Letošní léto znovu potvrzuje, co ekologičtí zemědělci varovně opakují už několik let: sucho už dávno není výjimečná epizoda, se kterou se dá počítat jednou za deset let, ale trvalá součást hospodaření, na kterou musíme mít systémovou odpověď. A co je možná ještě důležitější — dopady sucha jsou letos extrémně nerovnoměrné. Zatímco v některých regionech spadlo od jara alespoň trochu srážek a půda si udržela minimální zásobu vláhy, jinde — a mluvím teď především o části jižní Moravy, konkrétně o oblasti Pálavy a Znojemska — je situace doslova kritická.

Zprávy od tamních zelinářských ekofarem jsou alarmující. Tyto podniky přitom nejsou žádnými nováčky, kteří by dělali něco špatně. Naopak — hospodaří dlouhodobě odpovědně, mají půdu s vysokým obsahem humusu, ve výborné agronomické kondici, s dobrou strukturou a schopností zadržovat vodu. Přesně to, o co se ekologické zemědělství dlouhodobě snaží a co je jeho velkou předností oproti konvenčním systémům.

Jenže i ta nejlépe připravená půda má své limity. Když se teploty dlouhodobě vyšplhají přes 40 stupňů a od zimy prakticky nespadly srážky, žádná kvalita půdy to sama o sobě nevykompenzuje. Zásoba vláhy se vyčerpá a zelenina, která má mělčí kořenový systém a je na vodní stres citlivější než obilniny nebo řepka, prostě přestává růst nebo hořkne a kvete.

To, co tyto farmy teď potřebují, není další apel na to, aby „hospodařily šetrněji“ — ony už šetrně hospodaří, a je to vidět na stavu jejich půdy. Potřebují reálnou, rychlou pomoc a to mimo jiné i s přístupem k vodě.

Krizový plán pro odběr vody

A tady se dostáváme k tématu, o kterém bychom měli přestat mluvit jen jako o nouzovém opatření a začít o něm mluvit jako o standardní součásti krizového řízení v zemědělství: potřebujeme jasně definovaný krizový plán pro odběry vody pro tyto typy provozů v obdobích extrémního sucha, a to včetně otázky, zda a za jakých podmínek by odběry vody měly být zemědělcům zpoplatňovány.

V řadě evropských i mimoevropských zemí existují mechanismy, kdy zemědělství v době krize nebo i v běžném režimu buď vodu neplatí vůbec, nebo platí výrazně zvýhodněnou sazbu, právě proto, že jde o zajištění potravinové produkce, ne o komerční odběr. Nevidím důvod, proč bychom se podobnou cestou nemohli vydat i u nás — alespoň pro nejpostiženější regiony a nejzranitelnější typy produkce, jako je zelinářství, ovocnářství nebo živočišná produkce.

Podobně vypadá situace na pastvinách. Ty jsou letos na mnoha místech doslova vyprahlé, tráva nedorůstá, a chovatelé skotu a ovcí musí řešit, jak zvířata vůbec nakrmit. Naší prioritou přitom musí být udržet živočišnou výrobu a nepřistupovat plošně ke snižování stavů dobytka jako k první a nejjednodušší reakci na sucho.

Pro řadu chovatelů je to teď lákavá, možná i jediná zdánlivě dostupná cesta, jak ušetřit náklady na krmivo. Jenže zdravá půda a dobytek jsou spojené nádoby, protože hnůj a statková hnojiva představují pro ekologické hospodaření nenahraditelný zdroj organické hmoty a živin, bez nichž se půda postupně vyčerpávala a ztrácela by právě schopnost zadržovat vodu, která dnes těmto farmám alespoň částečně pomáhá přežít.

Pokud bychom teď plošně snižovali stavy zvířat, řešili bychom akutní problém letošního roku tím, že bychom si vytvořili mnohem hlubší problém na roky dopředu.

Ad hoc opatření nestačí

Proto mě velmi těší — a chci to říct otevřeně, protože si myslím, že to není samozřejmost — že toto téma s ministerstvem zemědělství už několik měsíců systematicky řešíme. Scházíme se prakticky každých čtrnáct dní, sdílíme aktuální data o stavu sucha v jednotlivých regionech, mapujeme, které typy farem jsou nejvíc ohrožené, a hledáme konkrétní nástroje — od zmírnění podmínek u dotačních titulů, přes možnosti individuálního posuzování jednotlivých žádostí, až po diskuse o finanční pomoci či vodě, o kterých jsem mluvila výše.

Není to jednoduché, protože potřeby zelinářské farmy na Znojemsku jsou jiné než potřeby chovatele skotu v podhůří a jakékoli plošné řešení nutně někomu nesedne. Ale právě proto je důležité, že se bavíme opakovaně a pravidelně, a ne že vzniká jedno nouzové opatření po druhém, narychlo a bez návaznosti na to předchozí.

Chtěla bych, aby z letošní zkušenosti vzniklo něco trvalejšího — aby regionální nerovnoměrnost srážek přestala být překvapením, se kterým se každý rok znovu bojujeme improvizovaně, protože třeba nemáme dostatek dat a pokrytí hydrometeorologickými stanicemi, ale stala se parametrem, se kterým počítáme dopředu.

To znamená mít připravené scénáře pro nejohroženější oblasti, jasně definovaná pravidla pro krizové odběry vody, srozumitelnou komunikaci s farmáři o tom, na jakou pomoc mohou v akutní situaci spoléhat, a zároveň dostatek flexibility v nastavení dotačních podmínek tak, aby zemědělci nebyli nuceni řešit krátkodobý výpadek srážek dlouhodobě škodlivými rozhodnutími, jako je snižování stavů dobytka.

Ekologické zemědělství má díky péči o půdu, biodiverzitu a uzavřený koloběh živin ve srovnání s konvenčními systémy z dlouhodobého hlediska lepší předpoklady, jak se s klimatickou nestabilitou vyrovnat. Ale i ta nejlépe fungující půda potřebuje vodu, a když ta několik měsíců za sebou úplně chybí, žádný agronomický um to nevyřeší.

Proto je na místě, abychom vedle podpory dlouhodobě udržitelných postupů zároveň budovali i krizové mechanismy pro ty nejtěžší roky a systematická řešení pro naši krajinu. Letošní léto ukazuje, že tahle potřeba už není teoretická.