Když v roce 2020 vyšel román Ministerstvo pro budoucnost autora Kima Stanleyho Robinsona, mnozí považovali jeho sugestivní úvodní kapitolu o smrtícím spalujícím horku za dystopickou fikci.

Kniha totiž začíná několika dny extrémních veder v severní Indii. Kombinace vysoké teploty a vlhkosti překročí hranici, kdy se lidské tělo už nedokáže ochlazovat pocením. Selhává elektrická síť, klimatizace přestávají fungovat a během několika dnů umírají miliony lidí. Právě tato katastrofa se stává impulsem, který přiměje svět začít konečně řešit klimatickou krizi.

Neviditelné oběti klimatického rozvratu

O šest let později už podobný scénář nepůsobí jako vzdálená science fiction. Poslední vlna veder, která zasáhla Evropu na přelomu června a července 2026, si podle předběžných odhadů vyžádala přibližně 14 tisíc životů. Samozřejmě nešlo o katastrofu srovnatelnou s Robinsonovým románem. Právě v tom ale spočívá jeho síla — ukazuje totiž krajní scénář, zatímco realita se k němu přibližuje postupně, po tisících obětí ročně.

Evropa je nejrychleji se oteplujícím kontinentem planety. Podle nové zprávy agentury Copernicus rostou průměrné roční teploty v Evropě rychleji než ve zbytku světa. Přesto je důležité uvědomit si, že Evropa disponuje jedním z nejlépe fungujících zdravotních systémů na světě a dopady veder v zemích globálního Jihu jsou ještě výrazně drtivější. V Indii, Pákistánu nebo Bangladéši jsou miliony lidí odkázány na práci pod širým nebem, žijí v přelidněných obydlích bez možnosti ochlazení a často ani nemají nepřetržitý přístup k elektřině či pitné vodě.

Tuto skutečnost reflektují i oficiální představitelé na úrovni EU. V roce 2023 Evropský parlament, Rada EU a Evropská komise ustanovily 15. červenec jako Evropský den obětí globální klimatické krize. Je to připomínka lidí, kteří přišli o život nebo byli vážně postiženi důsledky změny klimatu, během veder, povodní, požárů nebo dlouhodobého sucha.

Reálné oběti extrémního horka zůstávají však z velké části neviditelné. Ve statistikách se totiž jako úmrtí způsobená vedrem zpravidla evidují jen případy úžehu nebo přehřátí organismu. Ve skutečnosti vysoké teploty často urychlují úmrtí lidí s onemocněním srdce, plic nebo ledvin.

V úmrtním listu je pak uvedeno selhání srdce či ledvin, nikoli extrémní horko. Proto se sleduje tzv. nadúmrtnost, tedy kolik lidí zemřelo v období vln veder navíc oproti běžnému období. Právě z těchto modelů vycházejí přibližné odhady obětí extrémních teplot.

Nejvíce ohroženou skupinu tvoří senioři, malé děti, lidé s chronickými onemocněními, osoby užívající některé typy léků nebo lidé pracující venku. Vedra představují výrazně vyšší riziko také pro nízkopříjmové domácnosti, které mají omezené možnosti, jak se před extrémními teplotami chránit. Pro lidi bez domova v rozpálených ulicích měst může být několik po sobě jdoucích dnů s rekordními teplotami překvapivě dokonce více život ohrožující než zima.

Vlny veder navíc přispívají ke zhoršování kvality ovzduší, prodlužování pylové sezóny nebo šíření některých infekčních onemocnění. Vysoké teploty mohou vedle srdečních a respiračních potíží způsobovat také akutní poškození ledvin, zhoršovat spánek a duševní zdraví nebo komplikovat zdravotní stav lidí užívajících některé léky.

Dnes už přitom dokážeme poměrně přesně určit, jak velkou roli v těchto událostech hraje člověkem způsobená změna klimatu. Slouží k tomu tzv. atribuční studie, jež porovnávají dva modelové stavy: ten reálný, s oteplením způsobeným emisemi skleníkových plynů, se porovnává s hypotetickým stavem bez lidského vlivu, ve kterém koncentrace skleníkových plynů zůstala na předindustriální úrovni. Srovnání pak ukazuje, o kolik je v prvním případě oteplování intenzivnější, o kolik jsou vlny veder pravděpodobnější a jaký podíl zdravotních dopadů lze tedy připsat změně klimatu.

Po letošní vlně veder v červnu a začátkem července 2026 v Evropě zveřejnila iniciativa World Weather Attribution zprávu, která poukazuje na to, že klimatická změna zvýšila ve vybraných evropských městech teploty během této vlny přibližně o 2 až 4 °C. Ve většině analyzovaných měst by tak extrémní vedra bez globálního oteplení byla výrazně méně pravděpodobná nebo by vůbec nenastala.

Hlasité mlčení české vlády

Zatímco vlády jiných evropských zemí aktivně komunikují extrémní horka jako zdravotní ohrožení pro své obyvatele, české instituce zarytě mlčí. Snad proto, že ministr zahraničí Petr Macinka klimatickou krizi jednou provždy ukončil a pro premiéra Babiše to není téma.

Česká vláda vlny veder stále zjevně nepovažuje za bezpečnostní a zdravotní hrozbu, která si zaslouží stejnou pozornost jako třeba povodně. Na začátku července, kdy meteorologové několik dní dopředu upozorňovali na přicházející extrémní teploty, neproběhla žádná výrazná celostátní informační kampaň.

Nebyla svolána jediná tisková konference s praktickými doporučeními, co dělat, kam se uchýlit například ve městech, kde je situace nejkritičtější, nebo jak co nejvíce ochránit zdraví těch nejzranitelnějších.

Ve srovnání se situací u nás má již řada evropských států systémy varování a preventivních opatření. Jeden z nejpropracovanějších má například Francie, která po katastrofální vlně veder v roce 2003 zavedla víceúrovňový systém propojující meteorology, samosprávy a zdravotnická zařízení.

Obce vedou registry osamělých seniorů a dalších ohrožených osob, které jsou během vln veder kontaktovány. Ve velkých městech jsou pro veřejnost přístupná klimatizovaná chladicí centra a občany varuje rozsáhlá informační kampaň.

Ve Španělsku mají národní plán proti zdravotním dopadům horka. Meteorologická služba vydává několik stupňů výstrah, zdravotnické úřady zveřejňují mapy zdravotního rizika a médiím poskytují jednotná doporučení. Součástí systému je také průběžné sledování úmrtnosti související s vedry téměř v reálném čase. Podobné systémy fungují také v Itálii nebo ve Velké Británii.

Občanský sektor supluje selhání státu

V České republice tuto roli státu v drtivé většině suplují zejména občanské organizace, které tvoří a vydávají informační materiály nejen pro občany, ale třeba i pro lékaře a zdravotnický personál, a radí jim, co mají v krizových situacích dělat. Kromě občanských organizací pomáhají s varováním a informační kampaní také někteří influenceři.

Ze strany vlády jsme místo toho byli svědky ironizování a zlehčování situace. Ministr zahraničí Petr Macinka během jednání Poslanecké sněmovny 26. června v reakci na návrh opozice zařadit bod o krizové komunikaci státu během vlny veder prohlásil: „Klimatická krize v České republice se vyznačuje tím, že v létě je horko, v zimě je zima, v noci je tma.“ Následně si přisadil osobní invektivou, když dodal, že „někteří lidé jsou přehřátí, ale vidím, že Strana zelených je teda přehřátá značně“.

Tyto výroky nejspíš také vejdou do učebnic jako příklad trapnosti a promarněné příležitosti začít situaci brát skutečně tak vážně, jak si vyžaduje.

Města nemají komplexní strategie

Nejde ale jen o vládu. Na extrémní vedra nejsou dostatečně připravena ani česká města a obce. Ve většině z nich chybějí strategie, jak chránit nejzranitelnější obyvatele, jak vytvářet síť ochlazujících míst nebo jak přizpůsobovat veřejný prostor stále častějším tropickým dnům a nocím, aby se daly přežít. Řešení přitom existují a není třeba je složitě vymýšlet.

Otázkou tedy není, zda klimatická krize existuje. Otázkou je, jak dlouho ještě budeme předstírat, že se nás netýká. Každá další vlna veder nám připomíná, že nejde o problém budoucnosti, ale o realitu současnosti. A že cena za její ignorování se nebude vyčíslovat jen v penězích, ale bude se počítat v lidských životech.

Neměli bychom čekat na okamžik, kdy se fikce z knihy Kima Stanleyho Robinsona stane realitou a ze současných tisíců obětí budou miliony. Skutečné „Ministerstvo pro budoucnost“ totiž nepotřebujeme až po katastrofě, potřebujeme ho právě teď, v podobě odpovědných rozhodnutí, která ochrání životy lidí i budoucí generace.