Jestli mě za ty více než tři roky práce na „stravovací vyhlášce“ něco v pravém smyslu slova baví, je to sledování vývoje diskuse. Jde přitom nepochybně o nutnou profesní deformaci kohokoliv, kdo se věnuje tzv. komerčním determinantám zdraví — tedy způsobům, strategiím a mechanismům, jimiž komerční sektor ovlivňuje zdraví a zdravotní politiku, třeba skrze lobbing, marketing nebo veřejnou komunikaci.

Zatímco na začátku své práce jsme nepřetržitě odráželi útoky na to, proč na dokonalou a dvaatřicet let perfektně fungující vyhlášku vůbec saháme, teď zase čelíme dotazům, proč vlastně nějaký zákonný předpis vůbec máme. A dokonce prý coby jediní v Evropě!

Spotřební koš

Historie českých norem je skutečně dlouhá. Nějaká forma nutričních pravidel existuje již od 50. let dvacátého století. V roce 1993 se pak do vyhlášky dostal tzv. spotřební koš, který sleduje spotřebu vybraných skupin potravin v průběhu měsíce ve snaze zajistit pestrou stravu odpovídající doporučením. A právě spotřební koš teď poprvé dostal nějaký „refresh“.

Je pravdou, že ČR je skutečně jediným státem, kde kvalitu stravy hlídá právě systém typu spotřební koš. A takřka výhradně z tohoto faktu se postupem času vyvinul mýtický motiv „jediné existující vyhlášky v Evropě, která jinak vše řeší doporučením“. Situace je přitom téměř opačná — a pro návrat do legislativní reality stačí přejet hranice. Na Slovensko.

Komukoliv, kdo by se zaobíral úvahami, zda česká vyhláška není příliš přísná, svazující či snad podrobná, může Slovensko posloužit coby ztělesnění hororu. Pravidla pro školní stravování totiž u sousedů stanovuje školský zákon a také prováděcí vyhláška o školním stravování.

Slovenská vyhláška stanovuje… skoro vše. Skladbu jídelníčku, povolené postupy i to, že se k vaření smí používat pouze konkrétní a povinné (!) receptury. Ve vyhlášce se tak dočítáme, že v rámci týdne se podávají dvě jídla masová, jedno se sníženým obsahem masa (s přídavkem rýže, sójových bobů či brambor) a také dvě sladká či zeleninová jídla, která se podávají hlavně v pondělí (!). Vaříte-li však sladká jídla, můžete k nim dát jen masovou či mléčnou polévku.

Slovenská vyhláška stanovuje i frekvence příloh. Ryby se mají objevit alespoň jedenkrát týdně, čerstvá zelenina každý den, dle toho, co je zrovna v sezóně, v jídelně také nesmíte podat koupené mleté maso, aspik nebo nadměrně slané rybí výrobky. Vyhláška myslí i na stanovení počtu zaměstnanců dle počtu strávníků, ale také konkrétní počty talířů, vidliček, misek na kompot nebo utěrek a saponátů.

A ano, jídelny skutečně nemohou vařit jen tak, co chtějí — existuje soubor schválených receptur s napočítanou nutriční hodnotou, jichž se jídelna musí držet. Právě skrze povinné receptury pak Slovensko hlídá nutriční kvalitu — bez „spotřebního koše“.

Slovenské pojetí vyhlášky tak otvírá i obecnější otázku, zda je skutečně rolí státu stanovovat jediný správný recept na krupicovou kaši, či jen říct, jaké potraviny se mají konzumovat, a jejich kulinářskou úpravu nechat na jídelně. A kontrola? I na tu slovenská vyhláška myslí. V rámci přípravy je nutné odebrat a uchovat vzorek pokrmu, který pak může být dozorovými orgány laboratorně testován, aby se ověřilo, že podávané pokrmy odpovídají zákonem stanovené nutriční kvalitě.

Ezo ženy

Kdokoliv má pocit, že se naši východní sousedé utrhli ze standardního evropského řetězu, trefil se jen částečně. Přestože je slovenské pojetí kontroly skutečně — řekněme — pečlivé, snaha o jasné stanovení očekávané kvality výjimečná rozhodně není. Dle dostupné analýzy pro evropskou komisi má povinné výživové normy 14 z 19 evropských států.

Konkrétní legislativní mechanismus a jeho podoba se samozřejmě liší v závislosti na právním systému i kulturních zvyklostech, závazná pravidla ale nejsou výjimkou. A ani jejich aktualizace — jak ukazuje hned druhý z našich sousedů, Polsko. Polská stravovací vyhláška z roku 2016 byla novelizována zrovna před pár dny.

S platností od 1. září 2026 (ano, bez „roční adaptace“) tak polské školy mají třeba povinnost vařit jeden veganský luštěninový pokrm týdně a vždy, když je podáván masový či rybí pokrm, musí být povinně (!) dostupná i rostlinná alternativa. Pravidelné podávání luštěnin, celozrnných obilovin či sezonní zeleniny je pak taktéž samozřejmou součástí, stejně jako podpora podávání rostlinných alternativ mléka.

Jen pro srovnání: česká novelizovaná vyhláška požaduje u nevýběrových jídelníčků vegetariánský (ne veganský) pokrm dvakrát týdně (ano, stejně jako už mnoho let Slovensko), ale s tím, že může být kombinovaný s masovou polévkou — není třeba vytvářet čistě rostlinné dny. U nevýběrových jídelníčků ve dny s masovým pokrmem žádná alternativa být nemusí, pokud maso jíst nechcete, můžete si maximálně velkoryse donést vlastní studenou krabičku a sníst ji jako člověk u stolu.

A i taková úprava byla v českém veřejném prostoru některými lobbisty označena za „veganský ideologický aktivismus“ a genderově smíšený autorský tým jako „ezo ženy“.

Českou cestou

Abychom ale byli fér, jsou státy, které svůj systém manažují skrze doporučení. Ta ale bývají vše, jen ne jednoduchá. Třeba nutriční doporučení často skloňovaného Finska má doslova několik set stran. A jelikož finská dobrovolná doporučení slouží jako podklad pro výběrová řízení na komerční dodavatele školního stravování, dostávají se do podmínek zadání, a prakticky se tak stávají povinná.

A ano, jsou i státy, kde žádná pravidla pro školní jídelny neexistují. Třeba Nizozemsko, které žádný systém školního stravování nemá. A tak třeba v Amsterdamu alespoň ve školách nastavili pravidla pro rodiče a jejich obědové krabičky.

Možná může Česká republika být výjimečným státem, kde rozvinutý systém školního stravování perfektně funguje jen na základě „pár jednoduchých dobrovolných pravidel“. Je ale otázkou, zda zrovna kvalita stravování pro více než jeden a půl milionu dětí je tím správným tématem, ve kterém opět hledat originální českou cestu.