Britský ekonom, politik a zakladatel moderního sociálního státu William Beveridge si dlouho před koncem druhé světové války, kterou pochopil jakožto příležitost pro vpravdě revoluční proměnu sociální politiky, vytkl za cíl porazit „pět obrů“, kteří ohrožují stabilitu a soudržnost společnosti. Obry, jež vyzval na souboj, byli Nouze, Nemoc, Nevědomost, Špína s bídou a Zahálka.

V době, kdy si nikdo nemohl být jistý, jak krvavá řež skoční, začal Beveridge připravovat reformu sociálního systému. Po několika měsících práce spolu s kolegy navrhl systém sociálního zabezpečení, který měl zajistit všem lidem důstojné živobytí bez ohledu na jejich majetkové poměry. A každému bez výjimky „poskytovat požitky, na něž má jako člověk nárok“.

„Moje návrhy jsou vyjádřením přesvědčení, že cílem, jejž musí sledovati vláda v míru i ve válce, není sláva vládců či ras, nýbrž štěstí každého jednotlivce. Moje návrhy nejsou výrazem pokusu jednoho národa, jak získati pro jeho občany výhody na úkor jejich druhů v boji za společnou věc, nýbrž příspěvkem této společné věci,“ napsal v úvodu českého vydání své slavné Zprávy o sociálním pojištění a příbuzných službách.

Základem Beveridgova konceptu, z něhož v poválečném období vyrostly evropské sociální státy, byla lidská důstojnost a univerzalita. Při pohledu na Českou republiku šestasedmdesát let po vydání Zprávy ale zjistíme, že ze základních kamenů, na nichž byly sociální systémy vystavěny, mnoho nezbylo. Úpadek lze dobře ilustrovat na příkladu životního minima.

Zákon říká, že částka životního minima slouží k zajištění výživy a ostatních základních potřeb. Předpoklad, že člověk s nepatrným měsíčním rozpočtem ve výši necelých tří tisíc dvou set korun bude s to vést plnohodnotný a důstojný život, je ovšem pomýlený. Přesto se návrh ministryně práce a sociálních věcí Jany Maláčové na zvýšení životního minima setkal s krajně nepříznivou reakcí téměř všech sněmovních stran.

Pravicová opozice spolu s politickým hnutím ANO hovořila o zbytečném růstu výdajů státního rozpočtu a neopodstatněném zadlužování. Ministryně financí Alena Schillerová říkala, že zvýšení životního minima by lidi nemotivovalo k práci. Politici, kteří si spletli obhajobu veřejného zájmu se službou kapitálu, se zřejmě domnívají, že nouze je volbou.

Nikdo se ale svobodně nerozhodne, když mu těch pár korun nepostačí k slušnému žití, odejít — nejlépe i s celou rodinou — společensky a rozpočtově zodpovědně zemřít do lesů nebo na ulici. Každý se naopak bude snažit najít cestu ze svízelné situace. Tou cestou se nezřídka stane práce na černo, zadlužování se u lichvářů nebo drobná zlodějina.

Že posláním státu není budování prosperující šedé ekonomiky, věznění lidí v dluhové pasti a rozvoj kriminality, zřejmě odsouhlasí i pravicoví politici. Měli by si proto přiznat, že nezájem o společenské nerovnosti a restriktivní sociální politika nepoškozuje jen chudé — ač je především — ale i všechny ostatní. Myslí-li vážně slova o boji proti plýtvání veřejnými prostředky, musí být přece těmi prvními, kteří zvýšení životního minima podpoří.

Nikdo soudný by přece nevyhazoval peníze zbůhdarma do koše.