Lesnictví je oborem s velmi dlouhým produkčním cyklem, trvajícím celé století. Současná globální změna klimatu však přináší velké kolísání teplot, přívalové deště či bořivé vichřice a predikce dalšího vývoje jsou stále méně spolehlivé. V této situaci se lesnictví stalo oblastí lidské činnosti, která pracuje snad s nejvyšší mírou nejistoty. Volba vhodných dřevin v nově vznikajících porostech se stává bezmála věštěním z křišťálové koule.

Má-li lesnictví jako obor přežít, musí být schopno produkovat kvalitní dříví, nejenom jako nejlepší obnovitelný zdroj surovin, ale sekundárně také jako zdroj financí na mzdy pracovníků či obnovu technického zázemí, jako jsou stroje, budovy či cesty. Aby stromy dosáhly požadované kvality, musí generovat pokud možno pravidelný přírůst, nesmí být mechanicky poškozovány, opakovaně napadány hmyzem nebo houbovými chorobami. A to je v podmínkách klimatické krize stále větší problém.

Na stres způsobený srážkovým deficitem reagují stromy zastavením růstu v dané vegetační sezóně. Když po čtyřech či pěti týdnech srážkové absence začne v srpnu pršet, stromy již zpravidla neobnoví růst.

A nyní si představme smrkový pařez a na něm letokruhy — každý z nás je někdy počítal. Světlá část je jarní dřevo, buňky jsou tenkostěnné, mají nižší hustotu, protože vedou ve kmeni mízu a jejich vrstva je širší. Vytvářejí se v první části vegetační sezóny. V letním období vzniká letní dřevo — to je tmavší, má vyšší hustotu, protože buňky mají násobně silnější buněčné stěny. Toto dřevo tvoří mechanickou kostru stromu.

Když stresovaný strom zastaví v létě růst, vrstva letního dřeva se nevytvoří celá. Jestliže se tato situace opakuje deset či dvacet let, ze stromu se stává mechanicky labilní jedinec, který následně podlehne středně silnému větru.

Pokud vítr takto rozláme čtyřicetiletý les, přichází vlastník o obrovskou investici, protože teprve po přibližně čtyřiceti letech se investice do obnovy a výchovy porostu začíná překlápět do černých čísel.

Jestliže suchý rok zničí úrodu zemědělcům nebo zmrznou sady ovocnářům, dostanou náhrady z tučných dotačních titulů EU i národních zdrojů. Při roční obrátce, jako je tomu u hlavních zemědělských plodin, si žádný politik nedovolí říci „poraďte si sami“. V případě suchem poničeného lesa ale škodu vlastníkovi nikdo nenahradí.

Cirkulární ekonomika se neobejde bez kvalitního dřeva

Snížený roční přírůst stromu vlivem vodního stresu přináší i další problém. I kdyby stromy dorostly do tloušťky vhodné pro zpracování na kvalitní výrobky (tedy zjednodušeně ve sto letech), nebudou již pro výrobu použitelné. Fyzikálně mechanické vlastnosti dřeva, jako jsou pružnost, pevnost a další vlastnosti, totiž budou silně pozměněné tím, že chybí velká část letního dřeva.

V České republice ročně přiroste v lese 9 m3 na hektar a rok a těžíme celkově 8,2 m3 na hektar a rok, těžba tedy nepřesahuje přírůst. Pokud bude opakovaně působit vodní stres na stromy ve vegetačním období, může se dlouhodobě snižovat přírůst lesů v ČR, a tudíž i objem těžeb.

Jestliže se Evropská unie v rámci Green Dealu hlásí k zavedení cirkulární ekonomiky, zároveň tím říká, že budeme potřebovat více dřeva, kterým budeme nahrazovat neobnovitelné zdroje, zejména ropu a uhlí. Takové dříví musí být kvalitní, protože součástí cirkulární ekonomiky je i tzv. kaskádové využití dřeva: nejprve nábytek z masivu, potom sekundárně nábytek z kompozitních materiálů (pomleté štěpky) a následně třeba toaletní papír. Pokud ovšem vlivem stresu bude klesat kvalita produkovaného dřeva, vzniká tím v dlouhodobé perspektivě velký problém.

Přehřívající se stromy

Asi každý se někdy procházel v krásné bučině někde ve středních polohách — v lesích Mendlovy univerzity jich máme stovky hektarů. V klasickém modelu tzv. podrostního hospodářství pracujeme ve 120 letech (v té době se buk přibližně smýtí) se 150 stromy na hektar. Stromy jsou v přibližném odstupu osmi metrů, takže šířka koruny každého buku může být maximálně osm metrů, což je málo.

Tento pěstební model upřednostňoval dlouhé kmeny s užší korunou. Tím hodně podporoval výškový přírůst na úkor tloušťky ve snaze dosáhnout u co nejdelší části kmene minimálně kvalitu pilařské kulatiny. Jedná se o tradiční model z dob, kdy padalo dostatečné množství srážek a letní teploty jenom občas atakovaly magickou hodnotu třiceti stupňů.

Otisk výchovných zásahů do struktury lesa si porost nese desítky let a není možné jej dnes jednoduše změnit — a v bučinách nad osmdesát let už nelze změnit téměř nic.

Jenže nyní najednou dochází voda — zejména ve vegetačním období — a zároveň přicházejí extrémní horka. Stromy, stejně jako lidé, se potřebují ochlazovat. Používají k tomu tzv. transpiraci, tedy pohyb vody ve stromu (v jarním dřevě) od kořenů k listům a její vypařování prostřednictvím průduchů v listech.

Intenzita transpirace je závislá na listové ploše stromu. Čím vyšší je strom, tím větší tlak vzniká ve vodním sloupci od kořenů k listům v koruně stromu, a tím větší energii potřebuje strom na transpiraci. Pokud má strom malou korunu, a tedy malou listovou plochu, není schopen tak intenzivní transpirace, aby se ochladil. Popraskaná kůra mohutných buků v našich lesích je právě důsledek přehřátí.

Jestliže do toho ještě přijde přísušek, kdy vody není dost, je poškození stromů ještě větší a krásné buky odumírají. Stoletá investice hospodáře do tvorby kvalitního dříví je znehodnocena, neboť takový buk se dá prodat jenom jako palivové dříví. Získáte za něj zlomek toho, co byste dostali za pilařskou kulatinu, nemluvě ani o ceně nejhodnotnějších dýhárenských výřezů.

Podobných příkladů vlivu změny klimatu na současné lesní porosty a přeneseně i na lesnictví — včetně mediálně oblíbených kůrovcových událostí — bychom mohli uvést desítky.

Lesy, kde stromy nemají stejného souseda

Jaké je řešení? Potřebujeme pěstovat porosty smíšené, ale co nejjemněji smíšené, s volbou dobrých směsí podle typu stanoviště. Naším nedostižným cílem je idea „nemám stejného souseda“ — nejenom druhově, ale také z hlediska rozměrů stromů.

Diverzita přináší vyšší odolnost. To vyžaduje práci s nepasečnými modely — bez holin, s velkou prostorovou diverzitou — jenže k tomu potřebujeme alespoň padesát let na přestavbu.

Současně začínáme pracovat s menším počtem stromů na hektar, aby stromy vytvářely větší koruny, jinými slovy více se zaměřujeme na tloušťkový přírůst a níže položené těžiště stromu, čímž zvyšujeme mechanickou odolnost proti bořivým větrům.

Přitom platí další důležitá zásada: čím je porost mladší, tím lépe se změny provádějí — a vice versa. Část porostů se zkrátka musíme pokusit nějak dopěstovat, protože nestihneme změnit vše. A potřebujeme otevřenost při diskusi o asistované migraci dřevin. Zatímco jinde takové programy už běží, česká společnost má s tímto tématem stále problém.