Kauza údajného únosu Babišova syna na Krym otřásla českým politickým prostorem a volání po pádu premiéra Andreje Babiše je silnější než kdykoli předtím. Co se ve skutečnosti děje, je přitom spíše zastíněno skandálním a bulvárním formátem celé kauzy a také až hysterickým rozdělením naší společnosti, kdy každá skupina víceméně čte všechny zprávy s již předem daným postojem.

Pro ty, kteří Babiše budou hájit, tato kauza bude jenom dalším z až úmorných protibabišovských ataků a spíše je utvrdí v tom považovat za žumpu především mainstreamová média a tradiční politické strany. Druhá strana zas bude vidět další dokreslení démona Babiše, který se neštítí ani unést a veřejně ponižovat vlastního syna. Celá kauza je skutečně podivná, ale bylo by chybou v tuto chvíli usuzovat, na čí straně je pravda.

Situace je poměrně dynamická, takže i různé analýzy mohou rychle pozbývat na významu. Ukazuje se ovšem, že Babiše ani toto nepoloží. Vyjádřená důvěra prezidenta Miloše Zemana, který prohlásil, že i po případném vyslovení nedůvěry vládě by Andreje Babiše opět jmenoval premiérem, je poměrně zásadním politickým vzkazem. Opozice zjevně nemá plán B, hnutí ANO stojí za Babišem a ani varianta výměny za loajálního Richarda Brabce pro zarputilého Babiše zjevně nepřipadá v úvahu.

ČSSD nacházející se v prekérní situaci se rozhodla hrát na chytrou horákyni a odejít ze sálu při hlasování o nedůvěře vlády. Je to vlastně podpora vlády, zároveň však také gesto, kterým dává najevo, že se jí aktuální situace nelíbí a od Babišových kauz se distancuje.

Toto vyvolalo všelijaké reakce, nepochopení Babiše, rozhořčení pravicové opozice a obviňování různými komentátory i internetovými diskutéry ČSSD z alibismu. U těchto komentářů je však spíše přání (a to ani ne vždy víme jaké) otcem myšlenky. Pro ČSSD situace nemá dobré řešení a v rámci všech špatných variant toto může být ta nejméně špatná.

Je třeba se ptát na to, jakým způsobem se změnila situace od té doby, co ČSSD vstoupila do vlády, a co by se stalo ve chvíli, kdyby vláda padla. V odpověď na první otázku lze ve výsledku odpovědět, že skoro nijak. Sledujeme akorát spektakulární příběh o údajném únosu Babišova syna. Příběh je to poutavý, je jako z nějaké gangsterky, je snáze pochopitelný než nějaké dotační podvody či kauza korunových dluhopisů; díky tomu, že je zároveň rodinným dramatem, je až extrémně nabitý emocemi každého, kdo se o to zajímá.

Rojí se tu všelijaké spekulace, kde však přitom může být premiérova verze klidně ta pravdivější než synova. Informace z reportáže Seznamu.cz o tom, že se v zásadě nevědělo, kde se Babiš junior nachází, a o únosu, vzápětí vyvracela policie ve svém oficiálním prohlášení. O místech pobytu policie věděla prý celou dobu a také už průběžně spolupracovala se švýcarskými úřady; i údajný únos policie už jednou vyšetřovala, ovšem dospěla k závěru, že se žádný trestný čin nestal.

Investigativní reportáže Jiřího Kubíka a Sabiny Slonkové sice přinesly nová fakta, ty ale musí nejprve prošetřit právě policie, a to zjevně nepůjde, pokud nebude Babišův syn spolupracovat. Amatérské analýzy toho, jak by se zachoval jiný rodič a jestli by svěřil svoje dítě někomu, jako je Petr Protopopov, na základě jednoho rozhovoru s ním v deníku Právo, nejsou vůbec důstojné vážné diskuse. Můžeme si o tom jistě myslet, co chceme, ale je to v zásadě irelevantní.

To, že informuje premiér o zdraví svých dětí, lze jistě chápat jako neetické, zároveň je Babiš hnán do kouta; kdyby mlčel, bylo by to pro něj horší. Ano, je pravdou, že to byl Babiš, kdo do kauzy Čapí hnízdo zatáhl svoji rodinu, ale to víme už od roku 2016.

V  kauze Čapího hnízda z veřejného pohledu zatím nedošlo k žádnému posunu, jen v květnu bylo zastaveno trestní stíhání Jaroslava Faltýnka. ČSSD se všemi věcnými znalostmi Babišových kauz, problémů a střetů zájmů nakonec, jak známo, uspořádala referendum o vstupu do vlády, to proběhlo, nikdo jeho platnost nezpochybnil. Jednou z podmínek pro vstup do vlády bylo i obsazení postu ministra vnitra tak, aby se dohlédlo na nezávislost vyšetřování. To zatím probíhá bez dalších závěrů, a proto i z tohoto pohledu spíše Hamáčkovi zůstává odpovědnost ve vládě setrvat.

Vláda funguje a po jejím položení ze strany sociální demokracie volají nejčastěji ti, kteří nejsou fanoušky ČSSD, kteří si naopak mnohdy přejí úplný konec nejstarší české politické strany. Ve výsledku by hlasování sociálních demokratů proti vládě bylo ještě mnohem nepochopitelnějším krokem. Lze u řady nespokojených straníků lkát nad tím, že ČSSD do vlády vůbec šla. To je ale s křížkem po funuse. A neustále veřejně slyšitelné vyvolávání resentimentů různých straníků také ničemu nepomáhá.

Hodnotí-li pravice výsledný krok ČSSD jako alibismus, je spíše třeba konstatovat, že pravice se chová alibisticky, když chce po ČSSD, aby za ně jakožto opozici rozhodla o osudu jimi vyvolaného hlasování. Ze strany ČSSD se tak nakonec nemusí jevit jako špatné rozhodnutí to, že nepřistoupila ani na podporu hlasování o nedůvěře vlády ani na přímou podporu Andreje Babiše.

Pokud jde o druhou otázku, tedy co by se stalo ve chvíli, kdyby vláda přece jen padla, pak nám dal odpověď především Miloš Zeman. Jak již bylo zmíněno, pověřil by Babiše sestavením nové vlády a klidně by jej opět nechal vládnout několik měsíců bez důvěry. To není nijak žádoucí situace. Čím slabší pozice vlády, tím lépe pro prezidenta, který sleduje vlastní zájmy.

Aktuálně je ve hře především otázka prodloužení životnosti jaderné elektrárny v Dukovanech nebo dostavby Temelína s prezidentem preferované variantě, kdy by tuto obří zakázku dostala společnost Rosatom. Stejně tak může prezident vládu ve svém područí tlačit k zahájení prací na megalomanském projektu kanálu Dunaj-Odra-Labe.

Předčasné volby také nejsou ideální variantou. Kromě toho, že pro rozpuštění Sněmovny by se museli vyslovit poslanci všech ostatních sněmovních stran kromě hnutí ANO 2011, což je velmi nepravděpodobné, jejich výsledek by zároveň za stávající konstelace nemusel vůbec nic řešit, naopak spíše by vše mohl ještě zkomplikovat.

Současně by asi byla tendence takové volby spojit s volbami do Evropského parlamentu, které proběhnou na konci května 2019. To je za půl roku, k čemuž připočtěme další možné měsíce jednání o nové vládě. Připomeňme, že po posledních volbách měla Česká republika vládu s důvěrou po osmi měsících. A to, že vlády bez důvěry nemusejí být pouze udržovací, jsme si již vyzkoušeli.

Další alternativou je pouze, že ČSSD by v rámci vládní sestavy vystřídala SPD, nebo ještě pravděpodobněji by všechny posty ovládl Babiš a vládl by za podpory SPD a KSČM. Jak někteří doufají, byla by taková vláda příležitostí, aby se Babiš konečně takříkajíc historicky znemožnil.

S ohledem na programové priority SPD by však něco takového bylo také poměrně velkým hazardem. Sice asi nelze čekat, že by Babiš najednou začal brojit proti Evropské unii, ze které tyje, a riskovat referendum o vystoupení z Unie by asi také nechtěl — v tomto smyslu snad byl brexit dostatečným poučením pro všechny pragmatické politiky, mezi něž lze řadit i Andreje Babiše.

Naproti tomu bychom ale měli v takovém případě očekávat nárůst asociální politiky i rétoriky vůči sociálně slabým, nezaměstnaným, vyloučeným, menšinám. Populismus Babiše a Okamury by se tak mohl spojit ve skutečnosti proti těm nejslabším, tvářit se jako skutečné řešení různých společenských problémů a ve výsledku by ani jeden z nich nemusel tratit na podpoře nespokojené veřejnosti.

S těmito kartami se tak jako možná nejméně špatná možnost jeví zklidnění situace. Jako východisko z politické krize pak chce hledat především ideové řešení, nikoli program anti-Zeman a anti-Babiš, jakkoli je pochopitelné rozhořčení velké části veřejnosti vůči nim, protože oba dva nejvyšší představitelé české moci výkonné sami udělali obrovský kus práce na celkové devalvaci české politické kultury.

Ono ale ve výsledku, pokud chceme hovořit o demokratické společnosti, pak nakonec bude nutné naučit se Babiše a všechny další jemu podobné porazit ve volbách. To nepůjde přesvědčováním přesvědčených, jako se tomu děje na aktuálních demonstracích, zejména v Praze. Je nutné především vrátit politický boj do programové roviny a postavit dostatečně charismatické lídry, kteří jsou schopni prodávat svůj věcný program jednoduchými hesly.

Pokud se politika nevrátí do programové roviny, pak se nemůžeme divit postupnému upadání společnosti do neliberální demokracie, kde jde primárně o moc jako takovou a ne o ideje.