Dobře to zná každý, kdo se někdy po probdělé noci vracel domů nad ránem. Jen co se nad obzorem objeví první příslib slunce, přivítá ho sbor našich opeřených bližních zpěvem, který plní duši podivuhodným steskem nad časem dávno ztraceným i opojnou radostí z návratu tepla a světla. Ptáci člověka doprovázejí na tomto světě od počátku. Jejich hlas na jaře připomíná, že přichází nový život, nové léto, nový den a jejich schopnost létat si světem bez ohledu na všechny nakreslené hranice, betonové zdi i ostnaté dráty trvale podněcuje lidskou touhu po svobodě.

Právě kvůli nim dala bioložka Rachel Carsonová své knize, jež v roce 1962 jako jedna z prvních upozornila na rizika toxického znečištění i ekologické krize obecně název Tiché jaro. Na první pohled poněkud nešikovný, skoro básnický titul, je ve skutečnosti geniální metaforou. Když nám po chvíli plně dojde její význam, zasáhne nás tíživý pocit pustoty, kterou by ztráta ptactva znamenala.

Přestože ale také činnost Carsonové pomohla v šedesátých letech vzbuzenému ekologickému hnutí prosadit zákaz těch nejhorších pesticidů jako DDT, její truchlivá vize se dál plíživě naplňuje. Podle poslední výroční zprávy společnosti BirdLife International o stavu světového ptactva hrozí vyhynutí každému osmému druhu.

Odpovídá tomu také situace v Evropě, která se potýká s dlouhodobým úbytkem dříve běžných druhů polního ptactva. „Data mluví jasně,“ říká spoluautorka výzkumu Tris Allinsonová, „po celém světě zaznamenáváme setrvalé a neustálé zhoršování situace ptáků“ Proč se to děje?