Během letošního roku zasáhla klimatická krize celou Českou republiku — ať už v podobě extrémního sucha a teplot ohrožujících zdraví lidí, radikálních propadů zemědělské produkce, vysychání potoků a řek či omezení využívání pitné vody. Na rozdíl od předchozí vlády se Babišův kabinet ani nesnaží předstírat, že hledá řešení — a realitu klimatického rozvratu vymlčel.

Obří výzva přitom má své řešení: kombinaci ekologizace zemědělství, transformace lesnictví a komplexní adaptace krajiny na novou realitu. Recepty jsou známy a vyžadují daleko silnější a podpůrnější roli státu farmářům, lesníkům a vodohospodářům, aby se mohli lépe starat o krajinu, kterou spravují. To však nebude možné bez porážky oligarchických sil. Jejich zájmem je totiž pravý opak — vytěžování krajiny i lidí.

Nevidět žraloka

Již od roku 2000 zasahují Českou republiku dlouhé epizody sucha (2003, 2015, 2017, 2018, 2019), přívalové srážky a záplavy (2002, 2006, 2009, 2013 a 2024), větrné vichřice a orkány (2007, 2008, 2017, 2019) a různé kombinace těžkého sněhu, časných i pozdních mrazů či expanzivních nástupů jara.

Nyní klimatický rozvrat graduje. Globální oteplování bylo bržděno chladícími vlastnostmi oceánů, které do své horní vrstvy uložily abnormálně velké množství tepla — a teď tuto energii uvolňují. Již nějakou dobu se nacházíme v éře nového počasí, ovšem naše instituce, technické normy, dotační schémata i způsob uvažování leží stále v hluboké minulosti.

Proměna krajiny je dlouhodobá záležitost a její adaptace na stav, který teprve nastane, je navíc mentálně i organizačně velmi obtížný. Právě proto chce být dnes tolik lidí ukolébáno prohlášeními vicepremiéra o tom, že „klimatická krize skončila“ nebo že je v „létě je horko, a v zimě zima“. Jakkoli jde o očividnou nepravdu, působí to uklidňujícím dojmem.

Je to tak trochu jako ve slavném americkém filmu Stevena Spielberga Čelisti. Všichni tuší, že v moři u pláže plave nebezpečný žralok, ale s myšlenkou nejasného nebezpečí se v přímořském letovisku špatně podniká a dovolenkuje. A tak se všichni snaží ukolébat se pocitem, že se nic neděje, a za problém je označen naopak zodpovědný šéf policie.

Inspirace z Velkých plání

Dějiny se nikdy neopakují přesně, ale nabízejí nám některé paralely a tím i mimořádně cenná ponaučení. Pro současnou gradující krizi je takovou paralelou příchod a následné zvládnutí sucha a prašných bouří, které vrcholily v USA před sto lety.

Americký středozápad tehdy postihl souběh klimatických změn, chybného obhospodařování půdy, špatně regulovaných finančních stimulů, oligarchizace a největší hospodářské krize v lidských dějinách. Zemědělci mrtvou půdu buď opouštěli, nebo nalézali nové cesty, jak s ní zacházet. Stejně bolestivým procesem procházela celá americká společnost — a nejdůležitější je, že to nakonec úspěšně zvládla.

Tvrdé prérijní půdy amerického středozápadu byly celé předminulé století pod kolonizačním tlakem osadníků. Proces urychlil zákon o nuceném odsunu indiánů mimo zemědělsky využitelné oblasti (tzv. Indian Removal Act) z roku 1832, a o pár let později vynález Johna Deera, který navrhl ostrou ocelovou radlici pluhu schopnou rozorat drn nekonečných prérií.

Severoamerická step, udržovaná a hnojená 30 miliony kusů bizonů a zadržující vodu, se postupně měnila v pastviny a pole. Osadníci viděli v zelených prériích ráj a podléhali rozšířené představě, že obdělávání země přináší srážky (říkalo se, že „za pluhem přichází déšť“).

Na rozdíl od převážně kočovného indiánského obyvatelstva však netušili, že jsou Velké pláně ležící mezi Apalačskými a Skalistými horami jednou z klimaticky nejzranitelnějších oblastí na světě, kde posouvající se rozhraní suchého a vlhkého počasí, odvozené z teploty povrchové vrstvy Atlantiku, rozhoduje, zdali vůbec přijdou deště.

Suchá léta se projevovala postupně. Roku 1886 vyschla v Texasu řeka Colorado, nastaly první prachové bouře, dobytek umíral po tisících a lidé utíkali z plání. O rok později sucho skončilo, ceny pšenice se zvýšily, lidem se vrátil optimismus a kolonizace plání pokračovala.

O šest let později přišlo znovu sucho, krávy opět hynuly a po suchých žních následovaly bankroty farmářů. A tak to pokračovalo několik desetiletí. Za nejhorších let byla produkce malých farem zcela neekonomická a vyplatila se jen na velkých plochách obhospodařovaných stále robustnější a dražší mechanizací. Zavedení traktorů se spalovacím motorem vyráběných Henry Fordem naopak podpořilo kolonizaci stále méně úživných polí malými farmáři.

Během první světové války vyrostla v důsledku turecké blokády ruského exportního obilí poptávka po americké pšenici. Vzniklo tehdy dokonce heslo „pšenice vyhraje válku“. Ovšem během poválečného poklesu výkupních cen se hospodaření stalo úplnou ruletou — podle jarních srážek končily farmy buď v těžkých ztrátách, nebo v rekordních ziscích.

Menší hospodářství bez přístupu k drahé mechanizaci zabírali spekulanti a investoři z velkých měst bez jakéhokoli vztahu k půdě... Lidem z českého, moravského či slezského venkova, kde každý týden zanikají zemědělské farmy pohlcované velkým kapitálem, tohle zní hodně povědomě.

Americký cyklus pádů a vzestupů doprovázený růstem zadlužení trval ještě nějakou dobu, než se celý systém zhroutil 29. října 1929, kdy došlo ke krachu na newyorské burze.

Polykrize třicátých let a Nová dohoda

Třicátá léta v USA představují souběh velké hospodářské, ekologické a potravinové krize. Sedm suchých let, stovky gigantických prachových bouří, umírající dobytek, konfiskace majetku, tisíce sebevražd farmářů a šířící se kriminalita umocněná zavedením prohibice, která pod vlivem morální paniky řešila následky, nikoli příčiny sociální krize.

V roce 1933 vyhrál volby demokrat Franklin Delano Roosevelt, který radikálně změnil vládní strategii — řešení ekonomiky přestalo být soukromou věcí mezi bankou a věřitelem, a ochrana půdy se stala věcí národního zájmu. Dne 12. května 1933 podepsal Zemědělský plán s poněkud bizarně znějícím řešením: vláda platila farmářům za to, že nic nepěstovali. Cílem totiž bylo zvednout ceny potravin a zacelit pole zničená erozí. Trochu to pomohlo.

Pak jmenoval Hugha Hammonda Benneta ředitelem nově vyniklé Agentury pro ochranu půdy (Soil Erosion Service) a zadal mu úkol rekultivovat poničenou půdu, jejíž rozsah odpovídal velikosti státu Virginie.

Bennet nechal natočit osvětový film o tom, že pluh rozoral půdu, které se nikdy neměl dotknout. Tento film byl po nátlaku tradičních farmářů a politiků „zavřen do trezoru“. Úspěšně však zaváděl nové metody: orbu po vrstevnicích, technické úpravu pluhu, zakládal experimentální stanice, terasoval obří pole pro zabránění odtoku či pásové hospodaření proti větrné erozi.

Naprosto klíčové je, že žádná z technik neměla sama o sobě úspěch, ale ve svém souhrnu přinesly obrovské zlepšení. Když se sucho v padesátých letech opakovalo, jeho důsledky byly daleko mírnější.

Je to poučením i pro naši dobu, kdy věříme, že nás zachrání jeden velký projekt jako obří přehrada. Reálně je však třeba práce s desítkami typizovaných drobných opatření přizpůsobených konkrétní krajině, které ve svém souhrnu přinesou potřebnou změnu.

Rooseveltův plán měl také zásadní sociální rozměr. Vláda založila tzv. Občanské ochranné oddíly pro nezaměstnané mladé muže, kteří pracovali za stravu a dolar denně. Zapojila je do „Projektu Shelterbelt“, výsadby největšího větrolamu na světě: tisíce mil úspěšně vysazených stromů snižovaly rychlost větrů a erozi na otevřených pláních.

Oddíly také dávaly pocit sebeúcty „vnitřním vysídlencům“ — dnes bychom řekli klimatickým uprchlíkům —, kteří v důsledku ekologické a ekonomické krize přišli o svá hospodářství a živobytí. V USA se jim říkalo posměšně „exodusters“ či „oikies“ a známe je ze Steinbeckových Hroznů hněvu či slavného protestsongu Woodyho Guthrieho „This land is Your land“.

Prázdná slova vládních politiků

V těchto dnech si čeští opoziční i vládní politici — navrátivší se ze svých dovolených — začínají sucha a horka všímat. Ve svých sděleních a postech vyzdvihují péči o krajinu, která ale nemá stát příliš peněz, případně se má omezit na budování betonových nádrží a jezů. Jedno ani druhé však problém sucha v krajině neřeší.

Ministr životního prostředí Červený slavnostně ohlašuje aktualizaci Národního akčního plánu adaptace na změnu klimatu na roky 2026—2030. Tento Motorista přitom klimatickou agendu destruoval a zbavoval se kvalifikovaných expertů schopných hlídat efektivní distribuci prostředků.

Dokument zatím není veřejně dostupný, ale podle zpráv zasvěcenců na prohlubování se klimatické krize prakticky nereaguje. Červený ostatně slibuje 11,2 miliard na klimatické projekty, přičemž v posledních pěti letech bylo vynaloženo asi 9 miliard korun. Vyčleněné prostředky jsou tedy zcela nedostatečné. Jak by řekl zkušený lovec žraloků Qiont z filmu Čelisti při spatření obřího žraloka: „Na tuhle potvoru potřebujeme větší loď.“

Franklin Delano Roosevelt věděl, že Nová dohoda včetně zemědělského programu bude nesmírně drahá záležitost. Proto se nebál výrazně zvyšovat daně pro nejbohatší Američany a velké korporace — jeho daňová politika zdanění bohatých byla označována jako „soak-the-rich-tax“.

Zavedení progresivních daní včetně zdanění dědictví, majetku či příjmů poskytlo nezbytné prostředky pro vládní programy. A Rooseveltovi přineslo kritiku bohatých lidí, kteří jej vinili ze „zrady vlastní třídy“, protože sám z bohaté rodiny pocházel.

Intenzifikace zemědělství jen prohlubuje krizi

Současná vláda farmářům a lesníkům nepomáhá. Nechává osamělé, vystavené napospas klimatickým změnám, globálnímu trhu s chemií a komoditami, kořistnickým spekulantům a byrokratickému guláši, ve kterém umí chodit hlavně úzká vrstva nejbohatších spekulantů, zeleně se tvářících korporací a oligarchů, kteří teď skupují náš venkov.

Tento model je však v krizi a ztrácí ekonomickou logiku. Nedávno jsem se zúčastnil semináře, kde manažer jedné velké zemědělské skupiny odhadoval, že na „horších polích“, která tvoří asi dvacet procent plochy, na níž holding hospodaří, dosahuje ztrát 3000 až 6000 korun na každý hektar zemědělské produkce. Těmi horšími poli myslel zejména svažitější, zamokřenější, písčitější, kamenitější, erozně ohroženější či z jiných důvodů méně výnosné pozemky, které správně neměly být nikdy zorněny.

Výsledek letošních žní s meziročním propadem produkce o pětinu a růst cen hnojiv a paliv způsobený konfliktem USA s Íránem zemědělskou ekonomiku ještě prudce zhorší. A nová geneticky modifikovaná osiva a na ně navázaná průmyslová hnojiva či pesticidy, o kterých básní předsedkyně zemědělského výboru europarlamentu Veronika Vrecionová (ODS), mohou situaci zvrátit jen velmi těžko, protože zvyšují hektarové náklady — a navíc prohlubují závislost farmářů na agrochemických a agrotechnologických gigantech.

Cestou k řešení gradující krize a zajištění budoucnosti našeho venkova a udržitelnosti krajiny tedy není vyšší intenzifikace, ale pravý opak, totiž ekologizace zemědělství, transformace lesního a vodního hospodářství a komplexní úpravy krajiny pro zadržování vody a vláhy.

Praktická zelená řešení pro krajinu

Zemědělci, lesníci a vodohospodáři jsou přirozenými správci krajiny — jsou ostatně v první linii boje s klimatickou krizí. Stát jim proto musí poskytnout plnou podporu a kontrolovat, aby vynaložené prostředky neskončily mimo krajinu a její komunity či v nesmyslných projektech.

Řešení pak zahrnují reformu dotačních systémů, úpravu legislativy a pravidel či navýšení kapacit pro poradenství při zavádění udržitelných postupů a moderních technologií. A celé to bude vyžadovat řádově více peněz.

Základem odolnosti vůči suchu je lepší péče o půdu a půdní život. Proto je třeba rozumným způsobem rozdělovat velké lány na menší pole, obnovovat meze a remízky, které zadržují vodu a podporují biodiverzitu.

Zlepšení stavu degradovaných zemědělských půd a jejich schopnosti vsakovat a akumulovat vodu ze srážek vyžaduje pravidelné organické hnojení kvalitními hnojivy s širším poměrem uhlíku a dusíku, vápnění, pokročilou agrotechniku či rozšíření pěstování víceletých pícnin a meziplodin s rozvinutým kořenovým systémem. To vše lze dosáhnout osvětou nových postupů a přesnějším cílením zemědělských dotací.

Optimalizaci nákladů a zlepšování ekonomiky pěstování plodin pomáhá snižování dávkování nákladných hnojiv a pesticidů na těch místech polí a porostů, kde to dává význam — už dlouho totiž nejde o to mít nejkrásnější porosty a nejvyšší výnosy, ale hlavně zdravé potraviny i krajinu.

Praktickým řešením jsou postupy a technologie precizního zemědělství. Ty snižují zatížení krajiny umělými hnojivy a pesticidy, které stále ve velkém znečišťují povrchovou a kontaminujících pitnou vodu.

Pole s nižší bonitou, kde se realizuje ekonomicky nevýhodná nadprodukce, je potřeba vracet přírodě. Stále více zemědělců proto významné procento svých polí vyčleňuje z intenzivní produkce na prémiově dotované nektarodárné úhory, zatravněné kolejové řádky či široké pásy podél povrchových vod a souvratí. Jde o důležitý doplněk faremní ekonomiky, který pomáhá obnovovat biodiverzitu v krajině a snižovat znečištění vod.

Nový klimatický režim s sebou nese krom vyšších teplot a evapotranspirace také silnější a častější větry, které krajinu dále vysušují. Suchu dnes lépe odolávají pole a louky chráněné vegetací — na okraje polí se vrací větrolamy, stromořadí či rozsáhlé agrolesnické systémy. Chovaným zvířatům poskytují stín a čerstvou píci. Současně brání větrné i vodní erozi a lépe zachytávají vodu v krajině.

Obrovským problémem jsou meliorační trubky ležící pod víc než čtvrtinou našich polí, které z krajiny odvádějí vodu. Na tento problém dlouhodobě upozorňují vědci a ochránci životního prostředí, poslední dobou však neudržitelnost situace dochází mnoha hospodářům.

V červenci mi jeden jinak velmi „konvenční“ zemědělec říkal: „Stovky let bylo mokro, a proto tu půdu naši tátové vysušovali. Teď je holt problémem sucho, takže ty roury asi budeme muset vykopávat — tam, kde to dává smysl.“

Odtok vody a odvodnění krajiny zpomalují také revitalizace a renaturace regulovaných toků. V lesní, polní i luční krajině je nezbytné zachování a hlavně rozšiřování přirozených mokřadů. Doplňkově lze zvažovat budování malých i středních retenčních a protipožárních nádrží sloužících i pro dosycování vlhkosti vzduchu.

V době gradující klimatické krize a zvýšených přívalových srážek je třeba plánovat zalesňování části naší orné půdy. Povodí s minimálně čtyřiceti procenty zdravého lesa dokáže účinně tlumit povodňové vlny a srážky ukládat do půdních rezerv a zvodní, což pomáhá lidem, polím, zvířatům i přírodě zvládat dlouhá období sucha.

Druhově pestré lesy přispívají nejen k ochlazování krajiny, ale také k produkci biomasy, potřebné pro částečné nahrazení emisně problémového zemního plynu, a tedy ke snížení závislosti na fosilních exportérech.

Příkladem může být Dánsko, které spustilo velmi robustně financovaný program přeměny až 15 procent zemědělské půdy na lesy a přírodní stanoviště. Českým cílem by mělo být udržení a zvýšení lesnatosti nad 40 procenty.

Dnes je 34 procent naší země pokryto lesy a 8 procent mimolesní vegetací, z velké části však jde o degradovaná či usychající stanoviště. V obrovských částech země, jako je Polabí, jižní Morava či Poohří, navíc lesy a remízy zcela chybí a podle posledních evropských studií tam hrozí desertifikace.

Zvládnutí klimatické krize vyžaduje porážku oligarchických zájmů

Systémové zvládnutí krize ovšem vyžaduje vyžaduje ještě něco neméně důležitého a ambicozního — totiž transformaci nespravedlivého zemědělsko-potravinářského systému.

Farmáři jsou dnes v pasti vstupních cen určovaných na jedné straně prodejci zemědělské chemie, osiv, technologií a hnojiv, a na druhé straně oligopolem odběratelů jejich produkce včetně obřích zpracovatelských závodů a distribučních řetězců.

Netřeba rozvádět, že firmy pod kontrolou rodiny premiéra Babiše ovládají významnou část této vertikály. Prvovýrobci proto potřebují výrazně posílit svou pozici v tržních vztazích, robustní státní podporou faremního zpracování a distribuce jejich produktů přímo ke koncovým zákazníkům. Sami totiž dvojí boj s klimatickou změnou a nerovným postavením vůči silným hráčům nezvládnou.

Václav Cílek již před lety definoval dvě hlavní rizika, která ohrožují naši společnost — to vnější představují dopady postupujících klimatických změn, to vnitřní přílišný důraz na peníze, které se z měřítka hodnoty staly cílem samy o sobě. Postupující ekologická krize a rozevírání majetkových nůžek ukazují, že se obojí naplňuje a přímo ohrožuje jak demokracii, tak samotný život na naší planetě.

Jak tomuto dvojímu riziku čelit? Potřebujeme navazovat, vytvářet a trvale posilovat spojenectví farmářů, ekologů a vědců či aktivistů, ale také třeba odborářů a podnikatelů, kteří na konkrétních liniích odporu vytvářejí účinnou protiváhu vůči tlakům oligarchie.

Toto spojenectví by pak mohlo být základem pro emancipaci, zakořenění a rozšíření sebevědomé a sebe si uvědomující ekologické třídy — jen ta totiž může být dostatečně silnou politickou nositelkou klimatické adaptace naší krajiny a spravedlivé transformace celého hospodářství.