Na začátku roku 2018 se mezinárodní tým novinářů zaměřil na zemědělské podniky, které ze Společné zemědělské politiky Evropské unie dostávají dotace navzdory tomu, že patří k významným znečišťovatelům ovzduší čpavkem, chemickou látkou, která se vyznačuje ostrým zápachem a může být škodlivá pro lidské zdraví i životní prostředí. Tito novináři následně zveřejnili výsledky svých výzkumů v médiích ve svých domovských zemích a současně byly souhrnné závěry investigace zveřejněny ve zprávě, již v dubnu 2018 publikovala evropská kancelář Greenpeace.

Investigace dokázala, že ze Společné zemědělské politiky jsou mimo jiné dotovány farmy, které významně znečišťují prostředí čpavkem a umožňuje se jim tak v jejich škodlivém provozu pokračovat. Ukázala také, že data shromažďovaná Evropskou agenturou pro životní prostředí ohledně emisí čpavku jsou neúplná a nekonzistentní. Její závěry jsou obzvlášť zajímavé proto, že Evropská unie v současnosti pracuje na reformě Společné zemědělské politiky, jejíž návrh právě projednávají výbory Evropského parlamentu.

Už během minulé reformy v roce 2013 se hovořilo o zavádění takzvaných „ozeleňujících opatření“, jež se prezentovala jako bezmála revoluční a měla zajistit, že se z veřejných prostředků nebudou podporovat ekologicky škodlivé zemědělské praktiky. Výsledky investigace týkající se emisí čpavku dokazují, že šlo jen o zástěrku umožňující pokračování škodlivé praxe — že reforma selhala, ostatně nyní uznává i Evropská komise.

Teprve se ukáže, zda bude její dnes projednávaný návrh reformy v něčem odlišný a promítne se do konkrétních zlepšení v oblasti ochrany životního prostředí a klimatu. Anebo zde půjde jen o další prázdný příslib.

Když se znečišťovatelům platí

Šetření využilo databázi znečišťujících látek Evropské agentury pro životní prostředí (E-PRTR) — která sleduje emise škodlivých látek ze znečišťujících průmyslových provozů, včetně průmyslových velkochovů — a zaměřilo se na data shromážděná ve Francii, Dánsku, Belgii, Nizozemí, Itálii, Německu, Rakousku a Polsku. Hranice pro zařazení do této databáze — a tudíž také kritérium, které novináři využili pro výběr sledovaných zemědělských podniků — činí emise v objemu alespoň deseti tun čpavku ročně.

Analyzovalo se tudíž zhruba 2300 hospodářství v osmi evropských zemích, která toto kritérium splnila a byla v databázi uvedena. Ukázalo se, že víc než polovina takovýchto zemědělských podniků obdržela dotace z fondů Společné zemědělské politiky. Dohromady dostaly v roce 2016, posledním roce pro nějž byla v době zpracování analýzy dostupná data, 104 milionů eur.

Společná zemědělská politika tvoří vůbec největší položku v rozpočtu Evropské unie. Představuje přibližně čtyřicet procent všech rozdělovaných prostředků — zhruba 59 miliard eur — a jejím smyslem je poskytovat finanční podporu evropským zemědělcům.

V roce 2016 Evropský účetní dvůr varoval, že „[Evropská] komise si v současnosti nemůže být jista, zda tento systém přispívá k udržitelnějšímu a ekologicky příznivějšímu zemědělství.“ Obavy auditorů jen podtrhují dlouhou historii stížností úřadů ochrany životního prostředí a občanských organizací ohledně nedostatku ekologických přínosů, které ze Společné zemědělské politiky plynou.

V reakci na kritiku ekologických dopadů Společné zemědělské politiky přišla v roce 2013 reforma mechanismu s takzvanými „ozeleňujícími“ opatřeními. Výsledky investigace ale dokazují, že ani poslední reforma nezabránila tomu, aby dotace dostávaly i některé z vůbec nejhůře znečišťujících zemědělských podniků.

Problém jménem čpavek

V Evropské unii je zemědělský sektor hlavním producentem čpavku — v roce 2015 byl zdrojem 94 % jeho celkových emisí. Zemědělci používají hnůj, bohatý na dusík, k hnojení půdy. Když ovšem do životního prostředí vypustíme dusík, čpavek je přirozeně jedním z vedlejších produktů.