Deník Referendum Domov

Dne 3. 6. 2016 publikoval sever iDnes článek s názvem „Stravenka za šestihodinovou mzdu. Levná síla šetří Karviné miliony“. Přiznám se, že jeho přečtení mě šokovalo hned nadvakrát.

V první řadě už samotným faktem, že to, co se v něm popisuje, je v našem systému vůbec možné. Již v roce 2012 se Ústavní soud zabýval kauzou takzvané „veřejné služby“ navržené a realizované tehdy Drábkovým Ministerstvem práce a sociálních věcí.

Tehdejší ombudsman Pavel Varvařovský, který podnět k Ústavnímu soudu jménem stěžujících podával, argumentoval, že tato služba je ponižující pro lidi, kteří ji vykonávají a odporuje Listině základních práv a svobod i zákazu nucené práce.

Verdikt zněl jasně: „Ústavní soud považuje veřejnou službu za nucenou práci, protože není výsledkem svobodné vůle a svobodného rozhodnutí, neboť nepřijetí toho povolávacího rozkazu, nepřijetí té nabídky znamená ztrátu podpory v nezaměstnanosti, která přitom je výsledkem pojištění, které si ten dotyčný mohl po desetiletí platit,“ komentoval tehdy rozsudek Pavel Rychetský.

V Karviné se pokusili povýšit kamuflování nucené práce na další úroveň a nazvali ji „dobrovolnictvím“. Není podmíněna přijetím dávek, zato je stále nabízena těm, kdo se bez ní prostě nenajedí. A právě to „dobrovolnost“ jejich rozhodnutí poněkud zpochybňuje.

Po správné míře ponížení se však karvinským úředníkům viditelně stýskalo. „Dobrovolníky“ se tedy rozhodli „ochránit“ před nimi samými: nevyplatí jim peníze – ani na dopravu, aby na své pracoviště dojeli. Jedinou odměnou mají být stravenky v hodnotě sto korun za šest hodin práce. A při takovém odklízení černých skládek  se „dobrovolník“ sakra zapotí...

Liteře zákona bylo učiněno zadost. Že však nevolnická podstata zůstává neměnná, nikoho viditelně netrápí.

Někdejší Drábkova veřejná služba narazila u Ústavního soudu. V Karviné se ji pokoušejí převléct do kabátu dobrovolnictví, podstata však zůstává stejná. Foto Město Karivná

Co mě ale na článku fascinovalo snad ještě víc než samotné novodobé otrokářství pod záštitou Městského úřadu, byla argumentace mluvčí Karviné paní Šárky Switerové: „Pro některé dlouhodobě nezaměstnané je tak veřejná služba za stravenky vítanou možností, jak si udržet pracovní návyky a sociální kontakty.“

Paní mluvčí ještě dodala, že „ne každý zvládne pravidelné osmihodinové směny kvůli zdravotním potížím“ a spokojeně se pochlubila: „Vyvezli jsme 38 tun odpadů z černých skládek, za což by musela radnice platit firmám, a ušetřili asi 5 milionů.“

V Karviné je tak dlouhodobě nezaměstnaným lidem z různých důvodů  (a těch je v Karviné skutečně široký výběr) nabídnuto dobrovolnictví za necelých 17 korun za hodinu, za které by Městský úřad musel jiným nabídnout 5 milionů.

A zcela náhodou je tato dobrovolná služba – vykonávaná, jak jinak, než z lásky k městu – nabízena těm, kterým by bez ní nezbývalo nic jiného než krást nebo pomalu umírat hlady.

To všechno se děje vlastně jen pro jejich dobro, aby „neztratili své pracovní návyky a sociální kontakty“.

Je přitom nanejvýš pravděpodobné, že se sama paní Switerová s vykořisťovanými dobrovolníky osobně setkala a dobře tak ví, v jaké se nacházejí situaci. A přesto ji nedělá potíže představit nejpustší otrokářství jako „službu“, lidi zoufalé, mnohdy na pokraji života a smrti jako „nadšené dobrovolníky“ a ještě si libovat, jak město ušetří.

Když jsem své zděšení vyjádřila na sociálních sítích, ozvalo se mnoho lidí. Někteří z nich obhajovali situaci argumenty podobného typu. Dávali za příklad i sebe, že také rádi pomohou městu. Na dotaz, jestli jim bez jejich dobrovolnosti také hrozí smrt hladem, neodpověděli.

Jiní argumentovali, že to, co město ušetří, může přece dát na zlepšení jejich životních podmínek. Může, ale mohlo by také něco pro ně udělat – třeba zavést sociální bydlení. A až pak je žádat, aby mu takto dobrovolně poděkovali. Takové dobrovolnictví by hned získalo lepší fazonu.

Z našich životů se vytrácejí příběhy. Byrokratický newspeak, který si osvojujeme ve stále větším spektru lidských činností, jako by mazal konkrétní příběhy, pocity a prožitky lidí a nahrazoval je neosobními kategoriemi.

Lidská důstojnost se stává luxusem jen pro některé, kteří si to bůh ví čím „zasloužili“. A to všechno pod dosti nestabilní slupkou přesvědčení, že „nás se to netýká“. Bláhová nedomyšlenost.

Opravdu nám nedochází, že takto žije půlka světa? A že patřit k té části, kterou to zatím nepostihlo, je spíše náhodné štěstí než zasloužený výdobytek?

Jak ke kauze poznamenala jedna kamarádka, která žila dlouhá léta v Singapuru: „Asijská mzda, naučili se to rychle…“