Tak ho tu máme! Česká literatura nezaostává za světem a k radosti svých příznivců byla doplněna o žánr, který jí dlouhou dobu scházel: dystopie. Stalo se tak několik let poté, co se ve čtenářských žebříčcích vysoko vyšplhala McCarthyho Cesta, kdy si literárních předloh povšimli i programátoři počítačových her a vytvořili herní adaptaci úspěšné ruské antiutopie Metro 2033. A stalo se tak poté, co jsme si už málem stýskali, že slabý proud textů, který nám dal například Čapkovu Válku s mloky, zanikne jednou provždy.

Ondřej Štindl, redaktor Lidových novin, naše obavy rozehnal útlou knížkou, jež nese název Mondschein. Na první pohled pěkně udělaný produkt knižního trhu s ilustracemi Josefa Bolfa, medailonkem, který prozrazuje, že autor byl v minulosti oceněn Českým lvem a Cenou české filmové kritiky (to abychom hned v úvodů věděli, s kým máme tu čest a jak je třeba k jeho dílu přistupovat) a anotací („román Ondřeje Štindla navazuje na tradici dystopického žánru, jak ji vymezila zahraniční i domácí klasika — Orwell, Dick, Tevis...“).

Koho by tahle cukrátka nepřilákala a kdo by snad zvažoval, zda se do knihy začíst, ten na internetu najde několik recenzí; všechny více méně pochvalné, snad vyjma textu Jana Bělíčka v A2, jemuž román posloužil pro analýzu esteticko-politických souvislostí. Z toho by bylo lze usuzovat, že v Mondscheinu nacházíme dílo, které se důsledně drží současných trendů a zároveň je s to si získat čtenáře i kritiky.

Takové víceméně pozitivní předporozumění narušuje recenze publikovaná na stránkách Lidových novin. Ivan Adamovič v ní dal průchod až příliš okaté kolegiální servilitě; takové úlety však dobře známe a nemůžeme se jimi nechat otrávit.

Dystopie se těší zvláštní oblibě svých konzumentů. Navzdory všem dezintegračním tendencím postmoderny tento žánr jen stěží unese sebekritiku, ironii a málokdy si dovolí autoreflexivní odstup, na nějž jsme si jinak zvykli jako na jeden z bazálních modusů, v němž jsou dnes literární díla psána.

Stojí jistě za to položit si otázku, proč tomu tak je, proč bereme dystopie tak vážně. — Že by nám snad jejich autoři zjevovali jakousi posvátnou, nedotknutelnou pravdu o budoucnosti? Pokud by tomu tak bylo, pak je dystopie vskutku vděčným žánrem, v němž může operovat kdejaký slovní kutil! Společnost je totiž vstřícná vůči každému, kdo něco prozradí o silách rozkladu, o doutnajících ohništích budoucích feudálních totalit, o vládě šílenců, o technologiích, jež se vymkly z kloubů, a ráda poslouží všem, kdo ji zpraví o zákonech džungle.

A proto: zatímco historii jsme si už dávno dovolili zrelativizovat pluralitou jejích výkladů, realismus podlomit tvrzením o nemožnosti adekvátní reprezentace skutečnosti, obrazy zborcených měst, v jejichž ulicích se plouží zoufalci bez budoucnosti, nás ze své podstaty fascinují. Jsou až příliš silné, než aby si o nich někdo dovolil pochybovat.

A přitom by bylo tak jednoduché dokázat, že moderní postapokalyptické vize si jsou podobné jako vejce vejci, že mentalita přeživších se nemůže lišit téměř v ničem, neboť postapo stojí a padá s animálním a zcela mimo naše kulturní rámce postaveném pervertovi. Totéž se týká i samotného imaginativního potenciálu — ať už se začteme do jakéko postapokalyptické sci-fi, nemůžeme přehlédnout, že by se její autor neobešel bez znalosti jistého filmového žánru. Postapo je totiž otrocky závislé na hollywoodské filmové produkci; bez ní a jejích obrazů úpadku lidstva by prostě nemohlo fungovat. Což platí i tehdy, pokud text doplňují temné ilustrace, v nichž trosky města můžeme jen tušit, nikoli si libovat v detailech shořelých aut a pokroucených nákupních vozíků.

Jaká tedy vlastně Štindlova kniha je? Správně píše Bělíček, že jakkoli by si autor anotace přál, aby byl čtenářům předložen román, ve skutečnosti jde o novelu. Úzký kruh protagonistů, jasně vymezený čas, v němž se děj Mondscheinu odehrává, jednolité téma zápletky — to vše nasvědčuje, že do románu zbývá Štindlovi ještě kus cesty.

Příběh Mondscheinu vyrůstá na půdorysu pražských reálií. Ocitáme se ve městě, v němž vládne jistý šílenec (profesí psychiatr) jménem Stan Nikiforov (ach ti děsní Rusové!) a kde lidé pracují hlavně proto, aby se pak mohli doma připojit do virtuální Dormy a utrácet tam vydělané peníze. Ve městě řádí zhoubné infekce, jak už se na řádné postapo sluší a patří, kolem žijí lesní běsové, nechybí strážné věže a neúcta k životu — došlo mi nad touto knihou, jak strašlivé přeludy motivují klíčového komentátora Lidovek k záchraně světa před všemi totalitáři dneška.

Když si totiž odmyslíme všechen ten balast, který si žánr postapo vynucuje, a zamyslíme se nad parametry fikce, není úplně jednoduché rozhodnout, nakolik jde o vizi a nakolik se už jednou nohou pohybujeme v poněkud pokřiveném obraze naší současnosti. Podíváme-li se na text z tohoto úhlu pohledu, musíme uznat, že se v něm skrývá cosi nanejvýš znepokojivého. Představa lidí, kteří živoří doma na lehátku a na oči si nasazují čočky, jež je unášejí do virtuálních světů, je natolik založena na skutečnosti, že stačí jen málo a můžeme si představit sebe samé v troskách měst blízké budoucnosti.

Jenže i sebenaléhavější vize k dobrému postapu nestačí. Tak jako u všech románů, i zde očekáváme dobře odvedenou práci spisovatele. Dokonce bychom měli říci, že je to právě sci-fi, která si vyžaduje jisté rutinérství, dovednost napsat čtivý, dobrodružný text s jasnou vertikální osou psychologie postav. V tu ránu jdou všechny analogie fikce a reality stranou, neboť — a to je nutno říci bez obalu — vše, co v Mondscheinu je, autor utopil ve víru špatně zvládnutých komponent románové zápletky.

Stan Nikiforov má moc, má stádečko svých věrných, je to zkrátka absolutista. Obyvatele města udržuje pod poklicí slepé naděje, že jednou bude líp — do té doby se ale musí udělat spousta špinavé práce. Jako mezek tu dře i protagonista Erik Vilks, vykonavatel. Chodí po bytech a ukončuje životy těch, kdo chtějí dobrovolně zemřít. Jednoho dne se ale Erikovi rozsvítí; už nechce být Stanovou prodlouženou rukou, a dokonce začne proti Stanovi konat.

„Původní a dobře vystavěný příběh o hledání osobní identity a fungování lidské společnosti“ (opět nakladatelská anotace) se rozvíjí — a čtenář se do něj počíná zavinovat. Čeká ho složitá cesta z města na sever do Karantény 14, ataky lesních běsů, během nichž teče krev a v hlubinách temných hvozdů se ztrácí Erikovi soudruzi.

Konstrukce příběhu se roztřepí do několika samostatných vlasců. Štindl je očividně autor důvtipný a moc dobře ví, že nesmí dopustit, aby se u jeho knih kdokoliv nudil. A je to nejspíš projev sebezáchovného puzení, vlastního všem sepisovatelům nejrůznějších romancí a novelek, jež ho nutí prokládat děj jak špíz — tuhle přidat fragment deníku sepsaného za Nikiforovovy krutovlády, tamhle zavést čtenáře do nejintimnějšího zákulisí a odhalit mrzkou chlípnost Vůdce, dobývajícího se do vagíny jedné ze svých otrokyň. Takový autorský genius si vyžaduje nejen „vpravdě kongeniální doprovod“ (zde), ale i neumořitelného čtenáře, který takovou „fantastiku“ odtáhne na svém hřbetu a knihu dočte až do konce.

Pokud jde o jazyk Mondscheinu, nezbývá než zopakovat slova recenzenta Adamoviče: ve Štindlovi máme poklad precizně se vyjadřujícího novináře. Ať píše komentáře, anebo usedne k novele, vždycky to vyjde tak trochu nastejno — svědčí o tom nejen elementární větná stavba, jíž je autor bezpochyby mistrem, ale i přímočaré vyjadřování pozbývající jakoukoli sebeslabší metaforickou invenci.

„Muselo se udělat hodně stavebních úprav. Do společenské místnosti instalovat křesla s popruhy a úchyty na hlavu. Něco podobného Marta kdysi viděla u zubaře. Místo vrtačky ale tady byly laser a monitor, s jehož pomocí šlo řídit paprsek. Několik baráků včetně budovy velitelství bylo potřeba vystěhovat, přepažit je množstvím příček, zazdít všechna okna. Nově vzniknuvší cely osadit těžkými dveřmi a na stěny dát vrstvu zvukové izolace. Stan nesnesl žádnou ledabylost.“ — Je ještě možné považovat tak zflikovaný text za dílo slovesného umělce?

Vzhledem k tomu, jakou prózu se nám snaží Argo vnutit coby rodnou sestru velkých děl minulosti, by možná nebylo na škodu, kdybychom se zamysleli nad rozdílem mezi dystopií a postapokalyptickým kýčem. Právě s odkazem k oněm velikánům žánru bychom si měli uvědomit, že dystopie tu vždy stála jako ekvivalent velkých cílů člověka, technologického rozvoje a kulturního vzmachu — v případě Mondscheinu ale máme co dělat s dílkem, které když už nic, tak alespoň těží symbolický kapitál z poněkud přestárlé poetiky.

Jeho podstata je založena pouze na evokacích zmaru, zkázy vzešlé z oblíbených katastrofických scénářů, jež nám vnucuje kinematografie. Zamjatinovo My bylo psáno pod tlakem své doby a sám Zamjatin v něm projevil jisté vizionářské sklony. Weissův Dům o tisíci patrech uzavírá člověka v pasti dokonalého sídla; a mohli bychom pokračovat dále, nebýt našeho tématu.

Mondschein totiž pouze recykluje staré harampádí a jeho autor vymýšlí literární skopičiny. Je proto třeba říci na závěr alespoň toto: navazuje-li Mondschein na velká díla svého žánru, pak byla kapitola velkých antiutopií dávno dopsána.

Ondřej Štindl: Mondschein. Praha, Argo 2012. Ilustroval Josef Bolf.