Je mi smutno

Proč znovu oprášený koncept nuceného budování pracovních návyků podmiňující vyplácení dávek nemůže přinést společnosti nic dobrého, se v komentáři zamýšlí Markéta Hrbková.

Tak nám ten další rok zas hezky začíná: „Bez služby to nepůjde. Nezaměstnaní si budou muset dávky odpracovat“.

Už zase…

K tomuto tématu už se vyjadřuji poněkolikáté – vždy s drobnými, kosmetickými změnami, ale vlastně vždy stejně. I proto už se mi nechce znovu pouštět do tisíckrát omletých argumentů, že taková služba obnáší 20 hodin měsíčně nucených (tedy hrozbou postihu vynucených) prací, že za 30 hodin těchto prací lze dostat 605 korun, čímž podhodnocujeme cenu práce, že trýzníme už beztak trýzněné a že životní minimum je k nepřežití...

A že utrpení, vyloučenosti a ponižování už za poslední léta bylo dost a nezdá se, že by to přinášelo něco dobrého, a možná je čas se něčemu takovému zkusit vyhýbat. Marná snaha, kdo nechce být přesvědčen, toho argumenty nepřesvědčí.

Jak se téma v průběhu času znovu a znovu vrací, napadá mě spíš otázka: Je skutečně tak neodolatelné svézt se po těch, kdo jsou na tom nejhůř?

Politické body se tím nahnat dají – vypadáte jako někdo, kdo trefil jednou ranou hned dva principiální hřebíčky:

Že každý, kdo pracuje, se musí mít lépe než ten, kdo nepracuje. Staré známé „bez práce nejsou koláče“, od kterého jsme se ale o krok posunuli – my nemáme práci. Tedy, přesněji, my nemáme práci, za kterou bychom byli ochotni zaplatit odpovídající peníze. Za pár šupů by se zřejmě našla, anebo jak říká náměstek Vaňásek, „může sám úřad práce zabezpečit výkon veřejné služby na svých pracovištích“. Sjede se tam jednotka ze všech okolních vesnic, aby popáté za měsíc umyli okna? To byl, předpokládám, špatný vtip z dob minulých.

Že si lidé bez práce zajistí pracovní návyky – další zaklínadlo, které PR nucených prací vykouzlilo. Půl roku je tak akorát doba, po niž si připadáte jako cvok, když pořád sháníte a posloucháte odmítání. Tvrdím, že pracovní snahy a návyky lidí mizí zároveň s tím, jak mizí naděje na zlepšení jejich situace. A jsem přesvědčená, že situace, kdy si lidé bez zaměstnání po půl roce budou muset odmakat i právo na holý život, jejich vztah k práci a veřejné aktivitě nezlepší.

Gardening-toolsPokud si lidé se smetákem a lopatou budou muset odmakat i právo na holý život, jejich vztah k práci a veřejné aktivitě to nezlepší. Foto Lilla Frerichs


Práce jako odporný mus
Jak už jsme tak všechny argumenty omleli stotisíckrát, vtírá se mi představa, jaký vztah k práci se za podobnou argumentací skrývá: odporný mus, na který je třeba držet tělo i ducha v „návyku“. Jak my jsme tu civilizaci vybudovali? A proč se divím, že studenti mají často podobný vztah ke vzdělání (což se na tom vzdělání také čitelně podepisuje)?

Od nečekané vzpoury ponižovaných v Británii a následném fiasku uměřeného dobra v USA plodí svět médií proudy příspěvků, které z různých stran probírají uraženost a ponížení spodních vrstev, aroganci a odtrženost mocných. Stohy analýz se zabývají nerovností. Člověk by skoro čekal, že ta smršť bude mít i nějaký drobný, jemný dopad.

A místo toho další forma planých trestů. A pokus ještě vyždímat z těch, kdo se neumí bránit, pár miliard, co vedle tečou oknem.
Platné argumenty mají obě strany, o ty nejde. Jediné, oč tu běží, je míra dobré vůle a důvěry v člověka a systém, který tvoří. To neviditelné pojivo vztahů, které v posledních letech pomalu a neviditelně, ale zato čím dál citelněji chybí. A hra na viny a tresty nejen že ho nenahradí, ale posunuje nás zase o stupínek blíže k tomu, aby se asocialita stala normou, arogance libým zpěvem a paranoia zdravým úsudkem.

Je mi smutno.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.