Dne 3. 6. 2016 publikoval sever iDnes článek s názvem „Stravenka za šestihodinovou mzdu. Levná síla šetří Karviné miliony“. Přiznám se, že jeho přečtení mě šokovalo hned nadvakrát.

V první řadě už samotným faktem, že to, co se v něm popisuje, je v našem systému vůbec možné. Již v roce 2012 se Ústavní soud zabýval kauzou takzvané „veřejné služby“ navržené a realizované tehdy Drábkovým Ministerstvem práce a sociálních věcí.

Tehdejší ombudsman Pavel Varvařovský, který podnět k Ústavnímu soudu jménem stěžujících podával, argumentoval, že tato služba je ponižující pro lidi, kteří ji vykonávají a odporuje Listině základních práv a svobod i zákazu nucené práce.

Verdikt zněl jasně: „Ústavní soud považuje veřejnou službu za nucenou práci, protože není výsledkem svobodné vůle a svobodného rozhodnutí, neboť nepřijetí toho povolávacího rozkazu, nepřijetí té nabídky znamená ztrátu podpory v nezaměstnanosti, která přitom je výsledkem pojištění, které si ten dotyčný mohl po desetiletí platit,“ komentoval tehdy rozsudek Pavel Rychetský.

V Karviné se pokusili povýšit kamuflování nucené práce na další úroveň a nazvali ji „dobrovolnictvím“. Není podmíněna přijetím dávek, zato je stále nabízena těm, kdo se bez ní prostě nenajedí. A právě to „dobrovolnost“ jejich rozhodnutí poněkud zpochybňuje.

Po správné míře ponížení se však karvinským úředníkům viditelně stýskalo. „Dobrovolníky“ se tedy rozhodli „ochránit“ před nimi samými: nevyplatí jim peníze — ani na dopravu, aby na své pracoviště dojeli. Jedinou odměnou mají být stravenky v hodnotě sto korun za šest hodin práce. A při takovém odklízení černých skládek  se „dobrovolník“ sakra zapotí...