Představy o ženách v politice
Saša UhlováSaša Uhlová reaguje na sloupek Lukáše Jelínka „Chlapské hry a ženská skepse“ a podrobuje jeho část kritické analýze z feministických pozic.
Feminismus je v České republice stále považovaný za něco přinejmenším nepatřičného a je terčem častých posměšků. Jak už to tak bývá v emotivních vztazích, a tím vztah české společnosti k feminismu bezesporu je, argumenty, které se k odsouzení feminismu používají jsou velmi různorodé, hlavně aby nějaké byly.
Jedna z častých výtek, které kritici feminismu formulují, je jeho tlak na politicky, v tomto případě genderově, korektní vyjadřování. Z řeči se tak podle nich vytrácí spontaneita a upřímnost a vlastně už není žádná legrace. To by však byla pravda jen tehdy, kdyby se zde ustanovil nějaký zákon, kterým by se zakazovalo například vykládat vtipy o ženských. Takový zákon tu však není a snad ani nikdy nebude, je tu jen onen tlak, který by však měl směřovat zejména do veřejného prostoru. Záleží totiž velmi na kontextu, kde, kdo, co říká.
Pokud by byli chlapáčtí chlapi v hospodě nuceni trávit večer tak, že by si nesměli říct ani jeden sexistický vtip, radši by do té hospody snad ani nechodili. Ostatně, je-li takový vtip „o ženských“ povedený, ráda se mu zasměju i já. Tedy jedná-li se skutečně o vtip a není to pouze trapný útvar založený čistě na sexistických stereotypech.
pokud se nemůže nějaká utlačovaná skupina domoci svých práv, je jistě účelné, aby jednotlivci z této skupiny spojili síly a domáhali se svých práv společně.
Rovněž je fakt, že existují specificky ženská témata, kterým se spíše věnují ženy a mají s nimi více zkušeností.
Potud s Tebou souhlasím.
Ten první problém je vlastně otázka stavu, kdyby ženy byly v politice přítomné více než je tomu teď, nepotřebovaly by se spojovat. V ideálním případě však vezmou za svou otázku ženské emancipace ženy i muži společně, což se – přiznávám - v České republice neděje. A tudíž se jeví jako jediné možné, aby tak činily ženy samy. Jenže ony to tak necítí a nechtějí. Vytvářet na ně nátlak, byť jen morální, aby se coby ženy aktivizovaly, je více než ošemetné. Neboť ty ženy jsou především lidmi a jako lidé si mohou myslet co chtějí, bez ohledu na své pohlaví. Takto vlastně mužům otevíráme prostor, aby se rozhodli, co si o tom budou myslet a ženám se to snažíme nadiktovat, jako by nebyly dospělé, a neuměly se rozhodnout samy. Je tedy potřeba o tom psát a snažit se měnit klima tak, aby k tomu ženy (ale i muži) začaly být citlivější, ale bez citového vydírání a zesměšňování těch, které to tak necítí nebo třeba i bojí projevit. Protože takový přístup jim rozhodně v emancipaci nepomůže. A také je třeba smířit se s tím, že část žen to za své prostě nepřijme.
Ta druhá věc je obdobná. Jako ženě jsou mi některá ženská témata bližší, také o nich třeba píšu, ale to neznamená, že nemohu psát o tématech „neženských“ nebo že by muži nemohli psát dobře o tématech "ženských". Jsou to pouze kategorie, které se mohou předefinovávat a osobně je mi bližší stav, kdy se „ženskými“ tématy zabývají i muži a kdy se ženy neprofilují pouze na základě svého ženství. Tak to cítím já, ale nikomu svou představu nevnucuji. Pokud ženy utvářejí svou identitu na základě svého ženství, nevnímám to jako útok proti sobě a nikterak mi to nevadí. Jen chci, abych tuto svobodu volby měla i já.
Také je to opět otázka času a vývoje jak společnosti, tak jednotlivých osobností. Ve společnosti, kde se o děti starají zejména ženy, je zřejmé, že se ke všemu co se dětí, výchovy a věcí s tím spojených týká, budou spíše ony vyjadřovat. Ale pokud by se muži emancipovali a stali se skutečnými otci svých dětí, již by to nebylo výlučně ženské téma. Zrovna tak v osobním vývoji jsou různé fáze. Po svých zkušenostech s porody jsem téma porodnictví (a lékařské péče obecně) vnímala jako pro mne nejdůležitější a také jsem o tom psala. S postupujícím časem však toto téma zvolna ustupuje (i když už asi navždy k němu zůstanu citlivá) a objevují se témata nová. Za dalších deset let už možná nebudu psát nic, co by souviselo s mateřstvím a možná i ženstvím. Je to moje právo a moje volba.