Některé sny stojí za to si hýčkat. Jiné je lepší včas opustit. Zvlášť když se tváří jako vize pokroku, ale ve skutečnosti připomínají spíš zarputilé lpění na minulosti. Plavební stupeň Děčín patří do druhé kategorie: sen o jezu, který má údajně vyřešit dopravu, sucho, energii i podobu města — a přitom hrozí poškodit jednu z nejcennějších částí českého Labe a zásadně změnit charakter zdejší říční krajiny.

Jako přírodovědec mám také své sny. Třeba ten, že se o krajině nebude rozhodovat podle síly investorské vytrvalosti, ale podle faktů, veřejného zájmu a odpovědnosti vůči budoucím generacím. To není romantika, ale minimum rozumné politiky v době klimatické změny.

Jenže kolem děčínského jezu se už roky udržuje zvláštní víra: když postavíme další překážku do řeky, všechno se nějak spraví. Všichni se budeme mít lépe. Objevovaly se kolikrát i velmi komické argumenty — Plavební stupeň Děčín rychle zajistí naši energetickou soběstačnost, snadno dopravíme zkapalněný plyn i nové reaktory do Dukovan… To, že Labe neteče až na Moravu a jez se nepostaví lusknutím prstů právě tehdy, když nastane energetická krize, jakoby jeho prosazovatelům ani některým obyvatelům nevadilo.

Myšlenka dále zesplavnit Labe není nová. Nové je to, jak málo obstojí argumenty, jimiž se dnes projekt obhajuje. Ano, Labe je už na mnoha místech technicky upravené. Právě proto bychom ale měli být o to opatrnější tam, kde řeka ještě zůstává živá, proměnlivá a přírodně mimořádná.

Zastánci stavby nabízejí líbivý balíček slibů: lepší plavbu, více vody, čistou energii, kompenzace pro přírodu a hezčí městský prostor. Zní to skoro dokonale. Problém je, že po bližším pohledu se tento balíček začíná rozpadat.

Podívejme se na pět snů, které se u plavebního stupně Děčín opakují — a na důvody, proč je nejvyšší čas se z nich probudit.

1. Sen o zaručené vodní cestě

Plavba je hlavní argument celého projektu — nebo aspoň jeden z hlavních, neboť se občas, v době nějakého živějšího tématu objeví i další, například letos létě je to zadržování vody. Jenže vodní cesta nefunguje po izolovaných kilometrech. Nestačí zvednout hladinu u Děčína, když podobné problémy s nízkou vodou čekají lodě výše po proudu směrem ke Střekovu — podívejme se na situaci Ústí nad Labem — i níže po proudu, včetně zahraničních úseků.

Stačí se podívat pár kilometrů za naše hranice do sousedního Saska. Jez tak může „vyřešit“ jeden článek trasy, zatímco celý řetěz zůstane stejně slabý. Suché periody se na dolních úsecích Labe objevovaly poměrně často a s postupujícími dopady klimatické změny tomu nebude jinak.

A metoda vlnování, tedy krátkodobé zvýšení průtoku vypuštěním vody z výše položené nádrže? Ta předpokládá, že je odkud vodu pouštět. V současnosti se využívá například voda z Masarykova zdymadla. V době častějšího sucha je to spíš vodohospodářská akrobacie než spolehlivý dopravní koncept.

2. Sen o zadržení vody

Oblíbený argument posledních dní zní: jez pomůže zadržet vodu. Zní to hezky, jenže zaměňuje vzdutou hladinu za skutečné zadržování vody v krajině. Plavební stupeň není retenční nádrž ani protipovodňové opatření.

Při povodni se jezová pole otevírají, aby voda odtekla. Příčná stavba navíc mění proudění řeky a může zhoršovat místní hydraulické podmínky, například při zimních povodních a ledových bariérách. V čase sucha je proto slogan o zadržování vody především marketingově vděčný — a věcně slabý.

Místo hledání prostoru v přilehlé nivě a obnovování příbřežních a nivních poloh nebo zpestřování korytové morfologie jsou navrhována velmi nákladná technická řešení s prachbídným dopadem na zlepšení vodozádržné funkce říční krajiny. Máme — podobně jako to umíme s výpočtem ceny kilometru dálnice — spočítáno, kolik by stál takto fiktivně akumulovaný kubík? Navíc u průtočného objektu takový výpočet vlastně nedává smysl.

3. Sen o funkčních kompenzacích

Když velká stavba poškodí chráněná stanoviště a ekosystémy, má je investor povinnost nahradit kompenzacemi. Jenže u Labe nejde o kus trávníku, který lze přesunout jinam. Jde o říční náplavy soustavy Natura 2000 — prostředí vznikající tím, že řeka žije, proudí, přenáší sedimenty a znovu modeluje své příbřežní zóny. Právě tam přežívají vzácné druhy, včetně často probíraného drobnokvětu pobřežního.

Pokusy vyrobit podobná stanoviště uměle zatím nepřesvědčily. Studie i experimenty na toto téma neslavily úspěch, a nemohou být tudíž vysoce funkční oporou zmíněných kompenzací. Pokud se experimentální plochy uměle vytvářely, pak v nich vznikaly biotopy, kde se prosazovaly druhy běžné nebo dokonce invazní.

Přírodu, která vzniká pohybem řeky, nelze věrohodně nahradit technickou dekorací. Říční ekosystém není pískoviště, na kterém si stavíme hrady a jezírka a pozorujeme, jak je napuštěná voda podemílá. Cenný ekosystém po staletí tekoucí řeky nemá být místem nejistých pokusů. Je to drahé, nejen ve finančních kategoriích, ale také z pohledu synergicky vznikající újmy na životním prostředí.

4. Sen o významném zdroji obnovitelné energie

Další sen: obnovitelná energie. Malá vodní elektrárna má dodat projektu zelený nátěr. Jenže voda v řece není nekonečná komodita. Při nízkých průtocích bude potřeba zároveň pro turbíny, rybí přechody, ekologické funkce řeky i plavební komoru. Jez navíc vytváří bariéru pro migraci ryb, kterou lze zmírňovat, ale ne zcela vymazat. Funkční rybochod musí být zásoben vodou, bez ní postrádá smysl.

Pokud klimatické scénáře počítají s častějším nedostatkem vody, pak tvrdit, že elektrárna významně pokryje spotřebu Děčína, není odvážná vize. Je to velmi problematický slib, lépe řečeno bláhovost. Bilance vody v korytě řeky je relativně jednoduchá rovnice, kdy některý z jejích členů v době nízkých průtoků musí nabýt hodnoty nula. Pro život v řece se pak výroba elektrické energie stává zbytnou položkou.

5. Sen o zušlechtěném urbánním prostoru

A nakonec sen o krásnějším městě. Děčín přitom už dnes má něco, co jiná města draze hledají: živou řeku na prahu evropsky výjimečného pískovcového kaňonu. Ano, i tato řeka má své vady na kráse, ale stále nepřišla o svou podstatu a její obnovou lze kvalitu říčního prostředí jen zlepšovat, jak pro volně žijící organismy, tak pro člověka. Mít tak řeku pro vodáky, rybáře, plavce, rekreaci, výuku našich dětí i každodenní kontakt s přírodou!

Projekt jezu nabízí jinou estetiku: pomalou vzdutou hladinu, méně proudění, méně pohybu, více jemných sedimentů — nositelů kontaminace a vyšší náchylnost zhoršení kvality vody v horkých létech. Labe stále nemá odpovídající kvalitu čistoty vody. Je plné dusíku, fosforu, ale i dalších látek. A abychom finanční náklady náležitě nafoukli, mají se ve vzduté zóně dokonce realizovat revitalizace.

Jinými slovy: nejprve řece vezmeme to, co dělá sama, co je její neopakovatelnou kvalitou, a pak se to pokusíme draze napodobit technickými a tedy velmi nákladnými postupy. Udržitelnost a efektivitu takových opatření už řešit nemusíme, udělali jsme přece pro obyvatelstvo to nejlepší.

Probuzení by bylo levnější

Plavební stupeň Děčín není jen technická stavba. Je to test, jak vážně bereme vlastní řeči o adaptaci na klimatickou změnu, ochraně přírody a hospodárném nakládání s veřejnými penězi. Je to test, jak jsme schopni pracovat s fakty a nepodléhat manipulacím.

Děčínsko už zaplatilo za průmyslovou a dopravní minulost vysokou cenu. Ztratilo i to nejcennější — původní obyvatelstvo, které s místní krajinou dokázalo žít. Nemusí se k tomu přidat ještě další fádní stavba — jez, a to zvlášť když ani v dopravě, ani ve vodním režimu, ani v energetice nenabízí jistotu, která by odpovídala jeho ceně a dopadům na ekosystém řeky.

Někdy není odvaha postavit další betonovou překážku. Někdy je odvaha konečně říct: tenhle sen už skončil.