Podpálavské luhy z doby před zatopením Novomlýnskými nádržemi znám jen z fotografií, krátkých dokumentů a vyprávění pamětníků — včetně biologů, kteří zde bádali. Je mi smutno z toho, že tuto dechberoucí krajinu nikdy na vlastní oči neuvidím, že nebudu moct sednout na loďku — nebo dnes spíš na paddleboard — a projíždět se zaplavenými luhy a po Panenském jezeře.

Někde uvnitř se zlobím na všechny, kdo přispěli k rozhodnutí tuto krajinu jednou provždy vymazat ze světa. Zlobím se na rozhodnutí, které tehdejší představitelé učinili, i na jistotu, s níž dokázali přehlédnout hodnotu krajiny, kterou už nebylo možné vrátit. Zlobím se, že se naší generaci a všem generacím, které přijdou po nás, rozhodli sebrat toto dědictví.

Tikajicí ekologická bomba

Zatopení Podpálaví patří k největším zásahům do cenné krajiny, které se v Československu ve 20. století udály. Krajina, která pod nádržemi zanikla, měla obrovskou biologickou hodnotu, obývaly ji mnohé vzácné druhy rostlin a bezobratlých, kteří zde i ve spolupráci s člověkem-hospodářem přežívaly tisíce let. Mnohé z těchto druhů jsme jako biologové ani nestihli zaznamenat a už je ani nikdy nezaznamenáme.

Nedovedu si představit pocity biologů, kteří samotné zaplavení zažili. Krátký dokument Ivana Stříteského Chvála bláznovství (1987) zachycuje akci Dno — pokus ochranářů a dobrovolníků zachránit před zatopením dolní nádrže tisíce bledulí letních, ladoněk vídeňských a leknínů bělostných. Právě tyto záběry dobře ukazují, co tehdejší zásah do krajiny znamenal.

Jakkoliv je nutné si minulost připomínat, důležitější je objektivně nahlížet současnost. Dnes, po necelých čtyřiceti letech, Nové Mlýny ukazují, že neplní svůj zamýšlený účel, kterým mělo být zadržování vody pro zavlažování. Vlivem rychlého zanášení bahnitými sedimenty, hromadění fosforu, množení sinic a přehřívání vody se z nich stává tikající ekologická bomba.

Čas dal za pravdu těm, kteří projekt od začátku odsuzovali jakožto nesmyslné poroučení větru a dešti. Během posledních let bylo z úseku Dyje pod dolní nádrží vyvezeno přes sto tun uhynulých ryb a nic nenasvědčuje tomu, že by pokračujícím úhynům bylo možné zabránit.

Místo kritického náhledu na celý projekt pak Povodí Moravy navrhuje zvýšení hladiny o 35 centimetrů, což by způsobilo jen další škody na přírodě, tentokrát na populacích ptáků hnízdících na ostrovech na střední nádrži. Přitom neexistuje důkaz, že by zvýšení hladiny problém s úhyny ryb řešilo, byť jen ve střednědobém horizontu. Ochranářská veřejnost proti tomuto zásahu vystupuje odmítavě, protože jej považuje za další zásah do cenné přírody bez jistého přínosu.

Zlepšení pro přírodu i pro člověka

Debata o budoucnosti Nových Mlýnů ukazuje, v jak složité situaci se dnes ochrana přírody nachází. Na jednu stranu se neustále zmenšuje rozpočet na aktivní péči o chráněná území, na druhou stranu se nadále prohlubuje krize biodiverzity, což na aktivní péči klade stále vyšší nároky.

V takové situaci pak pochopitelně často nezbývá prostor pro odvážnější vize — ochrana přírody se musí soustředit především na odvracení nejhoršího. Přesto se ale s tímto pohledem nemůžu ztotožnit. Chtěl bych se totiž dívat dopředu a své úsilí vztahovat k vizím, o kterých jsem přesvědčený, že jsou správné, a nikoliv jen bránit těm, které jsou špatné.

K takovým pozitivním vizím patří například to, aby se z dnešního Milovického lesa znovu staly druhově bohaté a pestré sprašové doubravy a dubohabřiny, aby se obnovilo Čejčské jezero nebo aby se dolní novomlýnská nádrž jednou mohla proměnit v systém lužních lesů a aluviálních luk. Jakkoliv se všechny tyto cíle dnes jeví jako utopické, každý z nich je dosažitelný. Stačí jen, když se na nich jako společnost shodneme a vytvoříme dostatečnou politickou poptávku.

Každá z těchto výzev ale vyžaduje kritické zhodnocení současného stavu a otevřenou debatu s odborníky, aktivisty, zemědělci, zástupci samospráv, politiky i místními obyvateli. Jen tak lze hledat nové pohledy na věci, které dnes často považujeme za neměnné.

Debaty o proměně krajiny jsou samozřejmě citlivé, protože změny zasahují do míst, k nimž mají lidé vztah a která považují za samozřejmá. Je proto potřeba nové možnosti srozumitelně představovat a ukazovat jejich přínosy, aby nepůsobily jen jako krok do neznáma. Alternativních řešení se není nutné automaticky obávat — při dobrém návrhu mohou přinést zlepšení jak pro přírodu, tak pro člověka.

První krůčky správným směrem

Například nahrazení dolní novomlýnské nádrže suchým poldrem s lužním lesem a aluviálními loukami by mohlo být ekonomicky příznivou alternativou, která by přinesla lepší hospodaření s vodou, účinnější protipovodňovou ochranu, kvalitnější vodní prostředí i větší přínos pro biodiverzitu a návštěvníky oblasti. Takové řešení by přitom nemuselo ohrozit využití nádrží pro zavlažování zemědělské půdy, protože k tomuto účelu by mohla postačovat horní nádrž nebo vzdutí Dyje pod nádržemi.

Takto zásadní proměna území by ale vyžadovala důkladný mezioborový průzkum, který by pojmenoval možná rizika a hledal způsoby, jak je řešit. Ve srovnání s prostředky vynakládanými na přípravu projektů, jako byl kanál Dunaj—Odra—Labe, by šlo o peníze skutečně investované do budoucnosti krajiny.

Odhlédneme-li od našich moravských končin, v mnoha evropských zemích sílí iniciativy na revitalizaci říčních toků a odstraňování překážek. Projekt Dam Removal Europe tyto aktivity mapuje a eviduje už tisíce podobných zásahů. Ukazuje to, že změna je možná a že otázkou není jen zda, ale také kdy se podobné úvahy otevřou i u nás.

Česká republika je sice zatím v tomto ohledu na evropském chvostu, s jediným zaznamenaným odstraněným příčným objektem na říčce Dřevnici u Zlína. Když jsem se do této mapy díval před několika lety, nebyl v ní ani tento záznam. Malým tempem tedy přece jen míříme správným směrem a snad se blíží doba, kdy se sejdeme na dně bývalé dolní nádrže s kyblíky bledulí letních, abychom je vrátili tam, kam patří.