Poznanie oslobodzuje

Eduard Chmelár

U příležitosti Světového dne humanistů, jenž kromě toho, že slouží k ocenění výjimečných lidí, ztělesňuje zejména oslavou mravní síly sekulárního humanismu, pronesl autor projev o úlohách a výzvach sekulárních humanistů, který zveřejňuejme.

Vážené priateľky, vážení priatelia, vzácni hostia, v prvom rade mi je veľkou cťou, že sa vám môžem prihovoriť pri príležitosti Svetového dňa humanistov, ktorý už píše aj na Slovensku svoju tradíciu a nie je len výročným stretnutím a ocenením výnimočných ľudí, ale predovšetkým oslavou mravnej sily sekulárneho humanizmu. Máte za sebou roky zápasov za uznanie tejto významnej skupiny v spoločnosti, no dnes treba nielen oceniť odvahu tých, ktorí v klerikálnom štáte odvážne bojujú za práva ľudí bez náboženského vyznania, ale aj zhodnotiť, nakoľko bol tento boj efektívny. Hádam nebudem v tejto spoločnosti za kacíra, keď poviem, že nie vždy za neutešený stav sekulárneho humanizmu môžu mocenské zložky a rozpínajúca sa moc cirkví, ale svoj významný diel zodpovednosti nesú aj tí, ktorí ľuďom nedokázali ponúknuť dostatočne atraktívnu alternatívu k nábožensky orientovanej etike.

Naším hlavným protivníkom totiž nie je náboženstvo, ale klerikalizmus. Klerikalizmus, ktorý sa zažral do politického systému tejto krajiny tak hlboko, že ohrozuje základné piliere sekulárneho štátu. Je absolútne kontraproduktívne míňať energiu na kritiku náboženstiev. Všimnite si, že aj v cirkvách je kritika ateizmu okrajová záležitosť. Oveľa viac sa sústreďujú na získavanie prívržencov a poskytnutie psychickej úľavy, ktorej význam nepodceňoval ani Sigmund Freud. Hlavnou platformou tohto hnutia preto nemôže byť ateizmus v zmysle popierania Boha. Je ňou sekulárny humanizmus ako rovnocenná morálna filozofia, ktorá neopiera svoje etické princípy o náboženské zdôvodnenie.

Ateizmus nie je program. Ateizmus nie je filozofia a dokonca ani svetonázor. Z tohto pojmu nevyplýva nič iné ako odmietanie existencie Boha. Jeden z hlavných omylov etického diskurzu spočíva v rozdeľovaní ľudí na kresťanov, moslimov, židov, hinduistov, budhistov a - ateistov. Ale to sú dve nesúvisiace kategórie. Ak hovoríme o ateistoch, mali by sme hovoriť o protipóle ako o teistoch a ak hovoríme o kresťanoch, mali by sme hovoriť napríklad o humanistoch. Lenže ateista nie je to isté ako humanista. V rámci ateizmu (podobne ako v rámci náboženstva) existuje mnoho smerov. Radikálny environmentalista nemusí byť veriaci, ale princípy jeho hlbinnej ekológie sú v ostrom rozpore so zásadami humanizmu. Na to, aby sme pochopili tento význam, sa musíme zbaviť dojmu, že ak odmietneme niekoho zaradiť k humanistom, znamená to, že nejde o dobrého človeka. Humanizmus sa vzťahuje len na taký smer morálnej filozofie, pre ktorý sú na prvom mieste potreby a záujmy človeka, vyzdvihovanie toho najlepšieho, čo je v ňom obsiahnuté. Ak považujeme za prvoradú prírodu alebo Boha, ak nenávidíme ľudí, neveríme v ich schopnosti či pokrok alebo popierame rovnakú hodnotu ich životov, nepatríme k vyznavačom humanizmu. Podobne ako filozofiu Friedricha Nietzscheho s jeho radikálnou kritikou kresťanstva nemožno ani pri znásilnení mysle nazvať humanistickou, hoci sekulárni humanisti ho citujú veľmi často. Je to niečo podobné, akoby som si ja pomáhal pri kritike neoliberálneho ekonomického poriadku gréckymi fašistami a slovenskými neoľudákmi. Veľmi často sa za humanistu označuje láskavý človek, ale ani táto jeho vlastnosť nie je dostatočným kritériom humanistickej osobnosti. Niektorí filozofi dokonca odmietajú pojem kresťanský humanizmus ako oxymoron. Nemyslím si, že je to nevyhnutne tak. Jeden zo zakladateľov modernej sekulárnej etiky bol hlboko veriaci človek Immanuel Kant, ktorý však odmietal opierať zdôvodnenie morálneho konania o Boha. Ak je pre praktizujúceho katolíka hlavným princípom a motívom činnosti láska a pomoc handicapovaným, potom sa s ním zhodnem skôr ako s cynickým a sebeckým ateistom. Z toho dôvodu má pre mňa sekulárna etika najmä jeden zásadný význam: je to jediný priesečník, v ktorom sa dokážu stretnúť a dohodnúť ľudia rôznych vierovyznaní a svetonázorov. To jej dodáva kozmopolitný rozmer, ktorý neprehliada rozdiely medzi kultúrami, ale snaží sa ich prekonať. Humanisti by mali taktiež odmietnuť vo svojich radoch tých, ktorí sa síce formálne hlásia k sekulárnej etike, ale obhajujú totalitárne ideológie, bagatelizujú zločiny režimov potláčajúcich ľudské práva. Ateizmus alebo teizmus nie sú sami osebe morálne kategórie.

Náboženstvo má však pred sekulárnou etikou stále v jednej podstatnej veci navrch. Je ňou skutočnosť, že každé zásadné duchovné učenie (ktoré nemožno odbiť povrchnou formulkou, že je to blud) je — povedané slovami Karla Marxa — logikou tohto sveta v jeho populárnej forme, jeho nadšením, slávnostným až umeleckým doplnením, fantastickým uskutočnením ľudskej podstaty. Sekulárna etika je však rýdzo filozofická disciplína, nedokázali sme ju vyhnať z akademických ústavov a univerzít, nedokázali sme jej vdýchnuť život tak, aby pôsobila medzi ľuďmi hlbšie než ako odborná literatúra. A to napriek tomu a práve preto, že dnes vie človeku v jeho trápeniach pomôcť viac psychológ ako kňaz. Tento problém mi pomohol vyjadriť slovinský filozof Slavoj Žižek.

Vo svojej eseji o materialistickej teológii vychádza z predpokladu, že v úpadku nie je iba kresťanstvo, ale aj ateizmus. Ateizmus totiž považuje za primitívnu formu sekularizmu, ktorý vymedzuje stav tým, čo popiera. Žižek navrhuje iný postup: chápať monoteizmus ako predobraz ateizmu, ako dohasínanie kozmickej energie mŕtveho božstva, ako posledné štádium teizmu. Súčasný ateizmus nielenže nedokáže stáť na vlastných nohách bez kresťanstva, ale je priamo jeho heretickým druhom. Skutočne sekulárny postoj by sa nemal vyčerpávať v ustavičnom boji s teizmom (i keď to neznamená, že bude ľahostajný k náboženským bludom), ale mal by viesť k postoju, ktorý sa akousi negáciou negácie vráti k viere. K viere, ktorá sa nebude odvolávať na človeka a už vôbec nie na Boha, ale na princípy. Veriť v hodnoty bez opory v autorite je skutočne sekulárny postoj, ktorého rozvoj má budúcnosť. Je to pevný základ, na ktorom je možné postaviť emancipáciu sekularizmu v etickom diskurze.

Aké výzvy z toho vyplývajú pre sekulárnych humanistov? Musia dokázať dostatočne zrozumiteľne sformulovať a šíriť neteistickú etiku. Popierať Boha nestačí. Rovnako ako nestačí zbožštiť človeka. Treba dať ľuďom dostatočne príťažlivú alternatívu religióznej etiky, ktorá sa bude opierať o hlboké pravdy sekulárneho humanizmu a bude rešpektovať vnútorné potreby človeka. Aj Sigmund Freud pripúšťa, že viera nás dokáže ochrániť pred individuálnou psychózou. V čo má veriť sekulárny humanista, ak nechce skĺznuť do falošnej pasce transcendentalizmu? Je to predovšetkým viera v princípy a hodnoty. Veriť v solidaritu, toleranciu a mier, veriť v slobodu, rovnosť a bratstvo, veriť v práva ľudí, rastlín, živočíchov a Zeme, znamená zachovávať posvätnú úctu v tieto ideály, znamená nekompromisne a za každých okolností stáť na strane utláčaných, znamená to brať tieto hodnoty vážne a oveľa dôslednejšie ako utilitárne koncipované náboženské náuky. Nehovoríme tu, prirodzene, o iracionálnej viere, ale o viere podloženej empiricky a racionálne. Ak veríme, že spoločnosť s nízkymi rozdielmi v príjmoch je prosperujúcejšia, ak veríme, že spoločnosť založená na ľudských právach je šťastnejšia, potom tieto hodnoty neopustíme ani v čase politickej či ekonomickej krízy. Nebojme sa naplniť slovo viera novým obsahom.

Nemáme mať prečo komplexy z morálnych autorít a právd jednotlivých náboženstiev. Tradícia sekulárneho humanizmu je minimálne taká bohatá ako tradícia náboženstiev a vo svojej podstate etickejšia ako religiózne zdôvodnenia morálky. Bol to sekulárny humanizmus, ktorého rastúci vplyv znemožnil posväcovať útlak náboženskými dôvodmi. Bol to sekulárny humanizmus, z ktorého vyrástli moderné kategórie ľudských práv. Bol to sekulárny humanizmus, ktorý naučil ľudí vnímať, že ich postavenie nie je dôsledkom osudu, bohov alebo dedičného hriechu, že ich utrpenie je výsledkom chamtivosti iných. Preto potrebujeme vytvoriť priestor, v ktorom by bol hodnotový systém sekulárneho humanizmu rovnocenne akceptovaný v spoločenskom diskurze o etických otázkach. Sú to hodnoty, za ktoré boli ateisti prenasledovaní už v období antiky. Sú to hodnoty, za ktoré trpel vo väzení Denis Diderot, za ktoré bol z univerzity vylúčený Percy Bysshe Shelley, za ktoré musel slovenský filozof Ján Horárik emigrovať do Nemecka a skrývať sa pred políciou.

Súčasná situácia nám nemôže vyhovovať. Vidíme a cítime to všetci. Agresivita, s akou sa v poslednom čase cirkevné kruhy na Slovensku i vo svete pustili do boja proti neveriacim. Pokles tolerancie voči sekulárnym humanistom, ich bezdôvodné urážanie a zvyšujúca sa diskriminácia na pracoviskách, v spoločenskom živote, vo verejnoprávnych médiách a podobne. Hoci neveriaci predstavujú po katolíkoch jednu z najväčších skupín, ich názory, želania, hodnoty a životné postoje sú masívne ignorované. Dnes sa vám z nedeľnej obrazovky verejnoprávnej televízie prihovára už aj jehovistický kazateľ, ale príhovor sekulárneho humanistu tu nenájdete. Politické špičky sú závislé na záujmoch cirkevnej hierarchie prešpikovanej škandálmi a vláda sociálneho demokrata Róberta Fica túto závislosť paradoxne ešte viac prehlbuje.

Ale toto všetko nezmeníme nadávaním na náboženstvo. Toto všetko zmeníme len za predpokladu, že budeme schopní viesť rovnocenný dialóg o základných etických otázkach, o základných ľudských obavách, o živote, smrti, láske, nešťastí, spravodlivosti, správaní i sebaovládaní. Na toto všetko potrebujeme svojich takpovediac apoštolov, kazateľov, svojich veľvyslancov. Dnes ste ocenili významných ľudí, mali by to byť pre vás morálne autority, prečo ich ďalej nevyužívate? Prečo nie sú oni tými nositeľmi myšlienok, tými predstaviteľmi, zástupcami, komunikátormi, mienkotvorcami, prečo už potom výraznejšie nevplývajú na spoločnosť v duchu humanistických hodnôt? Musíme sa viac otvoriť spoločnosti. Nevychádzať len z nejakých historických schém a dogiem sekularizmu a ateizmu. Sedia tu takmer výlučne ľavicovo orientovaní ľudia, pýtam sa: možno sekulárny humanizmus vtesnať len do tohto politického smeru? Isteže nie! Sekulárny humanizmus sa nesmie stať záchranným kolesom pre nejaký politický prúd, musí vychádzať z rýdzo etických potrieb spoločnosti.

Inými slovami, humanisti nesmú ľudí len deptať, že boh neexistuje a náboženské učenia sú len zbytočnými ilúziami. Humanisti musia byť schopní poskytnúť ľuďom silu, nádej a vieru v budúcnosť. Americký filozof John Dewey pripomína, že ľudia nikdy nevyužili v plnej miere schopnosti, ktoré majú, aby v živote podporovali dobro, pretože čakali, že nejaká nadprirodzená sila túto prácu urobí za nich. Lenže neurobí a z tohto hľadiska je sústredenie sa na nadpozemské sféry nebezpečné. Aj Richard Rorty vyzdvihol základný rozdiel medzi teistickým a neteistickým prístupom. Nábožensky založení ľudia sú schopní považovať za posvätnú nejakú minulú udalosť. Pre Rortyho ako sekulárneho humanistu svätosť spočíva iba v nejakej ideálnej budúcnosti. Je spojená s nádejou, že raz budú moji vzdialení potomkovia žiť v globálnej civilizácii, v ktorej bude jediným zákonom láska, v ktorej bude komunikácia medzi ľuďmi oslobodená od nadvlády a moc bude bezo zvyšku záležitosťou slobodnej dohody vzdelaných a kultivovaných jednotlivcov. Nemusíme sa vrátiť k nejakému absolutistickému pohľadu na svet, ako ho predkladalo kresťanstvo, ale aj ateistický marxizmus. Stačí, ak nás poznanie oslobodí od predsudkov a otvorí nám cestu k srdciam ľudí. Práve poznanie naučilo sekulárnych humanistov nebáť sa a odvážne čeliť životným výzvam. Poznanie však nemá slúžiť na akademický exhibicionizmus, ale na oslobodenie ľudí. Musíme byť preto medzi nimi intenzívne prítomní. Vždy bude platiť, že kňaz, ktorý pomáha biednemu človeku, je väčší humanista ako sebecký, hoci aj vzdelaný ateista. Ale aj naopak: čestný ateista, ktorý pomáha stavať školu pre chudobné deti v Keni, je mi bližší ako náboženský fanatik, ktorý nenávidí ľudí s inými názormi.

Je čas priblížiť sa k ľuďom. S pokorou im pomáhať riešiť ich mravné dilemy, stať sa pre nich spoľahlivou etickou kotvou a prístavom nádeje. My nesmieme v týchto diskusiách chýbať, nemôže sa nám stať, že napríklad k téme lásky, smrti alebo striedmosti nemáme čo povedať. Naopak. Už spomínaný Richar Rorty sa domnieva, že keby sa cirkvi vzdali pokusu diktovať ľuďom sexuálne správanie, prišli by o jeden zo základných zmyslov svojej existencie. Pri živote ich totiž udržiava túžba po rituálnej čistote. Akonáhle by však kresťanstvo bolo zredukované na požiadavku lásky ako jediného zákona, ideál čistoty by pre neho stratil dôležitosť. Práve preto je viera humanistov v hodnoty a princípy ich najsilnejšou stránkou. Ak chceme zmeniť túto spoločnosť, musíme byť schopní zmeniť najprv seba, svoj systém práce, stratégiu, komunikáciu i priority. Len tak sa nám podarí získať väčší vplyv medzi ľuďmi a dosiahnuť, aby naše požiadavky napríklad aj vo vzťahu k médiám vnímali nielen ako legitímne, ale aj ako atraktívne.

(Prepis prednášky, ktorá odznela 16. júna v Apponyiho paláci v Bratislave pri príležitosti odovzdávania Cien humanistov 2012)

    Diskuse
    June 21, 2012 v 18.47
    Z teorie nového humanismu
    Humanistou se může stát člověk jakéhokoli náboženského vyznání (případně bez vyznání), který však neklade svou náboženskou víru nad člověka a lidský život. Život je zásadně na prvním místě. Humanismus chce člověka osvobodit od fyzického i duševního utrpení a umožnit každému jedinci svobodný a všestranný rozvoj. Humanismus vyzvedává ne-pasivitu lidského vědomí. Pro člověka jsou charakteristické takové vlastnosti jako otevřenost vůči světu, nezávislost, jednání směřující ke změně okolí. Humanismus definuje člověka jako dějinnou bytost, která svým sociálním chováním je sto měnit svět a svou vlastní přirozenost. Konstantní vlastností člověka je jeho historičnost, tedy to, že není definován přírodními kritérii. Pokud existuje lidská přirozenost, pak je to právě lidská schopnost měnit se a lidská historičnost. Proto naprosto nemůžeme mluvit o "přirozeném právu", "přirozené morálce", "přirozené společenské formě", "přirozené instituci" (jako například stát, rodina apod.) a už vůbec ne o "přirozených tržních zákonech". Naopak: všechno v této oblasti je sociálně-historické a vzniklo z lidského úmyslu. Člověk má schopnost měnit svět i tehdy, když jsou okolnosti zdánlivě tísnivé a nezvratné.
    SH
    June 24, 2012 v 9.38
    Trochu jiné pojmy
    Za prvé si myslím, že autor dává dohromady humanismus a antropocentrismus.
    Za druhé asi neví, že kromě ateistů existují i nonteisté. Ti boha nepopírají, ale jeho eventuální existence je jim lhostejná
    June 24, 2012 v 15.24
    Ateisté, nonteisté, agnostici, bezvěrci.....myslím, že už jsme tady na Referendu o tom diskutovali. Člověk pomalu ani neví, co vlastně je. Nicméně si myslím, že nejspíš to první. Necítím se totiž jako bezvěrec, to slovo se mi nelíbí. Nemohu ani říct, že je mi lhostejné, zda Bůh je nebo není (jak píše pan Hošek o nonteistech), protože si myslím, že by bylo dobré, kdyby byl - docela bych si to přála. Dokonce bych si možná i přála, aby existoval právě křesťanský Bůh a ne třeba nějaký jiný. Ale vím, že není. Zato jsem nedávno četla na internetu článek, který vysvětluje, proč lidé mají náboženské cítění: http://www.novinky.cz/veda-skoly/265506-vedci-nasli-boha-v-ruznych-castech-lidskeho-mozku.html . Jenže nevím, do jaké míry v tom mají ti vědci pravdu. Jinak ještě zpět k diskutovanému článku: Autor tam zmiňuje S. Žižka. Nevím, proč zrovna v souvislosti s humanismem, do jaké míry lze Žižka považovat za humanistu, když on sám k humanismu občas mívá výhrady. To ostatně řeší i v knížce "Humanismus nestačí".
    AB
    June 25, 2012 v 8.54
    P. Hájkové: Co víme a nevíme?
    Vážená paní Hájková,

    vždycky rád čtu Vaše příspěvky, už proto, že jste schopná ze svých marxisticko-humanistických pozic ocenit i význam spirituality. Nicméně v příspěvku výše mě cosi udeřilo do nosu: "Nemohu ani říct, že je mi lhostejné, zda Bůh je nebo není (jak píše pan Hošek o nonteistech), protože si myslím, že by bylo dobré, kdyby byl - docela bych si to přála. Dokonce bych si možná i přála, aby existoval právě křesťanský Bůh a ne třeba nějaký jiný. Ale vím, že není."

    Skutečně víte, že Bůh není? Osobně Vám sdělil svou neexistenci? C. G Jung kdysi na otázku, zda věří v Boha, odpověděl: nevěřím, vím, že existuje. To je zajímavá situace: Vy víte, že není, on zas věděl, že je. Skoro to vypadá, že Bůh je i není.

    A myslím, že v tom je merit věci. Vždycky mě udiví s jakým to "Bohem" či lépe bůžkem se ateisté vyrovnávají. Coby křesťan věřím v Boha, který vše natolik přesahuje, že hovořit o jeho existenci je naprostá troufalost, který je spíše Ničím než něčím či někým, a který v této své absolutnosti se současně projevuje ve všem. Tomáš Akvinský ho definuje jako ipsum esse - pouhé býti. Spíše je slovesem než substantivem, je spíše predikátem než subjektem. Nebo jak říká můj drahý přítel Milan Balabán, Bůh není Co nebo Kdo, ale Kam. Představa, že křesťané a lidé jiných náboženských směrů věří v jakýsi zřetelný protějšek na nebesích je poměrně mylná. Vztah mezi Bohem a světem není jednoduše uchopitelný prostorovou metaforou: my zde a Otec na nebesích (při vší lásce a úctě ke svému Mistrovi i toto je metafora) tam. Bůh, svět a člověk tvoří spíše triádu vzájemně se prolínajících skutečností. Asi největší náboženský myslitel druhé půle 20. st: Raimon Pannikar napsal, že ve hře je spíše kosmoteandrická jednota. Anebo jak říkávala D. Sölle (mimochodem silně ovlivněná marxismem): Bůh je, ale jinak.

    Občas by nezaškodilo, kdyby se vzdělaní marxisté seznámili také s tím nejlepším ze současné teologie...
    A k těm vědcům: doporučuji dnešní provokativní sloupek I. Štapmacha!

    Srdečně a s úctou
    Adam Borzič
    AB
    June 25, 2012 v 8.57
    Omlouvám se Panikkar je správně, vždycky, když rychle píšu, tak to popletu.
    June 25, 2012 v 17.18
    Milý pane Borziči,
    já také ráda čtu vaše články, případně diskusní příspěvky. Čekala jsem, že někdo zareaguje na prohlášení, že Bůh není. Máte zřejmě pravdu v tom, že my ateisté nevíme, jaký je vlastně ten Bůh, který není, a kdybychom to věděli, tak bychom možná s takovou jistotou netvrdili, že není. Jsem ráda, že se o takových věcech diskutuje; samozřejmě si vůbec nemyslím, že lidský svět se dá redukovat na biologické jevy, a ráda se seznámim s názory (nejenom vědeckých) odborníků. A také o těch názorech přemýšlím. Vaše vysvětlení je mi sympatické, takže je od vás beru jako dobrou zprávu.
    AB
    June 25, 2012 v 20.06
    Milá paní Hájková,

    i mě tato diskuse těší. Myslím, že mezi náboženskými a sekulárními humanisty se vlivem společenských okolností teprve otevírá. Z jistého úhlu je asi nejdůležitější, že jsme schopni z různých rovin směřovat k vizi jiného Lidství a lidštější společnosti.

    Ve svém duchovním vývoji jsem si prošel i fázemi ateismu a neteismu a v celkovém kontextu mého nazírání na svět, člověka a Boha hrají i dnes významnou roli. Nedogmaticky pojaté křesťanství je nicméně životním základem, z něhož čerpám i své politické a obecně humanistické přesvědčení. Vždy mě fascinovala tzv. negativní teologie, která jazyk o Bohu ohýbá do neskutečných hlubin - na samu hranu Ne-existence. Jednou jsem jednu svou kamarádku - ateistku téměř rozrušil tvrzením, že podle křesťanských mystiků Bůh vlastně není, říkala mi tehdy: "Tak už i tohle nám berete". Byl to vtipný rozhovor. Nicméně někdy věřící (snad tady můžu mluvit i za jiné) poněkud rozčiluje u ateistů vžitá představa, že Bůh je garantem a vysvětlením všeho, respektive metafyzickou berličkou. Víra je ale spíš riskantní skok do Neznáma, spolehnutí se na Nepřítomnost. Nejen, že je vystavena radikální pochybnosti spojené s přítomnosti zla, utrpení a smrti, ale současně je sama o sobě závratí z Nepředstavitelného. Vy naštěstí tyhle předsudky nesdílíte, a právě proto může být náš dialog plodný. Skutečnost, že levice křesťanství nezavrhla, ale že mezi levicovými sekularisty a zvláště marxisty roste zájem o dialog s křesťany, mě naplňuje nadějí.
    AB
    June 25, 2012 v 20.15
    dodatek
    Bylo by moc fajn, kdyby současní marxističtí intelektuálové vedle apoštola Pavla, respektive teologie osvobození objevili také křestanskou mystiku, např. Eckharta nebo Böhma (ten měl rád i astologii a alchymii .-)), Fromm a Bloch tak učinili a objevili nečekané analogie a inspirace. Jednou marno, ale jeden ze základních postojů mystiky je radikální nevlastnění a odpoutání. A v tom je podvratná.
    June 25, 2012 v 21.52
    Mistr Eckhart mi není úplně neznámý. Něco jsem četla.
    AB
    June 26, 2012 v 1.13
    Vás jsem milá paní Hájková v tomto případě na mysli neměl, myslel jsem na ten pavlovský boom u Žižka a spol.
    Mějte se dobře
    A.B
    June 28, 2012 v 19.13
    Pane Borziči,
    když už byla řeč o marxismu a mystice: nevím sice, jak na tom jsou s mystikou současní marxisté :-), ale zato jsem našla v jednom starém marxisticko-leninském slovníku vědeckého ateismu (jinak docela šíleném, který nenechá na náboženství nit dobrou) tuto poznámku o ocenění jistého druhu mysticismu Engelsem (nevím to určitě, protože spisy doma nemám, ale tipuji, že v díle Německá selská válka):
    "Heretický mysticismus, který B. Engels označil za jeden ze způsobů revoluční opozice feudalismu (viz K. Marx, B. Engels, Spisy, sv. 7, Praha 1959, str. 389), vychází z ideje dosáhnout spojení s bohem v důsledku aktivity člověka samého, což se často chápalo jako důsledek intelektuálního úsilí. Tento mysticismus zavrhoval církev s jejími obřady, které měly hrát úlohu prostředníka mezi člověkem a bohem. Splynutí člověka s bohem se vysvětlovalo jako rovnost lidské a boží osobnosti. Heretický mysticismus sloužil jako zdůvodnění snah o sociální rovnost a osvobození lidových mas z područí církevní nadvlády. Tím, že rozkládal feudální ideologii, byl v podmínkách středověku poměrně pokrokovým jevem."
    AB
    June 29, 2012 v 11.06
    Hmm, moc pěkné. Je vidět, že klasici skutečně mysleli dějinně. Je to opavdu vstřícné.
    + Další komentáře