Jak nebojovat s chudobou

Novela zákona o pomoci v hmotné nouzi situaci chudých neřeší, mnohdy je tomu naopak. Způsoby, jak pomáhat potřebným, přitom existují a nejsou tak náročné, upozorňuje Martin Freund.

Poslední dobou se ve vyspělých zemích stává dobrým zvykem takzvaná evidence based policy. Jinými slovy politika, která je implementována na základě robustních dat, pilotních testování dopadů, přizvání odborníků a dobrých praxí ve světě. Díky této praxi získalo Brno za svůj projekt sociálního bydlení ocenění za nejlepší projekt v této oblasti v Evropě. Řídí se jí i u dalších projektů, které ovlivňují sociální politiku ve městě.

A pak je tu ještě jeden způsob, jak vytvářet veřejnou politiku. To si takhle sedne ke stolu skupinka zákonodárců s pastelkami a nakreslí novelu zákona, která ovlivní život statisíců lidí. Sice nikdo z nich sociální politice za mák nerozumí a jejich jediný důvod, proč se o ni zajímají, je to, že „boj proti nepřizpůsobivým“ je u části jejich voličské základny populární. Nemají páru o tom, co jejich zákon způsobí a jak se v realitě budou nová opatření chovat, nicméně ví velmi dobře jednu věc. Dobře ví, že je potřeba vymačkat z boje proti těm nejohroženějším a nejchudším ve společnosti aspoň ještě kapku volebního potenciálu. Zákon je to sice naprosto nedotažený, ale nějak se stane, že projde bez většího povšimnutí legislativním procesem, a najednou bum a platí.

Právě tak se dá popsat příběh novely o pomoci v hmotné nouzi, jednoho ze snad nejpříšernějších zákonů, který tohle období prošel. Bohužel lidé, kterým ještě o něco víc zničí život, nejsou zrovna skupina, která by byla výrazně slyšet ve veřejném prostoru, a jejich volání o pomoc prakticky nikoho příliš nezajímá.

Co jim tedy tento zákon přinese? Jednou z inovací je zavedení veřejné služby pro lidi nezaměstnané déle než půl roku. Ve chvíli, kdy neodpracují dvacet hodin měsíčně v rámci takzvané veřejné služby, získají nárok pouze na existenční minimum 2200 korun. Životní minimum 3410 Kč by patrně tyto lidi udržovalo v přílišném luxusu, jenž by je zásadně demotivoval v hledání zaměstnání. Aby moudří zákonodárci přidali ještě malou motivaci navíc, dali dlouhodobě nezaměstnaným možnost získat za dalších deset hodin nad rámec úžasných 600 korun k dobru. No neberte to!

UbytovnaByznys s chudobou v podobě ubytoven existuje proto, že vyplňuje „díru v systému“, v němž existují dávky na bydlení, ale neexistuje státem podporované sociální bydlení, kde by se tyto dávky daly uplatňovat. Foto archiv DR

„Nejvtipnější“ na tomto opatření krom jeho primární asociálnosti je skutečnost, že neexistuje žádná garance toho, že si tito lidé skutečně budou mít veřejnou službu kde odpracovat. Obce nemají žádnou povinnost ji zajistit. Tato pasáž se bohužel v průběhu psaní zákona asi někde zašantročila, patrně při krácení dlouhé chvíle házením šipek na figurínu nezaměstnaného parazita. Nebo by se nelíbila některým starostům, kterým sice přijde snaha zmáčknout nezaměstnané sympatická, ale strašně neradi dostávají zákonem nakázané nějaké povinnosti navíc.

Co to znamená v praxi? Brno se pokusilo zareagovat a vyčlenilo ve svých příspěvkových organizacích a firmách několik desítek míst, kde si mohou nezaměstnaní veřejnou službu odkroutit. Tato místa se naplnila prakticky okamžitě. Už v prvních dnech platnosti novely však musel Úřad práce, mimochodem silně personálně poddimenzovaný a jistě jásající nad zbrusu novou povinností, odmítnout dalších několik desítek lidí, protože pro ně prostě neměl místo. A bude to horší, protože v dané situaci se jen v Brně nachází několik tisíc lidí.

Pomiňme, že je zcela neprokázané, že by podobné opatření nějak zvyšovalo motivaci lidí najít si zaměstnání, pomiňme etickou problematičnost toho, že tito lidé budou pracovat téměř zadarmo a nedůstojně, jako by se nezaměstnanost pojila s jakýmsi výkonem trestu. Ale jak nekompetentní musí někdo být, aby napsal a schválil zákon, který ukládá někomu povinnost, ale nedává mu jasně garantovanou možnost ji splnit?

Chudí, táhněte jinam
Tím to ale nekončí, novela o hmotné nouzi je zdrojem dalších potěšení. Například snížení doplatku na bydlení na ubytovnách z devadesáti na osmdesát procent nákladů na bydlení. Jde o geniální způsob boje s byznysem proti chudobě: lidem, kteří z různých důvodů vypadávají z klasického systému nájemního bydlení a jejich jedinou možností je plesnivá ubytovna (a věřte, že na takovém místě byste nebydleli, kdybyste měli jinou možnost), snížíte dávky na bydlení. Co to znamená? V České republice bydlí na ubytovnách asi šest tisíc rodin s dětmi, které se dostanou do ještě větších finančních problémů.

Proč existuje byznys s chudobou v podobě ubytoven? Zkrátka proto, že vyplňuje takříkajíc „díru v systému“, v němž existují dávky na bydlení, ale neexistuje státem podporované sociální bydlení, kde by se tyto dávky daly uplatňovat. Jeden by řekl, dobrá, zničme byznys s chudobou, který jen parazituje na lidském neštěstí. Přijměme zákon o sociálním bydlení, potom tento byznys nebude mít důvod k existenci a zákonitě musí zaniknout.

Jenže zákon o sociálním bydlení je vyjádřením sociální podpory. Dělá z těch, co jsou v nouzi, lidské bytosti s lidskými právy, například právem na bydlení. A to je nepopulární. Ne, pojďme na to tak, že jim zkrouhneme dávky. Pak se majitelům ubytoven nebude daný byznys vyplácet. Možná sice nezlevní a rodiny s dětmi na ubytovnách budou muset víc hladovět nebo krást, ale to není náš problém.

A pojďme do toho natvrdo, vyplácejme těm podivným bytostem bez práce část dávek ve stravenkách a poukázkách, ať vidí. Sice víme, že vytvoříme ještě paralelní byznys kšeftování se stravenkami, kde je drtivá většina lidí okamžitě takovou stravenku v hodnotě sto korun vymění za padesát nebo šedesát korun, protože často z živobytí hradí i takové nesmysly, jako je nájem, ale co je nám po tom. Možná by bylo úplně nejlepší, kdybychom dávky na bydlení nevypláceli do ubytoven vůbec nebo minimálně, jako to funguje na Slovensku. Viděli jste někdy na Slovensku obchod s chudobou? Nic takového tam není. Sice tam sem tam potkáte rodinu s dětmi pod mostem anebo vesničky ze dřeva bez kanalizace kdesi za městem, ale o obchodu s chudobou tam nikdy nikdo neslyšel.

Koneckonců takto geniálně to vyřešilo u nás například Kladno a některé další obce, které se rozhodly, že nově příchozím do města žádné doplatky na bydlení vyplácet nebudou, což jí také umožňuje nová legislativa. Dopady podobného opatření jsou jednoduché – chudí vypadnou do nějaké aspoň trochu civilizovanější části této země. Nejde jen o lidi na ubytovnách. Jelikož se celé Kladno prohlásilo za oblast se zvýšeným výskytem sociálně nežádoucích jevů, budou moci na doplatek za bydlení zapomenout všichni. Senioři, handicapovaní, matky samoživitelky. Zkrátka chudí, táhněte jinam!

Tyto řádky se možná zdají vyhrocené, příliš uštěpačné, naštvané. Ano, jsem naštvaný na to, jak se vytváří sociální politika v této zemi. Jak jednoduše jsme schopni dehumanizovat některé skupiny lidských bytostí na základě našich předsudků, ovšem bez znalosti jejich skutečné životní situace. Na to, že na mnoha úrovních české politiky je kvalifikací pro vyjadřování k sociální politice to, že člověk proti jakékoli smysluplné sociální politice otevřeně vystupuje. Na obsazení sociálních komisí Svazu měst a obcí, krajů i měst, kde v drtivé většině sedí právě tito lidé. A jsem naštvaný na všechny, kteří zvedli ruku pro tento ostudný zákon, a vůbec na kvalitu celého legislativního procesu, od sepsání zákona až po jeho uvedení v platnost.

Sociální politika je nesmírně důležitá, ovlivňuje životy milionů lidí. A zároveň není tak těžké ji dělat dobře. Existují pozitivní příklady ze zahraničí, existují metody evidence based policy, v akademickém prostředí i v praxi najdeme mnoho odborníků, kteří mají hluboké znalosti. Kéž by je někdy někdo začal aspoň trochu poslouchat. Možná bychom časem začali žít ve společnosti, která bude dávat nějaký smysl a aspoň elementární logiku.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.