Možná jste si toho také všimli. Sám jsem stejný postřeh slyšel nebo četl od vícera lidí, z domova i ciziny. Když před několika desetiletími, v dobách mého dětství, auto ujelo několik set kilometrů po venkovských silnicích, čelní sklo mívalo polepené rozplácnutými mrtvolkami hmyzu. Dneska bývá krásně čisté.

Na evropském venkově totiž nenápadně probíhá skoro neviditelná, nicméně dalekosáhlá a důležitá proměna. Mizí z něj drobný život. Vědci si toho všímají už nějakou dobu. Ale teprve v posledních letech se z archivů vynořují data, která potvrzují rozsah celé kalamity.

Nejdříve bylo slyšet včelaře. V půli minulé dekády začala ve velkém vymírat nejprve severoamerická a posléze evropská včelstva. Podivně náhlých a záhadných kolapsů si všiml ledaskdo. Jenom entomologové však tušili, že se zároveň cosi ještě většího a dramatičtějšího děje v okolní krajině.

V Británii už půl století provozují síť pastí, která soustavně měří výskyt hmyzu. Když výzkumníci přepočítali nasbíraná data o velkých můrách, objevili ohromující trend: z jižní Anglie jich mizí sedmnáct procent za dekádu.

Něco podobného, ale ještě dramatičtějšího se ukázalo v análech amatérského entomologického klubu v jednom městečku z Porýní. Jeho členové od konce osmdesátých let sledovali hmyz na několika desítkách míst napříč tehdejším Západním Německem. Během pouhého čtvrtstoletí ubyly tři čtvrtiny poletujících breberek. A také v České republice za poslední století nadobro vyhynulo patnáct set až tři tisíce druhů hmyzu.

Proč by nás to mělo zajímat? Život v krajině, kde to méně poletuje, hemží se a bzučí, bude určitě smutnější. S hmyzem rychle mizí také ptáci, kteří se jím živí. Nadto málokde takhle přímočaře vidíme, jak je příroda důležitá pro naše vlastní hospodaření.

Na myriádách nenápadných tvorů totiž závisí velká část zemědělství. Včely z úlů obstarávají asi třetinu opylování. O zbytek se dělí čmeláci, pestřenky a jiný divoký hmyz. Jejich nedostatek znamená málo opylené stromy, tudíž menší výnosy ovoce — a tedy přinejmenším dražší potraviny.

Příčin je víc, jedna z hlavních má jméno neonikotinoidy

Velkoplošný fenomén má patrně několik různých příčin. Včelstva postihuje varroáza i další choroby. Hmyzu také škodí unifikace krajiny.

Nejenže v monokulturách trpí jednotvárnou stravou. Venkov hlavně přestává kvést. Na okrajích polí nebo v úvozech cest kdysi bývaly barevné koberce hvozdíků, mateřídoušek, zvonků či divizen. Dneska tam ponejvíce rostou kopřivy, jimž chutnají dávky dusíkatých hnojiv stékajících z půdy.

Mizí také poslední květnaté louky, které farmáři přeměňují na uniformní pole produkčních trav. Seč navíc probíhá velkoplošně, rychle a všude ve stejný termín. Proto včely a další hmyz hladoví v době, kdy právě nekvetou sady.

Nicméně k luxování života z našeho domova nejspíš notně přispěla také jedna pozoruhodná inovace. Chemická společnost Bayer v roce 1991 začala s prodejem prvního výrobku z nové třídy chemikálií, které se říká neonikotinoidy.

Začal tím nenápadný, ale důležitý boom. Rychle přibývaly další typy. Poptávka na celém světě během následujících dvou desetiletí stoupala jako o závod. Byl to totiž celkem novátorský a z hlediska konvenčního zemědělství docela chytrý vynález. Neonikotinoidy slouží k hubení škodlivého hmyzu. Jak lze z názvu vytušit, na jeho nervové buňky účinkují podobně jako nikotin.

Mají nesporné výhody. Především jsou málo škodlivé pro lidi. Navíc umí proniknout skrznaskrz rostlinou do kořenů, listů i květů. Zemědělci jimi proto mohou předem postříkat semena, ze kterých už vyroste plodina, která je pro škůdce sakumprásk jedovatá.

Jsou proto účinnější — ale želbohu také záludnější. Postupně vzniká krajina pokrytá toxickými rostlinami. Jedovaté na nich je všechno, včetně pylu a nektaru. Neonikotinoidy se navíc také postupně hromadí v půdě, kontaminují rostliny kolem polí, rozpouštějí se ve vodě a stékají do řek. Rok po roce takhle promořují evropský venkov.

Tady se patrně ukrývá jedna z příčin, proč mizení hmyzu v minulých desetiletích nabralo obrátky. Napříč Evropou — a nejen jí — jsme pro včely, čmeláky, motýly nebo brouky vytvořili toxický svět.

Už pět let po zavedení si francouzští včelaři začali stěžovat. Povšimli si, že v místech, kde farmáři použili neonikotinoidy, jim nápadně chcípají (pozdravujeme Pavla Bělobrádka!) jejich včely. Regulátoři nejprve na námitky neslyšeli. Ale počátkem naší dekády se začalo ukazovat, že novátorské pesticidy jsou patrně opravdu velký a plošný průšvih.

Proto se v roce 2013 unijní státy domluvily, že na používání trojice problémových neonikotinoidů uvalí provizorní moratorium. Mezitím se mělo prověřit, jak velké škody skutečně působí. Prověrka se protahovala. Nicméně letos v zimě ji experti dokončili, a to s rozhodným doporučením: s používáním všech tří látek v Evropě nadobro skoncovat, protože včely nesporně hubí.

Státy Evropské unie návrh dostávají na stůl právě v pátek. Během dnešního dne, na poněkud obskurním oficiálním soirée, společně předurčí rysy naší krajiny a našeho domova na příští roky a desetiletí. Několik zemí předem anoncovalo, že určitě chtějí hlasovat pro definitivní zákaz. České ministerstvo zemědělství se však prozatím nevyjádřilo.

Pro naše zemědělce by zákaz neměl být velký problém. Když se před pěti lety unie domluvila na prozatímním zákazu, členské státy mohly z moratoria udělit takzvané nouzové výjimky a dál neonikotinoidy používat. Řada zemí této možnosti využila, některé docela ve velkém. Česká republika nikoli, všechna čest ministerstvu zemědělství. Tuzemští farmáři se s tím očividně vyrovnali.

Ani skoncování s nejhoršími neonikotinoidy zdaleka neuzdraví naši krajinu. Potřebuje dalekosáhlejší léčbu — lepší péči o půdu, návrat zeleně a květů. Nicméně byl by to první a důležitý obrat. Země, kde včelaření patří mezi národní koníčky a státní hymna chválí jara květ, by pro něj mohla a měla hlasovat.