Odebírání dětí v Norsku se v poslední době stalo propíraným tématem, a to především díky případu paní Evy Michalákové. Pro začátek bych rád zmínil, že zarážející je na celém případu už skutečnost, že pouhé udání z mateřské školy stačilo k tomu, aby děti byly rodičům odebrány.

Ačkoliv se obvinění ukázalo jako nepodložené, děti zůstávají i nadále v péči pěstounských rodin. Nad chováním norských úřadů tak zůstává rozum stát, ale rozeberme si celou kauzu detailněji. Matka bojuje s norskými úřady už více než tři roky. Celý případ je navíc velmi spletitý, a zaslouží si proto podrobnější rozbor.

Bránit vlastní děti: zakazuje se

Nejprve k okolnostem udání, které byly opravdu prazvláštní: Synové Denis a David navštěvovali školku v jedné zapadlé oblasti. Školka se zjevně o děti příliš nestarala, což bylo předmětem stížností matky. Nejspíše proto, že matka se pro školku stala kvůli svým (nutno říci, že patrně oprávněným) stížnostem nepohodlnou osobou, octla se v roli oběti nesmyslného udání.

Zastavme se ale na chvíli u toho, co se ve školce dělo. Školka vůbec nebrala ohledy na zdravotní problémy staršího Denise a mladší David byl zjevně šikanovaný, protože mu opakovaně někdo rozbíjel brýle. Dětem se navíc často ztrácelo značkové oblečení a matka si pochopitelně na takové jednání stěžovala, což nejenže nepomohlo, ale jednoho dne přišlo ze školky udání.

Denis měl mít „rozšířený anální otvor“, takový byl důvod obvinění. Ano, čtete dobře. Zdá se to celé absurdní, ale je to tak. Denis trpěl na reflux, ale ve školce usoudili, že se jedná o důsledek pohlavního zneužívání. 20. května 2011 jim proto byly odebrány děti, a každé umístěno do jiné pěstounské rodiny. Policie ale nic nezjistila a komisařka konstatovala, že děti zneužívány nebyly, k rodičům se ale dosud nevrátily.

Norské právo založené na presumpci viny!?

V srpnu roku 2011 přišlo další udání, tentokrát od pěstounky. Denis se prý měl svěřit, že byl zneužívaný matkou i otcem. V lednu 2013 bylo vyšetřování zastaveno, a jak se dalo očekávat, opět se nic neprokázalo. Úřady ale prakticky dodnes pracují s touto hypotézou a chovají se, jako by byla pravdivá.

Rodiče si zpočátku mysleli, že jde o nedorozumění a měli za to, že se vše rychle vyřeší a souhlasili s navrhovanou dočasnou pěstounskou péčí. Barnevernet, tj. norská sociálka, měl mít původně v úmyslu předat děti dále do domova pro matky s dětmi, a tak rodiče souhlasili. Jenomže Barnevernet nemyslel umístění do domova pro matky s dětmi vážně. Proto rodiče stáhli souhlas s dočasnou pěstounskou péčí a podali odvolání.

Úřady reagovaly tak, že rodiče dostali zákaz vídat děti. Do té doby mohla matka vídat děti jednou či dvakrát týdně a její přítomnost byla hodnocena pozitivně. Aby toho nebylo málo, 8. února 2012 byli rodiče zbaveni soudním rozhodnutím rodičovských práv. Matka se mohla s dětmi stýkat čtyřikrát ročně a děti byly svěřeny do stálé pěstounské péče.

V červenci roku 2012 dostala matka dokonce úplný zákaz vídat děti a rozběhlo se další kolo odvolávání a obcházení soudů. Nakonec 4. března 2013 vynesl odvolací soud rozsudek, který matce přiznal alespoň právo vídat oba syny dvakrát ročně na dvě hodiny. Setkání se ale odehrávají pod přísným dohledem. Matka nesmí mluvit s dětmi česky, tělesný kontakt je zakázán stejně jako projevování jakýchkoli vřelých citů.

Není jí ani dovoleno říci, že má své děti ráda. Bratři jsou, jak už bylo zmíněno, vychováváni odděleně každý v jiné rodině a údajně se vídají jednou měsíčně. Takto hanebným způsobem zachází s dětmi obávaný Barnevernet, neboli úřad pro ochranu dětí, který se už v očích mnohých stal spíše synonymem pro jejich bezdůvodné odebírání. Příběh matky, která se dosud marně snaží své děti dostat zpět, je podivnou směsicí Kafkova Zámku a Orwellova 1984.

Celým případem se jako červená nit vlečou posudky jednostranně zaměřené vůči matce. Na jedné straně je obviňována ze zneužívání, což ale nebrání omezenému styku s dětmi. Zpochybňováno je, že matka dětem chybí, a na druhé straně je zase matce vyčítána špatná výchova, kvůli níž dítě na matce příliš lpí.

Šokující na celém případu je, že nikdy nebylo provedeno šetření rodiny. Matce bylo také vytýkáno, že když děti něco chtějí, musí o to poprosit. Vypadá to, jako by rozsudek byl jasný předem, bez jakýchkoli důkazů. Jen bylo nutné vymyslet nějaká obvinění, aby se odebrání dětí mohlo alespoň naoko ospravedlnit.

Jak jsem se dozvěděl, tak matka je normální a spořádaný člověk. Pracuje a nedělá nic, čím by vybočovala a nedopustila se nikdy ničeho trestného, ani společensky zavrženíhodného. Není tedy pravděpodobné, že by se dopustila toho, z čeho byla obviňována.

Když český stát mlčí

Už před několika měsíci byla kvůli této kauze interpelována čtyři ministerstva. Konkrétně se jednalo o ministerstvo zahraničí, práce a sociálních věcí, spravedlnosti a poslední byl ministr pro lidská práva. Ani jeden z ministrů však nebyl schopný adekvátně zareagovat a udělat vše, co bylo v jejich silách.

Odpovědi na interpelace poslankyně Jitky Chalánkové byly pouze výmluvami na to, že nemůžou zasahovat do vnitřních záležitostí Norska. Příslušní ministři se nezmohli ani na žádný veřejný protest. Osud unesených dětí je České republice úplně lhostejný. Jak mají občané věřit státu, který se jich nedokáže zastat?

Tam, kde nepomůže stát, musí nastoupit občanská společnost. A byl jsem mile překvapený, jak dokázali zareagovat mnozí občané. Jako pozitivní zprávu vnímám vlnu solidarity, která se vzedmula poté, co zpráva vešla ve známost. Už 255 000 korun bylo shromážděno na účtu na zajištění právníka paní Evy Michalákové.

Odezvu vyvolala zpráva i mezi mými kolegy (nejen) českými europoslanci. Jsem také rád, že se k naší iniciativě připojili i z dalších zemí i frakcí. Případem se hodlá zabývat i eurokomisařka Věra Jourová, která má naštěstí pro tuto kauzu na starosti i resort spravedlnosti. Musíme doufat, že se případ podaří dotáhnout do úspěšného konce. Musíme doufat ve vítězství, aby vítězství uvěřilo v nás. Podobné případy nepatří do žádné svobodné společnosti a nesmí se už více opakovat!