Asociální opatření ministerstva pro sociální věci

Normální vyspělý evropský sociální stát věnuje náležitou péči i lidem, kteří nemohou být zaměstnáni nebo o možnost zaměstnání bez vlastního zavinění přišli. Jaký stát je ten náš?

Podle pravidel, která zavedla končící vláda vedená sociálními demokraty, se zpřísnily podmínky pro lidi, kteří se octli v hmotné nouzi a pobírají tomu odpovídající příspěvky. Částka 3410 korun se snižuje na existenční minimum. To je definováno jako minimální hranice peněžních příjmů, která se považuje za nezbytnou k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb na úrovni umožňující přežití. V současnosti dosahuje životní minimum pro samostatně žijící osobu absurdní částky 2 200 Kč. Jedinou modifikací tohoto příjmu je doplatek na bydlení, jehož normativní výše však reálně nepokryje náklady na bydlení, tedy nájemné a energie.

Dosavadní částku je možno zachovat, když potřebný dává aktivně najevo, že hledá zaměstnání či jinou obživu, nebo když se léčil aspoň měsíc v nemocnici. To, zda je aktivita občana směřující ke zlepšení situace na požadované výši, posuzují sociální úředníci. Pokud se nesnažíme dostatečně, zbývá jediná možnost, takřečená veřejná služba.

Podle současných pravidel musí člověk, který je v evidenci Úřadu práce déle než půl roku, odpracovat dvacet hodin, aby si životní minimum udržel. Pokud odpracuje třicet hodin, dostane o 121 korun více.

Orange-253931_960_720I když na nucené práce chtějí, obce pro ně místa nemají. Foto Pixabay

Sobotkova vláda stejně jako nastupující Babišova mnoho hovoří o elektronizaci veřejné správy, ale bohužel doposud je evidence tak mizerná, že se neví, jakého počtu českých obyvatel se hrozba snížení příspěvku týká. Odhaduje se, že by mělo jít o 120 tisíc jednotlivců, a započítáme-li rodinné příslušníky, kteří jsou na státním příspěvku částečně nebo úplně závislí, jde o zhruba třetinu milionu.

Komplikací nového opatření je i to, že místně příslušné úřady práce nejsou povinny místa ve veřejné službě nabízet. I pokud by je nabízet chtěly, je podle všeho k dispozici sotva desetina míst ve srovnání s počtem klientů Úřadu práce v hmotné nouzi. Jinými slovy, devadesát procent těch, kterých se to týká, se dostane příjmově na hranici pochybné možnosti přežití, zejména v nadcházejícím zimním období, i kdyby všichni projevili ochotu podílet se na veřejné službě.

Další komplikaci představuje to, že se obvykle jedná o práce fyzicky náročné, které všichni nezvládnou. Může jít například o práci v úklidových četách, o likvidaci odpadu nebo o práci při údržbě městské zeleně. Lidé, kteří by ji měli provádět, mívají různá zdravotní omezení. Nejde sice o úraz či nemoc tak závažnou, aby umožňovala přiznání kteréhokoli ze tří stupňů invalidity závislé na problematickém výpočtu procent práceschopnosti, ale přesto vzhledem k celkovému zdravotnímu stavu nemohou tito lidé vyžadovanou práci vykonávat.

Práce pryč a do důchodu daleko
Samostatnou skupinu tvoří senioři v posledních letech práce před odchodem na odpočinek a přiznáním starobního důchodu. Je známo, že když člověk v tomto věku přijde, například vzhledem k obchodnímu neúspěchu zaměstnavatele, zániku pracovního místa (při dnes pokračující automatizaci a robotizaci) o práci, velmi těžko hledá nový zdroj příjmu a rychle se propadá z pozice nezaměstnaného do pozice člověka odkázaného na sociální příjmy (dávky, příspěvky).

Právě senioři jsou současným drakonickým opatřením znepokojeni. Obracejí se na veřejnou ochránkyni práv. Podle článku Jiřího Macha v Právu se u ombudsmanky sešlo zatím pětadvacet stížností ohledně veřejné služby. Přitom její možnosti jsou omezené. Může v podstatě pouze informovat potřebné o možnostech, které jim poskytují právní předpisy. O těch by je však měly informovat úřady práce, kde by klient měl být pokládán za důstojného partnera, a nikoli za předem podezřelého obtěžovatele.

Co nezmůže vzhledem ke svým omezeným kompetencím Anna Šabatová, mohl by závazně vyřešit Ústavní soud, který již jednou v podobné věci rozhodl. V listopadu 2012, několik měsíců před neslavným koncem Nečasovy vlády, vydal nález, podle nějž takzvaná veřejná služba v podobě tehdejší normy (ostřejší než současná) porušuje celou řadu ustanovení Listiny základních práv a svobod, především právo na přiměřené hmotné zajištění občanů, kteří bez své viny nemohou získávat prostředky pro své životní potřeby prací.

Nález Ústavního soudu z roku 2012 rovněž konstatuje, že rozsáhlé uvážení, jež je svěřeno krajským pobočkám úřadu práce, při výběru uchazečů, jimž bude veřejná služba nabídnuta, činí celý proces fakticky nahodilým a zakládajícím mezi jednotlivými uchazeči neodůvodněnou nerovnost. Tím je tehdejší právní norma v rozporu se zákazem svévole vyplývajícím z čl. 1 Ústavy ČR.

A co když nemůže?
Současný zákon vytvořený v gesci sociálně demokratického ministerstva práce a sociálních věcí není pouhým opakováním asociálního opatření někdejšího Drábkova ministerstva přijatého problematickým a napadnutelným způsobem ve Sněmovně po vrácení zákona Senátem. Také však zavádí práci bez spravedlivé odměny, tedy vlastně nucené práce, jimiž jsou trestáni lidé, kteří se nedopustili ničeho trestného. To, že veřejná služba přiměřená zdravotnímu stavu klienta není nabízena všem, a přesto všem, kdo tuto práci nedostanou, hrozí sankce, vypadá rovněž na svévoli ve smyslu nálezu z doby před pěti lety.

Péče sociální demokracie o náležité příjmy a důstojné podmínky práce je chvályhodná, neobstojí však argument, podle kterého „musí být výhodnější pracovat“. Skutečná demokratická a sociální politika musí počítat i s těmi, kdo pro poruchy fyzického či duševního zdraví nebo v důsledku různých neštěstí nemohou dlouhodobě pracovat a prací se zajišťovat. Musí pochopitelně především podporovat jejich znovuzařazení do práce, ale pokud to není možné, nelze je nechat živořit a v podstatě ze sociálních důvodů umírat například v důsledku umrznutí, pokud přijdou o bydlení.

Normální vyspělý evropský sociální stát věnuje náležitou péči i lidem, kteří ještě nebo už nemohou být zaměstnáni, a lidem, kteří o možnost zaměstnání přišli pro různé okolnosti, které sami nezavinili. Když se sociálně demokratické ministerstvo dosud chovalo asociálně, je velkou neznámou, jak bude postupovat ministerstvo řízené zaměstnancem oligarchy.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Josef Poláček - Manuální pracovník

Pondělí, 4.Prosince 2017, 13:11:27

Pro srovnání: i v Německu mohou příslušné instituce ("Jobzenter") zkrátit příjemcům jejich sociální dávky i pod vlastní existenční minimum; ale to je jenom a pouze v případě, kdy dotyční nejsou ochotni k příslušné a vyžadované kooperaci. To jest především, když nejsou ochotni přijmout nabízenou práci.

Ovšem! Tady se jedná o to, že v německém systému je jedna zásadní výhrada, že se musí jednat o nabídku práce, kterou je možno od dotyčného p o p r á v u požadovat ("zumutbar"). Nelze tedy opravu požadovat od dejme tomu nezaměstnaného profesora matematiky, aby přijal práci pouličního metaře. A už vůbec nelze požadovat, aby někdo vykonával práci ke které není zdravotně způsobilý. A samozřejmě je už naprosto nemyslitelné, aby byl někdo sankcionován za to, že v místě jeho bydliště nejsou k dispozici veřejné práce.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.