„Vidíte to pole? Celý ten pěkný dolní kus patřil rodině našich podílníků. Po jejich smrti to připadlo dědici, který se ale už dávno odstěhoval do Prahy. No a ten to loni ‚střelil‘ spekulantovi, který nám to pak nabídnul za cenu o půlku vyšší. Jinak že to prodá někomu jinému — na tom poli děláme padesát let, dostává organiku i vápnění, půda je základ našeho fungování, a kdybychom to nekoupili, prodal by to někomu jinému…“ — ředitel středně velké farmy na Benešovsku

„Vždycky mě strašně bavily technologie a nejradši bych dělal polařinu. Ale dostat se ke stovce hektarů, což je velikost, kdy začíná dávat polní výroba smysl, je při dnešních cenách půdy absolutní sci-fi. Tak jsme začali dělat na hektaru zeleninu.“ — spolužák z Farmářské školy z jižních Čech

„Holding Agrofert, dlouhodobě vlastnicky svázaný s miliardářem a politikem Andrejem Babišem hledá kupce pro 228 hektarů půdy na Táborsku v oblasti Ratibořských hor (…) Půdu holding nabízí za téměř 114 milionů korun, tedy zhruba 50 korun za metr čtvereční, což je velmi nadprůměrná cena. Společnost přitom má zájem na půdě dál hospodařit a s novým vlastníkem uzavřít pachtovní smlouvu minimálně na pět let.“ — Seznam zprávy, 3. června 2026

Uvedené citace ilustrují hlubší proměnu trhu se zemědělskou půdou. Z půdy jako základu dlouhodobého hospodaření se stává stále více investiční aktivum — prostředek k realizaci kapitálových zisků velkých investorů. Její cena přitom roste výrazně rychleji než produktivita samotného farmaření.

Stoupající ceny úvěrů na pozemky a pachty pak zvyšují tlak zejména na malé a střední farmáře. Těm často chybí prostředky na inovace, dostávají se do ekonomických potíží a své farmy prodávají — právě kapitálově silným hráčům budujícím obří agrární impéria. Vysoká cena půdy navíc fakticky znemožňuje vstup mladých lidí do oboru. Výsledkem je oligarchizace českého zemědělství.

Právě do této situace přichází plán vlády Andreje Babiše zavést předkupní právo k zemědělské půdě ve prospěch jejích uživatelů — tedy farem, které na pronajaté půdě hospodaří. Z legislativního plánu vlády plyne, že by tento zákon měl být přijat v roce 2027 a začít platit od roku 2028. Kdokoli z tří milionů vlastníků zemědělské půdy by podle něj v případě, že bude chtít svou půdu prodat, musel nejprve učinit nabídku zemědělci, který na ní dle pachtovní smlouvy hospodaří.

O konkrétní podobě zákona ministerstvo mlčí. Podle informací ze zákulisí však zvažuje několik variant — od pouhé informační povinnosti pronajímatele až po skutečné přednostní právo na nákup půdy. Každá z nich však může přinést nejen zásadní omezení vlastnických práv majitelů pozemků, ale také skokové zvýšení kapitálové hodnoty především středních a větších zemědělských podniků.

Místo spekulací s půdou začnou spekulace s celými farmami

Zatímco menší soukromí zemědělci častěji hospodaří na vlastní půdě, střední a větší podniky jsou z velké části závislé na půdě pronajaté. Podle Agrocenzu Českého statistického úřadu z roku 2020 vlastnily právnické osoby — tedy převážně větší zemědělské podniky — pouze asi pětinu půdy, kterou obhospodařovaly. Zbývajících 80 procent tvořila půda propachtovaná.

Pokud se vládě podaří prosadit předkupní právo, promění se asi dva miliony hektarů polí a luk pronajatých velkým podnikům v cenná aktiva — a hodnota farem s dlouhodobými pachtovními smlouvami skokově vzroste.

Vláda přitom tvrdí, že opatření má zabránit spekulacím se zemědělskou půdou a chránit ji před investory ze zemí mimo Evropskou unii. Stane se však pravý opak — ekonomicky hodnotné farmy se ze dne na den stanou žádanou kořistí investorů, kteří obnoví a znásobí tlak na převzetí lukrativních zemědělských podniků.

K podobným pokusům docházelo v uplynulém desetiletí poměrně často. Jejich počet klesl teprve v posledních dvou letech — v době, kdy zemědělcům kvůli klimatickým změnám a poklesu cen komodit klesaly výnosy, zatímco náklady na pohonné hmoty, hnojiva, pesticidy i samotnou půdu rostly.

Vláda se zaklíná tím, že chce pomoci středně velkým zemědělským podnikům — tedy často transformovaným zemědělským družstvům s mnoha podílníky. Ve skutečnosti však zvýšení investiční hodnoty jejich aktiv — tedy práv na nákup půdy — naopak tyto podniky vystaví nájezdům spekulantů a investorů.

Čeští a slovenští miliardáři i čínský státní investor

Zpravodajský server Českého rozhlasu zkoumal, kdo by ze zavedení předkupního práva k zemědělské půdě nejvíce profitoval. Analyzoval šest největších agrokoncernů a jejich dceřiné společnosti, tedy zhruba stovku subjektů. Podle jeho zjištění by největším vítězem byl holding Agrofert, kontrolovaný rodinou premiéra Andreje Babiše, který hospodaří na zhruba 96 tisících hektarech pronajaté půdy.

Dále by nejvíce vydělala firma JTZE z portfolia investiční banky J&T, kterou kontrolují slovenští oligarchové Jozef Tkáč, Ivan Jakobovič, následoval by vlastník EPH Daniel Křetínský a investiční skupina Rainbow Wisdom z impéria čínského konglomerátu Citic Group Corporation pod kontrolou čínské komunistické strany.

Mezi další velké beneficienty by patřily koncerny Úsovsko, RHEA Holding, Rabbit Trhový Štěpánov a Agro 2000. Úsovsko patří Jiřímu Milkovi, někdejšímu ministrovi zemědělství z první Babišovy vlády. Majitelem RHEA Holdingu je Josef Kolář, jehož firmy v minulosti podpořily hnutí ANO či KDU-ČSL. Spolumajitelem Rabbitu Trhový Štěpánov je Zdeněk Jandejsek, který podporoval mimo jiné politické hnutí Stačilo!. Vlastníci Agro 2000 pak v minulosti podpořili řadu politických stran od KDU-ČSL přes SOCDEM až po hnutí ANO.

Pozornost si zaslouží také personální vazba mezi ministerstvem a částí velkých agrárních podniků. Současný ministr zemědělství Martin Šebestyán totiž bezprostředně před nástupem do funkce působil jako předseda představenstva Iniciativy zemědělských a potravinářských podniků, která sdružuje právě výše uvedené holdingy.

Vysoká hra oligarchů

Pozoruhodné přitom je, že zejména velké zemědělské podniky v posledních letech půdu nenakupují, ale naopak ji prodávají — zároveň si však ponechávají právo na jejím dalším hospodaření prostřednictvím zpětného pachtu, jak ukazuje citovaný článek Seznam Zpráv.

Zemědělství přitom prochází mimořádně náročným obdobím. Náklady na hnojiva, naftu, mzdy a další vstupy výrazně vzrostly, zatímco ceny komodit zůstávají nízké. Minulá vláda navíc snížila dotace středně velkým a větším podnikům. Prodej půdy se tak pro některé zemědělské podniky stal způsobem, jak si zlepšit finanční situaci: získané prostředky mohou investovat, případně vyplatit akcionářům.

Pro velké zemědělské podniky je často ekonomicky výhodnější půdu dlouhodobě pachtovat než kupovat, protože na trhu existují investoři, kterým nevadí nižší výnosnost a kteří půdu vnímají především jako bezpečné aktivum.

Ostatně šéf české zemědělské dvojky JTZE Jan Šimek v citovaném článku prohlásil, že nakupovat půdu ekonomicky nevychází, protože od roku 2008 zdražila na čtyřnásobek, zatímco cena pachtů se pohybuje podle lokality a kvality půdy obvykle mezi třemi až šesti tisíci korunami. V případě zavedení předkupního práva by pak zemědělské holdingy získaly kontrolu nad významnou hodnotou i v případě, že půdu samy nevlastní — jejich pachtovní práva by totiž zvyšovala atraktivitu celého podniku pro případné investory.

Předkupní právo podporuje Agrární komora a Zemědělský svaz, zatímco ostře proti se staví Asociace soukromého zemědělství. Předkupní právo ve skutečnosti poslouží hlavně spekulantům, investičním žralokům a velkým agrárním holdingům, jejichž majitelé pak mohou svá aktiva kdykoli snadno prodat — třeba investorům ze zemí mimo EU — nebo půdu přeměnit na sklady či obchodní centra. Oligarchové se totiž neřídí sociální či ekologickou udržitelností byznysu či patriotickým vztahem k půdě, ale pouze ziskem.

Je to podobné trhu s bydlením, který se v důsledku špatně nastavené regulace a daňové politiky posunul od nástroje na zajištění bydlení k instrumentu na realizaci investičního či přímo spekulativního zisku. Jen s tím rozdílem, že zatímco na byt musí vydělávat domácnost asi čtrnáct až sedmnáct ročních příjmů, cena půdy je nyní tak „přepálená“, že investice do jejího nákupu se hospodáři mohou vrátit až za zhruba šedesát až sto let. Právě proto se farmáři dostávají do ekonomické pasti a jsou tlačeni k neudržitelnému hospodaření.

Ochrana zemědělské půdy vyžaduje silnější a férovější veřejné instituce

Nejpropracovanější systém regulace držby zemědělské půdy v Evropě má Francie. Prostřednictvím veřejných institucí se státní a profesní kontrolou sleduje ceny, kontroluje převody půdy a disponuje předkupním právem. Cílem není jen omezit spekulativní nákupy, ale také udržet půdu v rukou místních farmářů, podporovat mladé zemědělce a vymáhat vyšší ekologické standardy hospodaření.

Francie přijala v roce 1960 zákon, podle něhož v zásadě všechny transakce se zemědělskou půdou podléhají schválení a dohledu veřejných orgánů. Tuto roli plní poloveřejné neziskové společnosti, které kontrolují trh s nákupem, prodejem a pronájmem půdy. V jejich správních radách zasedají zástupci ministerstev, zemědělských asociací, odborů, místních samospráv a ochránců přírody.

Přednostní předkupní právo k pozemku má ve Francii pachtýř. Aby jej mohl uplatnit, musí na půdě hospodařit alespoň tři roky, zavázat se k pokračování hospodaření po dobu devíti let a dodržovat stanovené standardy. Pokud jsou tyto podmínky splněny, agentura do převodu nezasahuje. V ostatních případech může své předkupní právo uplatnit pouze tehdy, pokud jej odůvodní jedním z jedenácti zákonem stanovených cílů — například zajištěním půdy pro mladé zemědělce, diverzifikací výroby, ochranou životního prostředí nebo harmonickým rozvojem obcí.

I nájemní vztahy ve Francii podléhají přísné regulaci. Základní délka pachtu činí devět let— ovšem pozbývá platnosti, když zemědělec dopustí poškození či degradaci půdy. Existují také cenově zvýhodněné environmentální pachty, které zahrnují závazky ochrany mokřadů, zachování a obnovy krajinných prvků, omezení používání pesticidů či podporu biodiverzity. Nad celým systémem dohlížejí specializované správní soudy.

Udržitelné zemědělství vyžaduje progresivní politiku

Od poloviny devadesátých let se v české ekonomice prosazuje model, v němž jsou soukromé kapitálové skupiny podporovány z veřejných zdrojů, zatímco pravidla se opakovaně nastavují ve prospěch jejich vlastníků. Výsledkem je rostoucí koncentrace ekonomické a politické moci v rukou úzké skupiny hráčů — oligopolizace trhu a oligarchizace celé ekonomiky. Důsledkem je pomalejší ekonomický růst, prohlubující se rozdíly a klesající rovnost příležitostí. Vládní snaha zavést předkupní právo k zemědělské půdě je pokračováním tohoto trendu — a pokusem definitivně zabetonovat výhody největších agrárních hráčů.

Namísto prosazování předkupního práva by vláda měla investovat do komplexních pozemkových úprav, jejichž smyslem je zajistit funkční uspořádání pozemků v určitém území — aby se rozdrobené vlastnictví půdy zcelilo, pozemky zpřístupnily a krajina lépe chránila před suchem či erozí. Cílem je vytvořit podmínky pro odolnější zemědělství, ochranu přírody i lepší správu krajiny. Podle zjištění Národního kontrolního úřadu je k dokončení pozemkových úprav potřeba ještě zhruba 150 miliard korun — za posledních pětatřicet let na ně však stát vynaložil pouze necelých čtyřicet miliard.

Skutečné řešení chronické krize zemědělství vyžaduje změnu nespravedlivého systému, který dnes zvýhodňuje kapitálově nejsilnější hráče a podřizuje zemědělství logice průmyslové produkce. Taková změna musí uvolnit tlak na stávající farmáře a umožnit vstup nové generaci zemědělců. Stát by měl přestat zemědělskou půdu pouze prodávat a naopak ji strategicky získávat. Na základě transparentně stanovených sociálních a ekologických kritérií respektujících potřeby místních komunit ji pak nabízet farmářům. Taková politika by mohla zajistit hospodářskou obnovu a udržitelný rozvoj venkova.