Střecha Evropy vyschla. Ne docela, snad ani ne nastálo. Dostali jsme klepnutí přes prsty — už několikáté. Dokážeme na ně zareagovat? Jediná jistota do budoucna je nejistota. Ranní červánky už neznačí přicházející déšť, odpolední dusno věstí bouřku jen někdy. Letos se zhusta rozplynulo do tropické noci bez kapky deště i bez ranní rosy.

Zaseto kdysi, plody sklízíme dnes

Přináší to řadu výzev. Mluví se o těch technických — přehrady, propojení vodovodů, závlahy. Tam vodu vidíme, můžeme si na ni sáhnout, někdy si v ní dokonce i zaplavat. Mají svůj význam a někdy jsou nezastupitelné. Prahu ani městys nic menšího nenapojí. Vesnice a města propojená společnými vodovody si mohou vypomoci, když někde voda dojde. Čerpání vody do vodojemů na kopci v době přebytků elektřiny ze slunce funguje jako docela slušný nástroj energetické flexibility. Do kohoutků už vesměs teče sama, plynule a samospádem.

Všechny ty přehrady ale neznamenají skutečné zadržení vody v krajině, jen její soustředění do jednoho místa. V řece s přehradou žádná voda nepřibude — přehrada jen umožní rozložit průtoky, někdy srazit vrchol povodňové vlny, jindy naopak pod přehradou průtok zvýšit, i když do ní právě přitéká méně vody. A pak nezbývá než doufat, že zaprší dřív, než dočasně zadržená voda dojde. Zatím to často vycházelo — ale časy se mění.

Přehrady jsou vždy obrovským zásahem do krajiny. Samotná hráz přitom není ten největší zásek, i když zabrání průchodu ryb a třeba i hmyzu, který sleduje vodní tok. Z tekoucí vody se náhle stane stojatá — změní se hloubka, množství kyslíku i světla. A s tím se promění i vodní osazenstvo — místo potočních pstruhů tu čekejte ryby stojatých vod. Zpomalená voda ztrácí svou unášecí sílu, a proto se nad každým jezem nebo přehradou ukládají sedimenty, štěrk a písek, které už voda neunese. Pod hrází naopak voda znovu nabere sílu a o to více si bere břehy a dno — a proto je potřeba je zpevnit, vydláždit, vybetonovat…

Stojatá voda zase koncentruje bahno i živiny. Sedimenty velkých nádrží jsou plné fosforu i dalších živin z polí a odpadních vod. Prací prášky jsou dávno bez fosfátů, ale voda kvete řasami a sinicemi. Pomohlo jim teplo v zimě i na jaře, množí se jak o závod — a když pak ve vodě ubývá kyslíku, hromadně hynou. Voda nekvete, ale hnije, ryby se dusí pro nedostatek kyslíku. A my vnímáme především uhynulé ryby, zbytek je mimo naše běžné rozlišení. Novomlýnské nádrže to postihlo letos a může znovu příští rok. Stejně tak mnoho dalších nádrží.

Voda si vždy hledá nejnižší místo v krajině a tam se soustředí. Na stejném principu fungují i studny — sbírají vodu z okolí. Začne tak být dostupná pro nás, ale zmizí z půdy, z mělčí studny souseda, nedoputuje pod zemí třeba do potoka nebo do pramene níže ve svahu. Je obvykle čistá, protože prošla účinným filtrem půdy a podzemních vrstev. Ale zase je to srážková voda, voda z minulých dešťů. A když po mnoho let bereme ze zdánlivě nekonečných zásob, mohou zcela neočekávaně dojít.

Už to zažívají i horské obce. Třeba v Železné Rudě, na západním okraji Šumavy, jednoho z nejdeštivějších českých pohoří, to bylo velké překvapení. Ale ani Jeseníky a další pohoří už nejsou výjimkou. Prameny vysychají a začátky potoků se stěhují o desítky výškových metrů níže, aby dál pramenily ze starých zásob, jejichž velikost dost dobře nikdo nezná — jen ji opatrně odhadujeme.

Milion hektarů. Tolik půdy v České republice bylo a z velké části stále je odvodněno. Meliorace obecně znamenají zlepšování půdy, přednostně pro pěstování — lesa, obilí nebo zelí. Patří sem tedy i hnojení nebo protierozní opatření, ale hlavně a především odvodnění.

Bývaly doby, kdy bylo vody moc a překážela. Doopravdy nebo domněle. Odvodňovalo se stovky let, opravdu velkolepé rozměry to dostalo až v „boji o zrno“ a s nástupem těžké mechanizace. Ta jednak umožnila vykopávat a pokládat podzemní potrubí málem za chůze, jednak vyžadovala přehledná a dobře únosná, tedy málo vlhká pole pro snadné obdělávání.

Potoky se tak ocitly pod zemí nebo v narovnaných a často vydlážděných korytech. Pravidelný profil zásadně usnadní bagrování bahna, které z velkolánů spláchla zesílená eroze. Pod zemí do nich vedou vodu „pera“, menší přívodní trubky sbírající vodu z plochy. Na povrchu to naznačují skruže v polích — obvykle jsou v místech, kde se trubky spojují nebo kříží. Při správném čase snímkování skutečnou vodní síť krajiny naznačí i letecké snímky, přesněji odlišná vegetace na nich. Voda si pamatuje staré cesty.

Meliorační zásahy se nevyhnuly ani lesům — potoky jsou přímé a zaříznuté, častá je síť povrchových kanálů směřujících opět do jednoho potoka a odvádějících vodu rychle pryč.

Zaseto kdysi, plody sklízíme dnes. A nejen my: i v narovnaných a dokonce vydlážděných potocích leccos žije. A pokud je vody málo, potok vysychá, vrstva vody se ztenčuje, až téměř nebo úplně zmizí. Obnaží se dno i geniální uspořádání přírodě blízkých tvarů koryt. Taková koryta nejsou nikdy rovná a stejně hluboká, skládají se z nespočtu zákrutů a tůní. V čase povodní vodu brzdí, rozlévají ji z břehů a berou jí ničivou sílu. V čase sucha zase vodu soustřeďují. V poslední tůni pod převislým břehem možná nepřežijí všichni — ostatně jíst se musí, sucho nesucho —, ale dostanou alespoň šanci. A třeba se dočkají deště a rozplavou se do všech stran.

Od smutku k činům

Bylo by fajn vytrhat meliorační trubky z polí a zakroutit potoky. Třeba k tomu můžete přispět — nemáte náhodou kus pole po babičce, o kterém ani pořádně nevíte, kde leží, a rajtují ho jakože zemědělci? Zkuste popřemýšlet, co s ním dál, než dojde zase na obnovu věčné pachtovní smlouvy. Obsáhlou Metodiku půdního průzkumu zemědělských pozemků určenou pro pachtovní smlouvy k tomu vydal Výzkumný ústav meliorací (sic!) a ochrany půd.

Máte okap? A máte pod ním sudy, kostky, jezírka na zachytávání každé kapky? I na suchém jižním Slovácku můžete z malé střechy o ploše 18 m² každý rok zachytit zhruba 600 litrů vody na každý metr čtvereční, tedy celkem přes deset kubíků dešťové vody. Zadržet ji a pustit do krajiny o něco později — při zálivce zahrady, oplachu čehokoliv, co nevyžaduje pitnou vodu, nebo jen tak, aby zůstala retenční kapacita pro očekávaný déšť. Náklady skoro nulové, servis minimální. Osvícené obce už tyhle mikropřehrady svým obyvatelům pořizují nebo dotují — stejně jako třeba kompostéry, aby bioodpad nekončil v popelnici.

Většinu naší pitné vody v domácnostech spláchneme do záchodů. Tři nebo šest litrů, každý z nás, několikrát denně. Používat na to cokoliv jiného než dešťovou nebo „sprchovou“ (šedou) vodu lze považovat za zhůvěřilost z epochy dešťů. Na severu používají kompostovací a separační toalety běžně, protože vést kanalizaci do každé norské chalupy je nesmysl. A čůrat do koupacího fjordu se zapovídá. Jednoduché, vyzkoušené, dobře zasypávané (nejlépe směsí pilin a biouhlu) nepáchnou a skvěle fungují. Naše legislativa je časem také pochopí a snad uchopí i jejich odpadový potenciál.

Biouhel má ve vztahu k suchu velkou budoucnost. Jednak ukládá uhlík z odpadních surovin (dřeva, kalů aj.) do země a tím ho dočasně, ale dlouhodobě, dostává z atmosféry. Zmírňuje tedy klimatickou změnu, základní příčinu sucha i vedra. Jednak pomáhá zadržovat vodu v půdě, ale neváže ji tak silně, aby byla pro stromy nedostupná. Hodí se k výsadbám stromů (do měst zvlášť), do zemědělské, lesní i zahrádkářské půdy. V malém ho vyrobíte doma, ve velkém se cesty k výrobě teprve hledají.

Vykašlete se na bazén a raději založte koupátko a pítko ptákům, někde mimo dosah koček. I divoká zvířata trpí horkem a tradiční zdroje jim vyschly. Každá kapka soucitu se počítá — peče se celá země společně.