publikovat tak průhledné metafory papalášů v učebnicích (tytéž metafory jsou aktuální i dnes). A když se jako student o pár let později ponořil do přepisování samizdatových textů tehdy zakázaných autorů Mandelštama a Charmse, tancoval po rozbitých chodbách volgogradské studentské koleje nadšením, kterak energie prýštící z jejich textů otevře oči kamarádům doma — v Československu. Pro mnohé to, bohužel, byli a zůstali „ňáký divný rusáci“. No a co? Dobře jim tak!

Leč dosti mrmlání a brblání, náš záměr pootevřít škvírku, skrze kterou bychom mohli jako klíčovou dírkou nahlédnout do kouzelné komnaty současné ruské slovesnosti a slastně nasát její vůně i pachy, je snad již dostatečně pateticky osvětlen. Pročež vzhůru na východ!

Aureola i kříž

První, co nás v Rusku udeří do očí, je renomé a úcta, jaké se psané i mluvené slovo těší. Spisovatelé a básníci nejsou považováni za výrobce knižního zboží nebo jeho dealery, ani za celebrity snobské smetánky, jako u nás, nýbrž za vykonavatele poslání, které spočívá v šíření a zušlechťování rodné řeči. Ruští mistři slova k němu přistupují s vážností a pokorou - je pro ně samozřejmé cele se mu obětovat. To vyvolává v okolí podivuhodné pochopení a toleranci, jelikož právě jejich oběť dodává vytvořenému nádech posvátnosti — cosi na způsob tradiční úcty k jurodivým věštícím kdysi na Rusi budoucnost.

Vyslovíte-li ve správnou chvíli jména autora, který má aureolu skutečného básníka, nebo dokonce zarecitujete pár jeho veršů, stane se zázrak — jako mávnutím kouzelného proutku přestáváte být podezřelým cizím elementem, jste náhle s úctou přijat a štědře hoštěn. I proto, že spontánní recitace veršů je v Rusku oblíbenou a vcelku běžnou radostnou událostí.

Nevěříte? Dobrá, v hloučku opilců potácejících se u stánků s pivem vám nepomůže ani Puškin, nicméně nikdy nezapomenu třeba na usměvavou prodavačku v Jaltě, která mi na otázku, jestli jsou hrozny vína na pultě sladké, odpověděla zpěvavým gejzírem veršů o tom, že víno a láska jsou to nejsladší, co člověka muže na světě potkat. Anebo na vodkou rozkuráženého pilota rozvrzaného vrtulníku na sever od Jakutska, který pokaždé, když motor začal vynechávat a helikoptéra sebou ve vzduchu cukala jako kapr v kádi, rozhodil rukama a vzrušeně vykřikoval do rachotu strojů trhané verše Majakovského. Zaklínání zabralo a tragédie se nekonala.

Všeobecně uctívaná magie básnického slova se navíc z literatury šíří do zpívané poezie dnešních následníků Okudžavy či Vysockého, textů rockových, punkových a elektronických kapel nebo raperů a MC (Kirpiči, MC Noize, Guf, Basta, Centr, Grot, Legalize a další). Ti všichni svou tvorbou dále šíří vysokou ideu básnictví jako specifického vypořádání se s okolní realitou, nesou s plnou vážností pochodeň poezie a sdílí klasický úděl básníků, který častěji než sláva provází oběti a utrpení.

Ani ruská literatura ale pochopitelně nestojí vně ekonomické globalizace a je pravda, že v posledních letech je agresivně vytlačována komerčním brakem, ať již ve formě překladů pokleslých bestsellerů amerických, či jejich více či méně zdařilých nápodob ruské provenience.

Fenomén současné ruské literatury umělecké a nekomerční, který se letmo pokoušíme přiblížit, přežívá tomuto konzumnímu tsunami navzdory.

Kosmonaut a blecha

„Rusko rozumem nepochopíte,“ praví místní přísloví. „Anebo alespoň ne střízliví.“

A stejně tak je pro příchozího nebo přiletěvšího zpoza ruských hranic téměř nemožné získat byť elementární přehled o ruském literárním dění. Jen v Moskvě samotné tvoří a publikuje desetkrát více spisovatelů než v Čechách, na Moravě a Slezsku dohromady. A nejhorší, co byste mohli udělat, jak vám řekne každý spisovatel žijící mimo metropoli, by bylo omezit se na Moskvu, protože skutečně nové, svěží a převratné věci v umění vznikají mimo ni. Moskevským literárním magnetismem jsou teprve následně přitahovány, aby byly s puncem metropolitní kvality katapultovány do všech kulturních center Ruska od Kaliningradu až po Vladivostok.

Moskva je přitom pro většinu Rusů „jiná planeta“. Řeknou vám, že skutečné Rusko začíná až za jejími hranicemi. Literární provoz kypí v desítkách měst a oblastí, přičemž literatura každé z nich je čímsi specifická a neopakovatelná. Petrohrad, Nižní Novgorod, Pskov, Kazaň, Tomsk, Irkutsk — to jsou všechno živá a svébytná kulturní centra, kolem nichž se jako planety kolem Slunce točí svérázné a pulsující literární světy.

Pokud patříte k dobrodruhům objevujícím pro sebe a své krajany nová zjevení, revoluce a trendy současné ruské literatury, nutně si připadáte jako rybář stojící po kolena v řece, kterou putují proti proudu nekonečná, mrskající se hejna lososů a prosmýkávají se vám mezi prsty. Anebo jako kosmonaut, který za svůj pobyt na Marsu stihne propátrat sotva tisícinu povrchu planety, přičemž si uvědomuje, že to ještě nemusí vypovídat nic o tom, jaký je Mars jako celek.

Nevýhodou takové situace je očividná nemožnost zachytit reprezentativní vzorek knížek, veršů, divadelních her nebo písní, výhodou je nekončící ohňostroj nečekaných objevů a překvapení, které každá nová taková literární expedice přináší. A třebaže vám z okamžiku, když se všechny ty ohňostroje spojí v okouzlující polární záři, která zatočí s vaším domnělým ateismem jako hladová krajta s malým nebohým králíčkem, po návratu v hlavě zůstane jen jakýsi nesdělitelný, slastně brnící pocit na spáncích, jste zkrátka šťastný jako blecha, která se právě napila závratně omamné krve, aniž by ji přitom někdo zamáčkl, třebaže to bylo o fous.

Veselý Sisyfos

Navzdory zjevné neuskutečnitelnosti záměru, který jsme si vytyčili na samém počátku — nahlédnout za oponu současné ruské slovesnosti a nasát její vůně i pachy — pokusíme se nyní s šibalským výrazem s osudem smířeného Sisyfa nabídnout letmou a zcela nahodilou ochutnávku aromatů, které nám cvrnkly do nosu při čtení současných ruských knížek za několik posledních dní, týdnů, měsíců a let — titulů, o nichž si myslíme, že jsou svým způsobem výjimečné. Začněme těmi, které byly přeloženy do češtiny, a náhodní zájemci, kterým se bukvičky azbuky míhají před očima jako nerozluštitelné hieroglyfy, tak mají možnost přečíst si je v rodné řeči.

Proslulost uznávaných, čtených, překládaných, oceňovaných a navzdory tomu všemu stále ještě progresivních a nebojácně avantgardních spisovatelů si vysloužili zejména Vladimir Sorokin (* 1955) a Viktor Pelevin (* 1962). Oba dva jsou na slovo vzatí mistři, kteří si — řečeno s Voskovcem a Werichem — „jako dva klauni pohazují míčky abstraktních představ“, lákají čtenáře do svých imaginativních světů, kde pro ně nachystaly prožitky a nástrahy, intelektuální extáze, masáže bránice i hororové atrakce jako z pouťového strašidelného zámku. Bohatství, různorodost a dokonalost literárních postupů, mohutnost a elegance architektury vyklenuté nad jimi stvořenými světy, stejně jako pestrost mozaik umně poskládaných z fragmentů, aluzí a citací literární klasiky nabízejí prožitky blízké nirváně, explodující ohňostroji fantazie, bolesti a radosti a vzápětí konejšivě kolébající dobrodružstvím vyčerpané duše ve slastném přístavu čtenářské katarze.

Sorokinův Den Opričnika, přeložený kongeniálně do češtiny Liborem Dvořákem, je v tomto smyslu ideální vstupní branou do podivuhodné říše současné ruské literatury. Novela o privilegovaných ochráncích cara, vystavěná na bytelných základech gogolovské grotesknosti, je sžíravě ironickou metaforou současného Ruska, a zároveň orwellovsky burcující věštbou, kam až může dospět společnost poblouzněná vidinou bohatství a moci hrstky vyvolených na úkor všech ostatních. Vnitřní energie sálající z knihy a věštecky předjímající absurdity a excesy moci v současném Rusku zaskočila i samotného autora, který se přiznal, že netušil, jak přesně zatne do živého nervu reality a komu všemu hne svou knihou žlučí.

Přesah z literárního světa do reality, čtivost a přístupnost díla i ohlas, jaký kniha vyvolala, je dvojnásob překvapivý u autora, který byl ve svých předchozích románech, novelách a povídkách disciplinovaným konceptualistou tvořícím pro intelektuální elitu. Český čtenář se s jeho formálními experimenty mohl setkat například v novele Třicátá Mariina láska, kde se atraktivní text na hranici filozofující sociologie, grotesky a pornografie ve dvou třetinách knihy bez varování zlomí ve vyprázdněný jazyk byrokratických frází, na němž sebetrpělivější mysl uvízne jako koráb na mělčině.

Vlkodlaci a lišky

Z jiného soudku čepuje svůj omamný literární mok konceptualista a mystifikátor Viktor Pelevin. Tajuplný autor, který zahájil literární kariéru jako editor populárních knih Carlose Castanedy a téma halucinogenů si osvojil ve vlastní tvorbě, skrývá svoji pravou identitu před médii i veřejností, čerpá z tradic mysticismu, orientální literatury a sci-fi, přičemž se zároveň permanentně vysmívá stereotypům a klišé hnutí New Age, které s vyprázdněnými floskulemi východních filosofií s oblibou manipuluje.

Jeho zatím poslední česky vydaná kniha Svatá kniha vlkodlaka je příběhem nesmrtelné lišky — magické postavy z prastarých čínských pohádek a legend, kterou ve svém díle reflektuje například i Egon Bondy: Pelevinovy lišky převtělené do křehkých dívek žijí dlouhé tisíce let, ale stále vypadají jako lolitky. Živí se jako luxusní prostitutky, přičemž své zákazníky hypnotizují načechraným ocasem a kradou jim životní energii, vyzařovanou při erotických seancích, které se ve skutečnosti odehrávají jen v omámené mysli na nejvyšší míru vzrušených zákazníků.

V kaleidoskopických obrazech se míhají momentky ze současné Moskvy, ropní magnáti, zahraniční finanční analytici, zfetovaní důstojníci tajných služeb, zdegenerovaní britští aristokraté i bytosti z ruských lidových pohádek, exkurzy do starověké Číny střídají filozofické paradoxy zen-buddhistických mudrců a milostná vzplanutí lišky k nejmocnějšímu z vlkodlaků. Strhující proud pelevinovského vyprávění evokuje euforické stavy po požití kokainu, balancuje na hraně thrilleru, surrealistického obrazu a milostného románu s filozofickým podtextem.

Orgie na Krymu

Třetí možností nahlédnout za zrcadlo, za kterým začíná tajuplná říše současné ruské literatury, je otevřít jednu ze dvou čerstvě přeložených knížek moskevského výtvarníka a spisovatele s pražskými kořeny, tvořícího ve stylu „psychedelického realismu“ pod pseudonymem Pavel Pepperštejn (* 1966): Fantasmagorický thriller Pražská noc nebo soubor dvou krymských detektivních novel Svastika a Pentagon.