O slovenské kultuře přemýšlím od roku 2008, kdy jsem slovenskou literaturu dostala v rozhlase na starosti. Musím však předeslat, že moje úvahy vycházejí z osobní a ne zcela systematické zkušenosti, že nejsem se slovenskou kulturou v každodenním styku, na Slovensko jezdím relativně málo a závěry odvozuji spíše z přečteného a viděného než z žité reality.

Takže hned na začátek patří konstatování, že Český a Slovenský rozhlas spolupracují minimálně, v nejlepším případě nárazově, přičemž eventuálním společným projektům brání neustálé změny na obou stranách — na Slovensku ještě víc, protože Slovenský rozhlas se při poslední reformě spojil s televizí a stal se z veřejnoprávní instituce institucí státní. Kolegové z literárně dramatické redakce říkají, že to bylo nutné, protože z koncesionářských poplatků se média nedala ufinancovat a tonula v dluzích. Povinnost platit koncesionářský poplatek na Slovensku trvá, poplatek je ale poměrně nízký (4,64 Euro společně za rozhlas i televizi) a existují možnosti platit polovic nebo legálně neplatit.

Největšího poznání o slovenské kultuře a o jejím prostředí v moderních dějinách se mi dostalo setkáním s filmovým kritikem Pavlem Brankem v Bratislavě.Tento bytostný modernista, narozený v roce 1921, v desetidílných rozhlasových Osudech vyprávěl o Slovensku jako dějišti svého dlouhého a dramatického života. Pro mě na jeho úhlu pohledu bylo přitažlivé to, čím je Pavel Branko jako Slovák netypický: jako muž a kolega svým chováním připomíná spíš člověka západní Evropy — před ženou se nechvástá, ale ani jí nelíbá ruku, nepije alkohol a i v jiných věcech života, například v bydlení, je asketa. Pavel Branko vyprávěl zcela otevřeně o tom, jak socialismus přinesl Slovensku sociální vzestup a můj odsudek sídliště Petržalka zpochybnil líčením, jak v Bratislavě vůbec nebylo kde po válce bydlet ( což souviselo i s jeho životopisem) a kolika lidem to sídliště umožnilo alespoň průměrně slušný život.

Pavel Branko ovšem nebyl žádný exponent reálného socialismu, taky byl za normalizace zcela odstaven od možnosti publikovat vlastní texty a živil se překládáním.

Pavel Branko, narozený v Terstu na lodi, syn ruské matky a otce slovenského žida, mi ve svém vyprávění osvítil komplikované slovenské kulturní kořeny, neodolatelnou inklinaci k Vídni, těžké vyrovnávání se s Budapeští, ke kterýmžto městům má slovenská kultura blíž než k Praze.Češtinou je ovšem čistá slovenština vlivem sdělovacích prostředků neustále kontaminována podobně jako angličtinou, o čemž Pavel Branko publikuje jazykové eseje v časopise Romboid. Používá v nich slova „slovčeština“ a „slovgličtina“.