Feminismus je v České republice stále považovaný za něco přinejmenším nepatřičného a je terčem častých posměšků. Jak už to tak bývá v emotivních vztazích, a tím vztah české společnosti k feminismu bezesporu je, argumenty, které se k odsouzení feminismu používají jsou velmi různorodé, hlavně aby nějaké byly.

Jedna z častých výtek, které kritici feminismu formulují, je jeho tlak na politicky, v tomto případě genderově, korektní vyjadřování. Z řeči se tak podle nich vytrácí spontaneita a upřímnost a vlastně už není žádná legrace. To by však byla pravda jen tehdy, kdyby se zde ustanovil nějaký zákon, kterým by se zakazovalo například vykládat vtipy o ženských. Takový zákon tu však není a snad ani nikdy nebude, je tu jen onen tlak, který by však měl směřovat zejména do veřejného prostoru. Záleží totiž velmi na kontextu, kde, kdo, co říká.

Pokud by byli chlapáčtí chlapi v hospodě nuceni trávit večer tak, že by si nesměli říct ani jeden sexistický vtip, radši by do té hospody snad ani nechodili. Ostatně, je-li takový vtip „o ženských“ povedený, ráda se mu zasměju i já. Tedy jedná-li se skutečně o vtip a není to pouze trapný útvar založený čistě na sexistických stereotypech.

Vyjadřuje-li se však někdo veřejně a bez umělecké nadsázky, měl by pravidla politicky korektního diskurzu zachovávat, a to z různých důvodů. Nejdůležitější z nich je, že mezi ním a příjemci jeho slov neexistuje žádný vztah, je tu tedy mnohem větší prostor pro to, aby se svou případnou nekorektností někoho dotkl nebo někoho ponížil, aniž by si toho byl vědom. Korektnost zde vlastně představuje slušnost, která je běžná v mezilidských vztazích a nijak nás neomezuje. Potkáme-li svého učitele, slušně ho pozdravíme a necítíme jako útok na svou svobodu projevu, že mu dost dobře nemůžeme říci: „čau, ty tlustej páprdo.“

A pak, budeme-li se dopouštět ve formální komunikaci nekorektností, diskuze se bude točit kolem nich, a my se budeme ztrácet v kruhu nekončících debat o tom, co se koho dotklo nebo dotknout mohlo. Vždy se totiž najde nějaká „potrefená husa.“ A tou husou jsem dnes já.

Ve svém pravidelném čtvrtečním sloupku píše Lukáš Jelínek o tom, že by české politice prospělo, kdyby v ní bylo více žen. Obhajuje rovněž kvóty a celkově je jeho text spíše existenci žen a jejich působení v politice nakloněný. Jeden odstavec však výrazně vybočuje a zasluhuje si kritickou analýzu. Lukáš Jelínek zde píše, když reaguje na komentář Ivana Davida: „Davidovým argumentům docela rozumím, politické strany jsem poznal — bohužel — podobně jako on. Je v nich méně žen než mužů a o funkce se nederou." Takto vypadá pravděpodobně praxe v některých politických stranách. Ale otázka je, proč se ty ženy vlastně o funkce nederou, obzvlášť, když je v České republice tolik schopných komunálních političek i jinak aktivních žen.

Moje jediná politická zkušenost je ze Strany zelených z let 2002 až 2005 a ta je s tímto tvrzením v zásadním rozporu. Ve SZ bylo tehdy poměrně dost žen a muži i ženy zde přijali za své, že je potřeba, aby byly ženy voleny do všech funkcí. Do vedoucích orgánů byly ženy voleny nejméně z jedné třetiny a kandidátní listiny se sestavovaly poměrem 2:1, nebo zipově.

Kromě toho, že to upravovaly stanovy, dělo se tak i proto, že ve straně vládl široký konsenzus, že to tak má být. Všichni to brali jako dobrou věc a nebyl ani velký problém kandidátky obsadit. Ženy se do funkcí vlastně ani nemusely drát, pouze kandidovaly, a pokud neobstály, nebylo to kvůli jejich pohlaví, ale proto, že byl zvolen jiný kandidát nebo tedy spíše kandidátka. Ženám přátelské ovzduší způsobilo, že byl ten slavný nezájem žen o politiku odhalen jako mýtus.

Další Jelínkovo tvrzení, že ženy samy mezi sebou jsou navíc leckdy rozhádané a házejí si vzájemně klacky pod nohy, je snad ještě absurdnější. Požadavek, aby ženy táhly za jeden provaz proto, že jsou ženy, ukazuje, jak je i pisatel vnímá spíše jako ženy nežli jako političky. Chtít po mužích, aby nebyli rozhádání, protože jsou přeci muži, by si snad nikdo nedovolil.

Navíc má politická zkušenost opět říká naprostý opak. Stranu zelených v dobách mého angažmá v ní ničilo mnoho nejrůznějších sporů a jeden velký spor. A byly to zejména ženy (a jen malá část mužů), které si dokázaly uchovat během těchto sporů racionální přístup k problémům a nenechaly se zmítat emocemi. Ženy spolu byly schopny spolupracovat napříč rozhádanými skupinami, a pokud to přes názorové rozdílnosti nebylo možné, alespoň slušně a bez urážek komunikovat.

Jako příklad ženské hašteřivosti je v Jelínkově textu prezentován spor Kateřiny Jacques s Danou Kuchtovou, Olgou Zubovou a Věrou Jakubkovou, který je navíc povýšen na počátek konce Strany zelených. Kromě toho, že za těmito spory bude spíše osobnost Kateřiny Jacques, která má konflikty i s mnohými muži, je opravdu s podivem, že politolog Jelínkova formátu nevidí, že počátkem konce této strany je její ideová vyprázdněnost. Chyba je tedy v předsednictvích Martina Bursíka, který s malými čestnými výjimkami nemá vlastně na nic názor a Ondřeje Lišky, který si za svými názory, pokud nějaké má, neumí stát.

A aby toho nebylo málo, chtěl by Lukáš Jelínek, aby úspěšné ženy političky podporovaly kvóty. Jako příklad z České republiky udává dvě političky ODS. K názorové výbavě českých pravicových politiků však odmítání kvót patří. Jelínek tedy po obou političkách chce, aby svůj politický názor utvářely na základě svého pohlaví. Politička — žena však přeci vůbec nemusí být přesvědčená o tom, že je nízká účast žen v politice problém, anebo že kvóty jsou dobrým řešením stávající situace.

Autor textu tak v důsledku svými stereotypními představami a podprahovými sděleními utvrzuje společnost a politické strany v tom, že současná situace je jediná možná. Tím se vzdalujeme stavu, kdy ženy i muži v politických stranách své postoje změní a v tomto jednom jediném bodě budou následovat Stranu zelených — dají ženám šanci.