Bylo 17. listopadu: chtějme svobodné volby
Jakub PatočkaJediným smysluplným požadavkem tváří v tvář znovu odhalené pravé podstatě Babišovy moci jsou předčasné volby. Babišova osobní rezignace mu jako dříve jen umožní skrýt se za kulisami. Jeho odchod z vlády nastane teprve s odchodem ANO.
Dvacet devět let po demokratické revoluci, která ukončila neslavnou éru komunistického režimu, sedmdesát devět let po heroické oběti českých studentů a sto let po vzniku svobodné Československé republiky, která stanovila kvalitu státnosti, k níž dnes závistivě vzhlížíme, staví politická situace před českou občanskou společnost znovu veliký úkol. Je pravděpodobné, že na tom, jak jej zvládneme, budou příští pokolení posuzovat politický výkon naší generace.
My Češi raději žijeme v minulosti než v přítomnosti. Donekonečna jsme schopni debatovat o tom, co měl Masaryk udělat lépe (jako by toho neudělal dost skvělého), zda jsme se měli v roce 1938 bránit (jako kdyby to bylo prakticky možné), či o tom, zda jsme měli po válce vystěhovat české Němce (jako kdyby tu po válečném teroru vůbec mohl zbýt dostatek lidí, kteří by se jich mohli účinně zastat).
Existují i modernější druhy českého flagelanství. Česká pravice celou éru po pádu komunismu s ním bojuje, jako by hledala ztracený čas, kdy ještě mohla smysluplně prokázat hrdinství. Nová nejmladší levice naproti tomu stále ještě bojuje s ODS, kterou jsme dokázali fakticky porazit — v Gramsciho smyslu — už v roce 2010: tehdy totiž definitivně ve společnosti ztratila kulturní hegemonii.
Ale přítomnost je tady a teď. Celý svět se zmítá v na život a na smrt vedeném zápase mezi kapitalismem a demokracií. A všude, od Číny, přes Ameriku, Filipíny, Brazílii, Polsko, Maďarsko, Německo až k nám nemá smysl válčit včerejší bitvy: dnes jsme v situaci, kdy musíme umět posoudit, kdo chce udržet základní demokratické struktury a prohlubovat jejich charakter, a kdo je naopak hodlá v zájmu moci těch či oněch velkých peněz a s nimi spjatých autoritářských struktur odbourávat.
Tvoří se tak nová a překvapivá spojenectví; i štěpící linie. Koho by kdy napadlo, že skvělý text na obranu latinskoamerických migrantů mířících do Spojených států u nás, na platformě české občanské společnosti a demokratické levice, vydá Ivan Pilip, svého času korunní princ ODS? Koho by kdy napadlo, že ČSSD, úctyhodná strana, která zřejmě v českých dějinách dosáhla největšího sociálního pokroku, bude dnes jen trapnou rohožkou pro špinavé podrážky bagančat všech složek Babišova Agrofertu?
To vše je ale jen kontext, kolorit. Je třeba se soustředit na to, co je v dané situaci podstatné a míří k jádru politické situace. Vše je potřeba podřídit imperativu dne. A událostmi posledního týdne by se pro všechny mělo stát zřejmým, že základní úkol u nás dnes zní prostě: zbavit se Babiše. Nejen proto, že se v něm koncentruje snad vše z obludných rysů režimu, proti němuž se tu před devětadvaceti lety rozpoutala revoluce.
Důležitější je podle mě pracovat na tom, aby zde vznikla liberální (čili mj. protibabišovská) a zároveň jasně levicová síla - tedy hnutí či politická strana. Aby dnešní podporovatelé Babiše a Zemana viděli, že kdo je proti těm dvěma, nemusí ještě být nutně současně i "pro Kalouska a ODS".
Aby demonstrace proti Babišovi měly nějakou naději dosáhnout jeho odstavení od moci, musel by být především jako provokatér vyveden Miroslav Kalousek. Ten všechny akce proti Babišovi spolehlivě diskredituje. Lidé, kterým Václav Klaus nařizoval utáhnout si opasky, prý v zájmu budoucího blahobytu, a kterým pak místo onoho slibovaného blahobytu Miroslav Kalousek opasky ještě přitáhl, rozhodně nestojí o žádnou další vládu ODS s podporou Kalouska. Dokud nikdo není schopen nabídnout k Babišovi žádnou lepší alternativu než návrat škrtacích vlád, má Babiš voličskou podporu jistou. Nikdo se nedá přesvědčit, aby si pro záchranu demokracie nechal zase utáhnout opasek, že to přece přežijeme, když se tu pořád máme lépe než třeba v Jemenu.
Možná to ten Kalousek dělá schválně, konec konců Babiš představuje pokračování jeho politiky, tradice založené Václavem Klausem. Všechno musí mít soukromého vlastníka, protože stát je nejhorší hospodář, nesmíme trestat úspěšné, musíme se chovat zodpovědně, hlavně žádnou rozhazovačnou levici, žádnou populistickou sociální podporu, žádné populistické zvyšování mezd, a v čele státu musí stát schopní manažeři, jejichž vysoce odborné práci prostý lid nerozumí, a proto jim do ní nesmí mluvit, musí jim hodit hlas, a pak dopřát klid na práci.
Václav Klaus položil základy pro oligarchizaci české společnosti, doslova vytvořil vrstvu oligarchů, kterým umožnil rozebrat si stát. Miroslav Kalousek pak přišel dotáhnout do konce likvidaci státu, o jehož zeštíhlení se Klaus odvažoval jen mluvit, osekat od státu všechno, čím nutí oligarchy, aby se o své zisky aspoň částečně dělili s prostým lidem. Andrej Babiš je vrcholem jejich snažení, tím nejúspěšnějším manažerem, který si od nikoho do práce mluvit nenechá, konečným výsledkem akumulace kapitálu, oligarchou, který stoupá vzhůru nad ostatní oligarchy a stává se monarchou.
Jestliže dnes Kalousek neslaví na soukromých večírcích s Klausem a dnešními špičkami ODS úspěch monarchy Babiše, jestliže na demonstrace proti Babišovi Kalousek nechodí schválně proto, aby je zdiskreditoval a Babiše před nimi ochránil, ale z upřímného přesvědčení, může to být jedině tím, že monarcha nepotřebuje do budoucna už k ničemu své kmotry, že okrádá oligarchy o všechno, oč oni okradli prostý lid, že bere podíl na moci i těm, kteří tak usilovně připravovali jeho příchod. Pokud to ovšem s odporem k Babišovi myslí vážně, mají smůlu: oni jsou minulost, ne alternativa k Babišově budoucnosti.
Skutečná alternativa k Babišovi musí být také alternativou ke Kalouskovi a k ODS, musí umět ukázat, že Babiš je pokračovatelem Kalouska a Klause.
Takovou alternativu v tuto chvíli nemáme. Už podruhé jsme si zvolili na Hrad Zemana, protože jsme nedokázali ukázat, že Zeman je dvojče Klause, kamarád ještě z Prognostického ústavu, dávno před Opoziční smlouvou, pokračovatel na trůně, věčný prezident Klauzeman. Nenašli jsme žádného kandidáta, který by mohl být alternativou k celému Klauzemanovi, vrcholem všech našich opozičních snah nakonec nebylo nic víc než nesmělý náznak, že už bychom se snad mohli vrátit od Zemanova buranství ke Klausově kravatě. A viděli jsme, že při vší Zemanově odpornosti je tohle opravdu málo.
Babiše neporazíme, dokud nedáme dohromady víc. Musíme vypráskat zemanovce z ČSSD a vzkřísit sociální demokracii, nebo založit novou levicovou stranu. Anebo budou muset sociální demokraté odejít z ČSSD k Zeleným nebo Pirátům. Potřebujeme silnou levicovou stranu, hnutí nebo koalici se silným levicovým programem. Potřebujeme spoustu organizační práce, aby taková nová nebo obnovená levice dokázala působit po celé zemi, nejen v Praze, a řešit okamžitě konkrétní problémy, nejenom žvanit o šťastných zítřcích. Potřebujeme spoustu osvěty, jak vzdělávání uvnitř hnutí, abychom se zase nenechali svést ke kompromisům s kapitálem a napálit novými Blairy a Schrödery, tak osvětu navenek, ne pouhou reklamu, která láká voliče, ale návody pro lidi, jaká mají práva, k čemu jim jsou dobrá a jak si je vybojovat, jak na svých šťastných zítřcích pracovat sami hned teď a tady a jak se k tomu spojit. A musíme přesvědčit prostý lid, že existuje něco jako levicová politika, čeho se může účastnit, ne jen tomu házet hlas, a že z toho opravdu nekouká jen další Zeman, který zavede Exekuční řád.
Pokud by tato strana neprosadila výrazné ústavní a institucionální změny, bylo by to stejně zase na nic.
(Kdysi jsme zde s panem Kolaříkem vedli diskusi na téma "i nepřítel může mít pravdu". Někdy má nepřítel pravdu záměrně.)
Dokud Hamáček jen kuňká, že bez Babiše by bylo vládě "ano líp", tak ho Babiš vážně brát nebude. Zatím ČSSD Babišovi i Zemanovi skoro vždy ustoupila. Znamenalo by to riskovat Babišovu vládu drženou presidentem a ev. předčasné volby.
Do příštích voleb, řádných či mimořádných, se ČSSD neobrodí a nová sliná levicová strana nevznikne, takže před levicově-liberálními voliči stojí otázka, zda podpořit někoho, kdo má proti Babišovi šanci, nebo zůstat stranou současného základního konfliktu..