„Mnoho žen mateřství odkládá z obav o snížení životní úrovně. Systém vyplácení mateřské dnes není pro aktivní ženy, které státu odvádí více na daních, spravedlivý,“ říká poslankyně Markéta Pekarová Adamová a navrhuje změnit výpočet mateřské tak, aby ženy s nadprůměrnými příjmy dostávaly od státu více peněz. „Nechci, aby byly bité za svůj úspěch, snahu nebo vyšší vzdělání,“ dodává.

Ač bohatší ženy skutečně pobírají poměrně ke svým výdělkům nižší mateřskou než ty chudší, těžko lze hovořit o nespravedlnosti, právě naopak. Redistribuce je totiž jedním z hlavních principů sociálního státu, který má všem lidem bez ohledu na jejich majetkové poměry zajistit důstojné živobytí. Alespoň tak jej v průběhu druhé světové války načrtl jeho zakladatel, britský ekonom William Beveridge.

Poslankyni TOP 09 je přesto třeba dát částečně za pravdu. Systém výpočtu mateřské není zdaleka spravedlivý. Odhlédneme-li od zástupu drobných živnostnic, které platí jen malé odvody — neboť odvádět víc prakticky nedává smysl — a od státu tak v prvních měsících po porodu mohou očekávat leda pár tisícovek, lze zásadní nespravedlnost, jež ovlivňuje všechny socio-ekonomické skupiny, spatřit v konstrukci denního vyměřovacího základu, od něhož se výše mateřské odvíjí.

Mateřská dnes představuje sedmdesát procent tohoto základu — tedy průměru hrubých měsíčních příjmů za posledních dvanáct měsíců rozpočtených na den. Zohledňování výdělků pouze z posledního roku je právě onou nespravedlností. Kariérní dráhy žen již dávno nejsou přímočaré, naopak se různě klikatí. Pryč jsou doby, kdy po škole nastoupily do podniku, čas od času dostaly přidáno a kolem šedesátky odešly do penze.

V posledních letech není nikterak neobvyklé, že ženy přecházejí ze zaměstnání do zaměstnání. V různých fázích života vydělávají tu více, tu méně peněz. Chvíli pracují pro velkou společnost a pobírají tomu odpovídající příjem, ale po několika letech vymění open space za kancelář neziskovky, kde si — navzdory přesvědčení zdejších národovců a xenofobů — často nepřijdou ani na průměrnou mzdu.

Jedna žena tak může na systému snadno vydělat, druhou systém oškube. O spravedlnosti nemůže být ani řeč. Přitom by stačilo opravdu málo. Stačilo by prodloužit rozhodné období pro výpočet mateřské na deset nebo patnáct let, aby se zohlednily i dřívější příjmy, a nikdo tak nebyl bezdůvodně bit, nebo zvýhodňován.

V jedenadvacátém století by pro stát nemělo představovat zásadní problém sledovat v delším časovém horizontu, kolik si která žena vydělala. Jistou komplikací samozřejmě je zvládnutí učiva matematiky pro základní školy, případně použití kalkulačky. Nicméně i tuto obtíž lze snadno vyřešit s pomocí počítačů a digitalizací státní správy, na jejíž nezbytnosti se shoduje celá politická reprezentace. Ministerstvo práce a sociálních věcí ovšem o spravedlivější mateřské nechce ani slyšet.