Kdy jsem zažil svou první vlnu veder, už vlastně ani nevím. A nevzpomínám si ani, jaké to vlastně bylo. Data ale hovoří jasně. V dekádě, kdy jsem se narodil (82—91), panovala v Praze teplota nad 30 °C v průměru 8,4 dne za rok. V posledních deseti letech (2016—25) je takto horkých dní v průměru ročně 22,3, což je nárůst o 165 %.

Vedra se během mého života zkrátka stala běžnou součástí každého léta. Poslední vlnu veder máme ještě všichni v čerstvé paměti: maximální teplota v České republice dosáhla celých 41,9 °C, a překonala tak dosavadní absolutní teplotní rekord.

I dnes, pár týdnů poté, co červnová vlna veder odezněla, jsou pozornému oku její dopady stále zřetelné. Zemědělce trápí sucho a menší úroda, přehřáté vodní nádrže ohrožují (nejen) populace ryb přemírou sinic, některé stromy začínají samým suchem opadávat. Ale není to jen krajina — dopady se objevují i ve zdravotnických datech. Během červnové vlny veder počet nadúmrtí — neslavně proslulé slovo, které nás naučila pandemie covidu — dosáhl v Evropě více než 10000 lidí, a to jde jen o prvotní odhady.

A přitom nic z toho, co jsem doposud zmínil, není něčím, co bychom nečekali. Vědecká data mluví jednoznačně. Pokud poroste koncentrace CO2 v atmosféře, poroste i průměrná globální teplota. ČR není v tomto ohledu výjimkou. Jsme součástí Evropy, nejrychleji se oteplujícího kontinentu. Od roku 1961 vzrostla průměrná roční teplota ČR o 2,3 °C. Vlny veder přicházejí častěji a s vyšší intenzitou, přesně jak popisovaly vědecké scénáře vývoje klimatu.

Když jsem během červnové vlny veder seděl upocený na zahradě a zalykal se vedrem, kladl jsem si otázku: Jak jsou naše krajina, lidská sídla i lidé samotní na takové teploty připraveni? A nejen na současné vlny veder, ale i na ty, které jsou před námi? Snižovat koncentrace CO2 v atmosféře je a bude během na dlouhou trať. Bez adaptace se proto jednoduše neobejdeme.

Obce mají svůj strop

Udělal jsem si proto letmou rešerši. A byl jsem upřímně a mile překvapen, jakou pozornost věnovala a věnují vlnám veder města a obce. Nejde sice o hluboké a systematické kroky, je však vidět upřímnou snahu pomoct obyvatelům. Města posilují kropicí vozy, investují do zastínění dětských hřišť a jiných veřejných prostranství, budují pítka.

Plzeň, ale i jiná města, na sociálních sítích vysloveně varovala před vlnami veder a sdílela doporučení, jak se chránit, město Brno a Praha 7 otevřely klimatizované místnosti na radnici. Vedení měst nejen nechybí vědomí, že vlny veder jsou pro obyvatele měst zátěž, ale ani snaha a vůle pomoct.

Města ale narážejí na svůj strop. Většina jejich opatření je akutní, hasí vlnu veder, až když je tady. Řada měst sice má zpracovanou adaptační strategii na změnu klimatu, pracuje na budování modrozelené infrastruktury, posiluje výsadbu, hospodaření s vodou, to ale ještě neznamená, že jsou na vedra dobře připravena. Jak upozorňuje Katarína Svitková z Institutu Europeum, rychlá opatření jako kropení či mlžítka součástí ucelených strategií nejsou a být nemohou.

Skutečný krizový plán na vlny veder, v němž je jasně popsáno, kdo co dělá, jaké má povinnosti, když teploty vylétnou — podobně jako u povodní — připravuje z českých měst výhradně Praha. A i Praha počítá s plným zprovozněním polánu až kolem roku 2030. Města tak ukazují vůli, ale systematickou přípravu ve velkém sama neutáhnou. A přesně tady začíná role, kterou nemůže zastat nikdo jiný než stát.

Mlčení vlády

O to kontrastněji působila reakce české vlády — mlčení, případně krátký komentář ministra zahraničí v Poslanecké sněmovně, že „V létě je horko, v zimě je zima, v noci je tma.“ Ministr životního prostředí Červený (Motoristé sobě) se podle Aktuálně opozičním poslankyním, které chtěly ve sněmovně řešit krizovou komunikaci k probíhající vlně veder, vysmíval. Vskutku, v létě je horko. Ale tak extrémní teploty tu nemáme náhodou.

Podobné odmítavé a povrchní reakce jsou symptomatické. Ukazují neochotu věnovat se dlouhodobým a obtížným problémům — politici a političky je raději vysedí, nebo rovnou staví svou politiku na jejich popírání. Vlny veder jsou toho velmi dobrý příklad — ať už na úrovni adaptace, nebo na úrovni dekarbonizace.

S jistotou víme, že klimatická změna se bude prohlubovat minimálně do roku 2050. Je to důsledek množství emisí, které už ze spalování fosilních paliv unikly do atmosféry. Znamená to častější a extrémnější vlny veder, vyšší riziko sucha a celou řadu dalších negativních dopadů na českou krajinu i populaci. Jistě, mnohé z nich dokážou řešit adaptační opatření na úrovni měst a obcí. Ale bez systematického a strategického zapojení státu adaptace stačit nebude.

A právě tady je vidět, jak jedno souvisí s druhým. Stát přitom selhává na obou stranách, pokaždé jinak. Na adaptaci strategii máme: Strategie přizpůsobení se změně klimatu i Národní akční plán adaptace existují a jsou i schválené. Jenže z velké části zůstávají výhradně na papíře. Bez politické vůle, bez peněz a bez důsledného naplňování je i dobrý plán jen dokument v šuplíku.

Na straně mitigace pak nemáme ani ten papír, respektive máme, ale více než dekádu starý. Státní energetická koncepce je z roku 2015, Politika ochrany klimatu z roku 2017 — obě měly být dávno aktualizovány. To sice slíbila provést předchozí vláda do konce roku 2023. Návrhy dokonce připravila, pak je ale koncem roku 2024 smetla ze stolu. A nová vláda je neoživila. Vše v situaci, kdy Nejvyšší správní soud, který v roce 2024 zamítl klimatickou žalobu, v rozsudku explicitně varoval, že se stát svými prodlevami v klimatické politice dostává „na hranu zákonnosti“.

Promarněná budoucnost

Strkat hlavu do písku ale nemůžeme ani na straně dekarbonizace. A to paradoxně ani ne kvůli samotným emisím, jejichž přímé snižování je spíše bonusem. Svět prochází obrovskou transformací: odklání se od fosilních paliv a stále víc sází na elektřinu — v dopravě, ve výrobě energie i v nových technologiích.

A právě tady ČR zoufale zaostává. Zatímco v roce 2025 pocházela z obnovitelných zdrojů zhruba polovina elektřiny v celé Evropské unii (48 %), u nás to bylo sotva 17 %, třetina evropského průměru. Nechybí nám přitom slunce ani vítr, ale rychlé povolování, akcelerační zóny a kapacita sítě. Nebrzdí nás příroda, brzdíme se sami.

Adaptace a mitigace jsou spojené nádoby: bez adaptace neustojíme vedra, která přijdou tak jako tak, bez mitigace jich bude čím dál víc. Hrozí navíc, že propásneme transformaci, na které bychom mohli vydělat.

Podobně jako české země v 19. století stály před volbou, zda vsadí na průmyslovou revoluci, stojíme dnes před volbou, zda naše prosperita vyroste na nových technologiích v měnícím se světě. Zatím se plácáme na místě. A prohráváme tím dvakrát, potíme se ve vedru a zároveň poškozujeme vlastní budoucnost.