Podle Wikipedie je stockholmský syndrom specifická pozitivní emoční vazba a závislost oběti na pachateli. Nezřídka se vyskytuje ve vztahu mezi únoscem a rukojmím, kdy u druhého jmenovaného vzniká vztah s jeho věznitelem, kterého považuje za ochránce. Podobným problémem zřejmě trpí i velké ekologické organizace fungující v České republice.

Jinak si nelze vysvětlit, že po zkušenosti s vládou, která po více než pětadvaceti letech zrušila společenský konsensus a prolomila limity těžby uhlí, vzala lidem a spolkům právo účastnit se správních řízení, okleštila zákon o posuzování vlivu na životní prostředí EIA, neprosadila slibovaný antifosilní zákon a systematicky pracovala na ovládnutí ministerstva životního prostředí i České inspekce životního prostředí lidmi z Agrofertu, je pohled ekologů na plány budoucí vlády víceméně optimistický.

Traduje se, že Franklin D. Roosevelt jako prezident Spojených států při jednom ze setkání s aktivisty za práva černochů prohlásil — „Rozumím vašim požadavkům a chápu je. Teď odejděte a donuťte mě to udělat.“ Politika Richarda Brabce směrem k ekologickým organizacím je o něco sofistikovanější. Dala by se shrnout do citátu „Rozumím vašim požadavkům. Některé nepříliš podstatné z nich splním, čímž si z vás neudělám apriorního nepřítele, ale o důležitých věcech si rozhodneme sami v zájmu velkého byznysu. Hlavně se mě nesnažte donutit něco udělat.“

Dokonce i vedoucí energetické kampaně Greenpeace Jan Rovenský, jehož přátelství si velmi vážím a bez jehož neúnavné práce bychom Horní Jiřetín možná znali už jen z vyprávění, na svém facebookovém profilu označil vznikající program nové vlády ANO a ČSSD za progresivní a slibný. Povinný optimismus opět zvítězil nad krutou realitou, ve které bude o životním prostředí zřejmě rozhodovat majitel jednoho z největších zemědělských holdingů spolu s bývalým ředitelem Lovochemie za podpory nejreakčnější části sociální demokracie a pohrobků komunistů.