Co se to tu ti levičáci pořád vzpírají pochopit? Masové vymírání je dobrá věc. Je načase odvrhnout progresivistickou lásku k životu! Přivítejme kolaps civilizace! Pokochejme se pohledem na to, jak nám tu vše shoří před očima, a pak si zatančeme v popelu. Zhruba takto se dnes zdůvodňuje, proč se nemá přistoupit k radikálním opatřením na záchranu klimatu: argument se vyvinul od popírání vědeckých poznatků k čirému nihilismu.

Málokdo zosobňuje nový duch žoviálního žhářství tak jako náruživý pyroman Allister Heath, šéfredaktor Sunday Telegrafu. Ve sloupku před dvěma týdny, který původně vyšel pod titulkem „Británie nemůže zastavit změny klimatu. Vzdejme snahu o nulové emise a přivítejme středomořský životní styl“, přišel s argumentační figurou, podle níž „je klimatická změna reálná“, ale „válka proti globálnímu oteplování už je prohraná“.

Je to klasický veletoč, k němuž se uchylují lidé, kteří se snaží znemožnit ukončení závislosti na fosilních palivech: nejprve popírali existenci problému, jak Daily i Sunday Telegraph činily po dlouhá léta, následně jeho existenci uznali, ale vzápětí přispěchali s tvrzením, že na jeho řešení už je pozdě. Předně si tedy řekněme, že pokud by náhodou už skutečně bylo pozdě, pak by tomu bylo v nemalé míře vinou popíračů klimatické krize.

Nicméně Heath pokračoval ve stejném duchu: v Británii bychom se prý měli „vybodnout na blud, jímž jsou nulové emise, a naučit se žít s teplejším, sušším, nevyzpytatelnějším středomořským klimatem, má-li to skutečně být naším osudem“. Snaha omezovat emise je podle něj příznakem postižení „sebevražednou empatií“.

Osobně nemám průpravu k tomu, abych diagnostikoval lidi, ale mám za to, že nedostatek empatie se spolu s bezcitností a neschopností pociťovat vinu obecně pokládají za příznaky psychopatické osobnosti. Ano, ano, dovozoval Heath, „mnozí na to doplatí, ale nemá smysl bránit nevyhnutelnému… Mnozí v Británii by teplejší klima, předpovídané modeléry, přivítali“.

Načasovat své úvahy přitom snad ani nemohl lépe: pochvalovat si středomořské klima právě v době, kdy celá tamější oblast doslova sténá v plamenech. V reakci na všeobecně výsměšné reakce v sociálních sítích mu editoři následně změnili titulek.

Heathův článek vyšel shodou okolností rovněž zrovna v den, kdy na polovině území Anglie vyhlásili stav sucha. To mu nebránilo stavět se za rozšiřování závlahových systémů a doporučovat výstavbu více bazénů. Kde se na to vezme voda? Jenom po něm prosím vás nechtějte empirii. Jeho úvaha je prostinká: měli bychom „věřit volnému trhu, že sám dodá zboží a čistou energii a bezuhlíkovou dopravu, ale teprve až budou lepší a levnější než existující alternativy“.

Jenomže obnovitelné zdroje už dnes jsou levnější a pro nás lepší než fosilní paliva takřka ve všech situacích. Jen vinou systematického vzdoru vůči „volnému trhu“, vedeného Trumpovou vládou, která utratila miliardy ve snaze zabít vzestup čisté energie a prodloužit spalování uhlí, se fosilním palivům daří udržet si takový podíl na výrobě energie. Právě čím dál nižší ceny obnovitelných zdrojů jsou naší největší šancí, že bychom v zápase o záchranu klimatu ještě mohli dosáhnout rychlého příznivého obratu. Tak honem, honem, pojďme to vzdát, protože, co kdybychom náhodou přece jen ještě vyhráli…

Heath odmítl snižování emisí ve Velké Británii jako „morální gesto, etický imperativ“, čímž zřejmě bez jakýchkoli zábran doporučuje: „Pojďme směle vstříc čistému šílenství.“ Ano, omezovat naše vlastní emise je opravdu morálním činem a etickým imperativem. Je to rovněž pragmatický krok. Postup mezinárodního společenství proti klimatickému rozvratu totiž závisí na vzájemné důvěře.

Pokud některé země odmítnou participovat, zvyšuje se pravděpodobnost, že se k nim připojí další a snaha o účinnou mezinárodní akci skončí v řetězci vzájemného obviňování. Takové riziko je tím větší, když se některé z bohatých zemí, které mají největší odpovědnost za dosud vypuštěné fosilní emise, pokoušejí chovat jako černí pasažéři. Pokud ony nepřiloží ruku k dílu, proč by se pak měl snažit kdokoli z ostatních?

A co se týče teplejšího klimatu „předpovídaného modeléry“, může to taky skončit právě naopak. Zvyšující se teploty mohou totiž podle některých modelů vést ke kolapsu proudění vody v Atlantiku, což by Británii uvrhlo do extrémní zimy. Inu, co naplat, pak bychom se asi museli naučit adaptovat na klima panující dnes na Labradoru.

Heathovo popírání reality je tak všeobecně známým fenoménem, že někoho ponouklo k vytvoření „Generátoru titulků Allistera Heatha“, který chrlí absurdní tvrzení, ovšem obtížně rozeznatelná od autorových originálů. V ostré konkurenci si myslím Heath zasluhuje cenu, jež by se měla udělovat britskému novináři, který se mýlí více a častěji než všichni ostatní kolegové. Je to koneckonců chlapík, který fiskální kataklyzma Kwasiho Kwartenga popsal jako „nejlepší rozpočet, jaký kdy viděl kteréhokoli britského ministra financí představit, a to s velikým náskokem“. Je tu spolehlivé pravidlo: zastává-li Heath nějaké mínění, realita bude nejspíše přesně opačná.

Ale nejedná se jen o něj a nejedná se jen o novinářství. Radikální pravice operuje jako tlupa a Heath je jen jedním z mnoha, kteří tvrdí, že klimatická katastrofa je čímsi, co prostě musíme spolknout. Odpůrci jazykových pravidel v Reform UK například tvrdí: „Bude nám lépe přizpůsobit se oteplování, než bychom předstírali, že je můžeme zastavit.“ Tatáž politická tendence přitom pochopitelně obhajuje škrty a privatizace, což jsou přesně ty druhy politických kroků, které omezují prostor pro zavádění účinných adaptačních opatření.

Dvěma sloupkařům Daily Telegraphu Ambrosi Evansu-Pritchardovi a Timovi Stanleymu slouží ke cti, že se minulý týden vzepřeli konsensu nihilistů a vydali texty, v nichž argumentují, že se lidstvo musí hrozbě klimatického rozvratu postavit s veškerou vážností. Ale dnes patří k menšině, jak v Telegraphu, tak v celém pravicovém tisku.

Proč? Protože většina médií po většinu času poskytuje platformu lidem, kteří říkají věci vyhovující kapitálu bez ohledu na to, zda jsou, anebo nejsou pravda, zda dávají, nebo nedávají smysl, zda přibližují, nebo oddalují katastrofu. Ačkoli obnovitelné zdroje vycházejí levněji než fosilní paliva takřka za všech okolností, fosilní paliva jsou výnosnější, poněvadž využitelné zásoby jsou omezené, jednotlivé korporace si monopolizují jednotlivá ložiska, a ceny mohou čas od času vyletět nahoru, zejména v časech válek či chaosu.

Skoro všichni ultrabohatí lidé v nich mají masivní investice. Z toho plyne, že každá snaha fosilní paliva omezit se vydává takřka za projev třídní války. Nesmyslná tvrzení obhajující status quo pak přicházejí s podobnou lehkostí, s jakou generátor titulků Allistera Heatha plodí skrumáže slov.

Takže „přivítejme středomořský životní styl“. Ale bez vína, nad nímž jiný sloupek v Telegrafu naříká, že „načichlo kouřem“ ze všech těch požárů, zažehnutých jakousi mystickou nezmiňovanou silou. A také bez jídla, jehož produkce se v důsledku sucha a vln veder stává čím dál svízelnější, a to v celé Evropě. A bez vašeho půvabného letního domku, který nejspíš shořel na popel. A bez žírné zelené krajiny, kterou si také vzaly plameny. A bez vlídných letních teplot, které vystřídalo vražedné vedro. A tak prosím pokračujte dál, stejně už víme, k čemu to směřuje: přivítejme smrt.

Článek Accept Your Fate, Earthlings, publikovaný na webu monbiot.com a předtím v Guardianu, přeložil JAKUB PATOČKA.