Jedna z největších kauz, do které jsem se kdy pustil, byly Novomlýnské nádrže. Jde o trojici přehrad na řece Dyji pod Pálavou, kvůli kterým byly zničeny nejcennější a nekrásnější lužní lesy ve střední Evropě. Celé dění ovšem připomíná mexickou telenovelu, kde je staré a zdánlivě uzavřené dědictví vždy zpochybněno a vyřešená křivda znovu a znovu leží na stole.

Stavba nádrží byla zahájena v roce 1969 a kolaudace proběhla v létě 1989. Hned po převratu jsme s přáteli založili Iniciativu za vypuštění Novomlýnských nádrží. Byli jsme tehdy inspirování rakouskými sousedy, kterým se podařilo zastavit výstavbu přehrady Heinburg na Dunaji. A tak nám přišlo docela logické požadovat, aby toto megalomanské dílo bylo zrevidováno.

Vyhlásili jsme Akci Špunt a rozhodli jsme se alespoň symbolicky jednu nádrž vypustit, pokud to neudělá vláda. Měli jsme ale štěstí. Pár dní před happeningem se ministrem životního prostředí stal Ivan Dejmal. Akce se tenkrát konala za obrovského zájmu medií a veřejnosti, na demonstraci u hráze se sešlo kolem tří tisíc lidí, převážně příznivců, ale i odpůrců vypuštění. Kromě několik drobných šarvátek k násilí naštěstí nedošlo a ministr se rozhodl, že bude jednat.

Podvodníci z Povodí

Byl jsem proto coby předseda iniciativy zván na různá jednání, grémia a komise a podílel jsem se na zpracování rozsáhlé studie (pamatuji si, že vážila 9 kg) o budoucnosti těchto nádrží. Studie byla přijata a Povodí Moravy odsouhlasilo, že v souladu s jejími závěry bude hladina druhé a třetí nádrže snížena o 85 cm.

My jsme měli na oplátku souhlasit, že nebudeme usilovat o úplné vypuštění ani jedné nádrže, zato ale snížením hladiny zůstane asi 80 ha odhaleného dna, kde se dá lužnímu lesu šance opět vyrůst. Byl jsem vyzván, abych k tomuto kompromisu kývl. Nějakou dobu jsem váhal. Proč? Jednoduše proto, že bylo zřejmé, moc zůstane především na straně vodohospodářů. Nakonec jsem ale souhlasil. Myslel jsem si totiž, že komunistům odzvonilo, a i technici přece už pochopili, že přírodě nelze (beztrestně) poroučet.

Jak moc jsem se mýlil, ukázal až čas. Vodohospodáři i bez dohledu ÚV KSČ nadále vyznávali (a jak ukazují plány na kanalizaci Labe stále vyznávají) heslo: „Poručíme větru, dešti“. Zatímco já jsem bral snížení hladiny jako maximální možný ústupek, oni to vnímali jako krok ke svému konečnému vítězství.

A tak Povodí Moravy skutečně snížilo hladinu na požadovanou výšku, a na obnaženém dně se začal obnovovat lužní les. Pak ale najednou chtělo hladinu opětovně navýšit o 50 cm. Česká inspekce životního prostředí vydala předběžné rozhodnuti o udržení hladiny na nižší kótě, což Povodí Moravy ignorovalo, hladinu skutečně zvýšilo a podalo žalobu. A prohrálo.

Zpět k původním požadavkům

V „dalším dílu telenovely“ Povodí Moravy podalo kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, který ji odmítl a potvrdil rozsudek soudu nižšího. Povodí Moravy se tedy obrátilo na ústavní soud, který 12. září 2006 opět stížnost odmítl „neboť se jedn[alo] o návrhy zjevně neopodstatněné“.

Hladina ale přesto zůstala zvýšená. A právo zaplakalo.

A nyní ve své neskonalé drzosti žádá Povodí Moravy o další zvýšení o 35 cm na kótu, kterou naplánovali soudruzi v osmdesátých letech. Svůj záměr přitom nazvali „Opatření ke zlepšení podmínek předmětu ochrany přírodní rezervace Věstonická nádrž a ptačí oblasti Střední nádrž VD NM a vodohospodářské funkce soustavy střední a dolní nádrže Nové Mlýny“. Tohle by nevymyslel ani mexický scénárista.

Otázka zní: O co má nyní smysl usilovat? Za sebe říkám, že jednoznačně o úplné vypuštění alespoň dvou ze tří nádrží. Tak, jak se mělo stát už v 90. letech.