Dobře to zná každý, kdo se někdy po probdělé noci vracel domů nad ránem. Jen co se nad obzorem objeví první příslib slunce, přivítá ho sbor našich opeřených bližních zpěvem, který plní duši podivuhodným steskem nad časem dávno ztraceným i opojnou radostí z návratu tepla a světla. Ptáci člověka doprovázejí na tomto světě od počátku. Jejich hlas na jaře připomíná, že přichází nový život, nové léto, nový den a jejich schopnost létat si světem bez ohledu na všechny nakreslené hranice, betonové zdi i ostnaté dráty trvale podněcuje lidskou touhu po svobodě.

Právě kvůli nim dala bioložka Rachel Carsonová své knize, jež v roce 1962 jako jedna z prvních upozornila na rizika toxického znečištění i ekologické krize obecně název Tiché jaro. Na první pohled poněkud nešikovný, skoro básnický titul, je ve skutečnosti geniální metaforou. Když nám po chvíli plně dojde její význam, zasáhne nás tíživý pocit pustoty, kterou by ztráta ptactva znamenala.

Přestože ale také činnost Carsonové pomohla v šedesátých letech vzbuzenému ekologickému hnutí prosadit zákaz těch nejhorších pesticidů jako DDT, její truchlivá vize se dál plíživě naplňuje. Podle poslední výroční zprávy společnosti BirdLife International o stavu světového ptactva hrozí vyhynutí každému osmému druhu.

Odpovídá tomu také situace v Evropě, která se potýká s dlouhodobým úbytkem dříve běžných druhů polního ptactva. „Data mluví jasně,“ říká spoluautorka výzkumu Tris Allinsonová, „po celém světě zaznamenáváme setrvalé a neustálé zhoršování situace ptáků“ Proč se to děje?

Ptáci ve víru ekologické krize

Ptačí perspektiva je cenná také proto, že ukazuje provázanost a všeobecnost ekologické krize naší civilizace. Alespoň část ptactva trpí téměř na každý z mnoha hlavních problémů, jež máme jinak obvykle sklon vnímat odděleně. Ilustrovat si to můžeme na různých dobře známých, charismatických druzích.

Skřivan polní. Oblíbený pro své čiřikání, dnes spolu s vrabci, koroptvemi či strnady zdecimovaný zejména intenzifikací průmyslového zemědělství a hromaděním toxických chemikálií v krajině. Typickým příkladem jsou ony neonikotinoindy, na jejichž zákazu se přes nesouhlas českého Ministerstva zemědělství nedávno Evropská unie usnesla.

↗

Skřivan polní. Oblíbený pro své čiřikání, dnes spolu s vrabci, koroptvemi či strnady zdecimovaný zejména intenzifikací průmyslového zemědělství a hromaděním toxických chemikálií v krajině. Foto Daniel Pettersson

Protože vinou postřiků dramaticky ubývá včel i dalšího polétavého hmyzu, přicházejí ptačí druhy o potravu. Otrávení jedinci také scházejí, hubnou a ztrácejí schopnost orientace. Polních ptáků v Evropě podle statistik ubyla od osmdesátých let víc než polovina. Čtyřiasedmdesát procent všech ohrožených druhů ptáků ve světě je poškozováno právě bezohledným zemědělstvím.

Hrdlička divoká. Proslulá svým k lásce zvoucím hlasem, ohrožená ztrátou přirozeného prostředí. Polovinu vymírajících ptáků ničí odlesňování. Papoušek šedý, přezdívaný žako, jeden z nejinteligentnějších ptáků, tak jako pětatřicet procent ostatních vymírajících druhů ohrožen ilegálním lovem a obchodem s upytlačenými druhy.

Papuchalk severní. Výborného plavce, který se z útesů vrhá do vody za kořistí, připravuje o obživu totální výlov vod severního Atlantiku. Sovice sněžní, proslulá přítelkyně kouzelníka Harryho Pottera, tak jako třetina dalších ohrožených ptáků trpí změnami klimatu, jež podle ornitologů představují pro ptactvo z dlouhodobého hlediska riziko vůbec nejhorší.

Přežilý systém bezohledné akumulace

Přestože detoxifikace krajiny jistě může mnoha ptákům pomoci, důslednější pohled na komplexitu příčin úbytku druhů ukazuje, že ani obsáhlý seznam zakázaných látek zřejmě nebude stačit. Jak poznamenávají sami ornitologové z BirdLife International, za všemi zdánlivě velmi odlišnými problémy, s nimiž se ptáci potýkají, je třeba vidět společného jmenovatele.

Tím je ekonomický model bezohledného, neustálého růstu, který neudržitelně přetěžuje schopnost planetárního ekosystému podporovat lidskou i ostatní existenci na Zemi. Vymírání ptactva, jež je samo jen součástí počínajícího šestého velkého vymírání živočišných druhů obecně, pohání systém bezohledné konkurence a akumulace pro akumulaci samu, jež se přitom neohlíží ani na lidské potřeby, ani na meze světa, který obýváme.

Dosud znějící každoroční vítání jara nás tak upomíná také na skutečnost, že nejvýznamnějším politickým úkolem tohoto století je tento přežilý systém nahradit takovým, který by místo zisku sledoval blahobyt živých bytostí, lidských i ostatních. Žádá si to radikální transformaci hospodářských systémů od energetiky přes dopravu až po zemědělství a vpravdě také rozchod s etikou práce a osobního prospěchu, kterou naše civilizaci nejpozději od průmyslové revoluce vyznávala.

Zdánlivá nezměrnost tohoto úkolu by nás však neměla ochromovat — vždyť také ptáci si dosud létají a zpívají bez ohledu na nesznáze, které jim působíme. Víc než co jiného vyžaduje změna zdravý, hrozící ztrátou podnícený hněv, který nám dává křídla svobodně jednat: například ještě dnes napsat českému ministru zemědělství v demisi a ptát se, jak je možné, se Česká republika ve sporu o zákaz neonikotinoidů postavila na stranu velkoprůmyslu či jaktože ještě není zakázaný toxický glyfosát.