Jak zastavit vymírání druhů? Vyhraďme přírodě polovinu planety, vyzývají vědci

Josef Patočka

Nechceme-li způsobit masivní vymření zvířecích a rostlinných druhů, musíme vyhradit více prostoru divoké přírodě. Do poloviny století až polovinu planety, navrhují v časopise Science přední světoví přírodovědci.

Třicet procent do roku 2030, padesát procent planety do poloviny století. K takovému cíli pro rozšiřování chráněných oblastí na moři i pevnině vyzývá v prestižním časopise Science dvojice předních světových přírodovědců: vedoucí vědecký pracovník National Geographic Society Jonathan Baillie a biolog z Čínské akademie věd Ja-Pching Čang.

Formální ochrana padesáti procent zemského povrchu je podle jejich názoru nezbytná, pokud má rapidně rostoucí lidská populace předejít masovému vymírání živočišných i rostlinných druhů. K podobné politice vyzvala již dříve také Cristiana Paşca Palmerová, výkonná tajemnice Úmluvy o biologické rozmanitosti při Organizaci spojených národů.

Polovina planety do poloviny století

„Chceme-li skutečně chránit druhovou rozmanitost a zabezpečit klíčové přínosy, které nám ekosystémy naší planety poskytují, světové vlády budou muset přijmout mnohem ambicióznější politiku ochrany přírody a vyhradit na ni dostatečné prostředky,“ argumentují Čang a Baillie.

Vzhledem k vážnosti situace je podle nich zapotřebí výrazně rozšířit rozlohu chráněných území: na třicet procent světového povrchu do roku 2030 a na celých padesát procent do poloviny století. „Bude to neobyčejně náročné, možné to ale je,“ zdůrazňuje článek. „Cokoliv menšího s vysokou pravděpodobností vyústí v masové vymírání druhů, jež by vážně poškodilo zdraví a blahobyt budoucích generací“.

Oba vědci uznávají, že je obtížné přesně spočítat, kolik prostoru je k zachování dnešní úrovně biologické rozmanitosti a stability ekosystémů zapotřebí. Na vině je nejistota: máme jen velmi nedokonalý přehled o tom, kolik vlastně existuje druhů, jak přesně ekosystémy fungují, jaký mají pro lidstvo přínos a jak se projeví hrozby typu změn klimatu.

„Pokud si ovšem stanovíme příliš nízké cíle, může to mít velmi nebezpečné důsledky pro budoucí generace i všechen život na této planetě,“ varují Čang a Baillie. Dodávají také, že současná úroveň ochrany přírody je nedostatečná, neboť i necelá čtyři procenta oceánů a patnáct procent pevnin, které jsou v tuto chvíli chráněné, čelí ze strany lidí „intenzivnímu tlaku.“

Oficiální cíle jsou „žalostně nedostatečné“

K podobnému postupu vyzvala již na jaře také výkonná tajemnice Úmluvy o biologické rozmanitosti při Programu OSN pro životní prostředí a bývalá rumunská ministryně životního prostředí, Cristiana Paşca Palmerová. Rozsah chráněných oblastí by se podle jejího soudu měl rozšiřovat do poloviny století o deset procent každé desetiletí a dosáhnout tak nakonec rozměrů žádaných Čangem a Bailliem. Vymírání druhů přitom označuje za stejně závažnou hrozbu, jako jsou lidmi způsobené změny klimatu.

„Jde o brutálně naléhavý problém,“ nemírní se ve výrazech v dubnovém rozhovoru pro britský The Guardian. „Po celé planetě ztrácíme druhy rychlostí, jakou jsme nikdy za dobu lidské existence nezažili. Hroutí se nám systémy, které na světě udržují život včetně lidského života. Je to méně vidět než extrémní počasí, ale ohrožuje nás to úplně stejně.“

Na tom, jak vymírání druhů řešit, se mají světové vlády znovu dohadovat v roce 2020 na konferenci v Pekingu. Dosavadní oficiální cíle — rozšířit chráněné oblasti na pevnině na sedmnáct procent a na moři na deset procent území — považují Čang s Bailliem za „žalostně nedostatečné“.

To potvrzuje také oficiální vyhodnocení rozsahu krize biodiverzity, publikované v březnu na objednávku OSN skupinou více než pěti set odborníků. Vědci se shodují, že lidská činnost „způsobuje závažný pokles druhové rozmanitosti po celém světě — především prostřednictvím nekontrolovaného oteplování planety, všudypřítomného toxického znečištění a nadužívání přírodních zdrojů“.

I nejopatrnější studie porovnávající odhad předindustriálního tempa mizení druhů výhradně s dnes potvrzenými vymřeními upozorňují na neobyčejnou rychlost vymírání druhů. Problémem přitom není jen malá rozloha formálně chráněných rezervací, nýbrž i nedostatky v jejich reálné ochraně. Podle loni v Science publikovaného vyhodnocení trpí negativním lidským vlivem až třetina existujících chráněných oblastí.

Další informace