Dvacet devět let po demokratické revoluci, která ukončila neslavnou éru komunistického režimu, sedmdesát devět let po heroické oběti českých studentů a sto let po vzniku svobodné Československé republiky, která stanovila kvalitu státnosti, k níž dnes závistivě vzhlížíme, staví politická situace před českou občanskou společnost znovu veliký úkol. Je pravděpodobné, že na tom, jak jej zvládneme, budou příští pokolení posuzovat politický výkon naší generace.

My Češi raději žijeme v minulosti než v přítomnosti. Donekonečna jsme schopni debatovat o tom, co měl Masaryk udělat lépe (jako by toho neudělal dost skvělého), zda jsme se měli v roce 1938 bránit (jako kdyby to bylo prakticky možné), či o tom, zda jsme měli po válce vystěhovat české Němce (jako kdyby tu po válečném teroru vůbec mohl zbýt dostatek lidí, kteří by se jich mohli účinně zastat).

Existují i modernější druhy českého flagelanství. Česká pravice celou éru po pádu komunismu s ním bojuje, jako by hledala ztracený čas, kdy ještě mohla smysluplně prokázat hrdinství. Nová nejmladší levice naproti tomu stále ještě bojuje s ODS, kterou jsme dokázali fakticky porazit — v Gramsciho smyslu — už v roce 2010: tehdy totiž definitivně ve společnosti ztratila kulturní hegemonii.

↗

Andrej Babiš se bude bránit odchodu své firmy z vlády, protože mimo ni nemá dnes již příliš příznivé vyhlídky. Foto Jan Kašpárek, DR

Ale přítomnost je tady a teď. Celý svět se zmítá v na život a na smrt vedeném zápase mezi kapitalismem a demokracií. A všude, od Číny, přes Ameriku, Filipíny, Brazílii, Polsko, Maďarsko, Německo až k nám nemá smysl válčit včerejší bitvy: dnes jsme v situaci, kdy musíme umět posoudit, kdo chce udržet základní demokratické struktury a prohlubovat jejich charakter, a kdo je naopak hodlá v zájmu moci těch či oněch velkých peněz a s nimi spjatých autoritářských struktur odbourávat.

Tvoří se tak nová a překvapivá spojenectví; i štěpící linie. Koho by kdy napadlo, že skvělý text na obranu latinskoamerických migrantů mířících do Spojených států u nás, na platformě české občanské společnosti a demokratické levice, vydá Ivan Pilip, svého času korunní princ ODS? Koho by kdy napadlo, že ČSSD, úctyhodná strana, která zřejmě v českých dějinách dosáhla největšího sociálního pokroku, bude dnes jen trapnou rohožkou pro špinavé podrážky bagančat všech složek Babišova Agrofertu?

To vše je ale jen kontext, kolorit. Je třeba se soustředit na to, co je v dané situaci podstatné a míří k jádru politické situace. Vše je potřeba podřídit imperativu dne. A událostmi posledního týdne by se pro všechny mělo stát zřejmým, že základní úkol u nás dnes zní prostě: zbavit se Babiše. Nejen proto, že se v něm koncentruje snad vše z obludných rysů režimu, proti němuž se tu před devětadvaceti lety rozpoutala revoluce.

Vláda bez Babiše: co to znamená

Rozmohl se nám tu takový nešvar, že i lidé vcelku politicky příčetní pokládají za žádoucí výsledek současné situace, aby se vykonala změna na pozici premiéra. Jinak řečeno, aby Andrej Babiš už nebyl členem vlády a stávající koalice ANO-ČSSD s podporou KSČM pokračovala beze změn.

Ve skutečnosti je to jeden z nejméně žádoucích výsledků stávající krize, protože účinky na praktický stav věcí by byly nicotné. Podobné, jako v případě tak zvaného zákona o střetu zájmů, který způsobil jen to, že se Andrej Babiš může vymlouvat, jako by Agrofert už nebyl jeho, i když všichni vědí, že de facto je.

Anebo jako v případě jedné z nejtěžších — a vlastně definitivně osudových — chyb Bohuslava Sobotky, jež spočívala v tom, že Babiše odvolal nominálně z postu ministra financí: i když všichni pak věděli, že všechno na všech ministerstvech ANO pokračuje nadále dle Babišových not. Sobotka prohrál proto, že neodvolal úplně všechny ministry ANO, a neučinil tak ze svého konfliktu s Babišem a jeho Agrofertem základní téma loňských voleb.

Tuhle chybu neopakujme. Andrej Babiš má své impérium, do nějž patří celý Agrofert; Mafra je jeho mediální divizí a ANO je jeho divizí politickou. Dnes postupně pod správu Agrofertu začleňuje jednotlivé složky státní moci. Formální vlastnické vztahy, skrze které se ho český stát snažil doposud nemotorně regulovat, jsou mu vcelku ukradené, dokud všechny věci řídí fakticky. Navíc jeho instituce sama se mnohem více podobá mafii než libovolné složce státní správy.

A právě tuto moc je třeba zlomit. Babišův formální odchod z vlády nemění nic. Je přitom blízko, byť to on sám komickými výroky šponuje, jak může, snad aby to pak vypadalo jako o to sladší — bezobsažné — vítězství. Podtrhněme: jeho osobní odchod sám o sobě nezmění nic.

Nutné je tedy trvat na jediném základním požadavku: příští vlády se nesmí politické hnutí ANO účastnit vůbec žádným způsobem. Politické hnutí ANO je od počátku součástí majetku Andreje Babiše. Je to nástroj k uskutečňování jeho zájmů v politice. Že někde není fyzicky přítomen, neznamená, že se tam nestarají o jeho zájmy. Vše se usnadní, když si tuto prostou pravdu zapamatujeme jednou provždy.

Je tedy pošetilé vydávat osobní odchod Andreje Babiše odkudkoli za nějakou změnu. Fakticky nastává teprve tehdy, když z daného místa odchází jeho majetek: Agrofert, Mafra, ANO.

Předčasné volby

Vzhledem k tomu, že Babišovo hnutí ANO a Okamurovi protofašisté mají ve sněmovně polovinu hlasů, je jasné, že většiny bez Babiše lze reálně dosáhnout jen jediným způsobem: předčasnými volbami. Tomu podřiďme své úvahy. Danou skutečnost nelze obejít.

Lze předčasné volby vynutit? Mnohé jindy dosti bystré pozorovatele politického dění mate fakt, že předčasných voleb nelze dosáhnout konformní politikou. Vede to někdy až ke spřádání scestných zkomolených tezí o tom, že vlastně bez Babiše může být hůř, protože by třeba — nedej bože — mohla nastat úřednická vláda Miloše Zemana.

Takhle se ale nedá přemýšlet o ničem: je to ultrakonzervativní postoj, který popírá možnosti emancipace. I před devětadvaceti lety mohly věci přece skončit hůř, demonstrace mohla začít drtit armáda a policie; není tak zcela nemyslitelné, zvlášť při pohledu na dnešní poměry, že bychom se už tehdy stali spojeneckým ostrůvkem čínského režimu ve střední Evropě. Přesto bez jistoty úspěchu, jen s nadějí, že se zbavíme vyžilého režimu, a s důvěrou, že dokážeme tvořit společnost lepší, jsme před devětadvaceti lety vyráželi do ulic.

A právě tady musíme začít mluvit o kvalitě dnešní české demokracie. V ústavě stojí, že všechna moc vychází z lidu, a teď právě je čas, kdy bychom to měli prokázat.

Hnutí za předčasné volby si především musí takovýto základní cíl vytknout. A pak musí k situaci začít přistupovat podstatně jinak než dosavadní organizátoři demonstrací na Václavském náměstí: prakticky a věcně — jako ke skutečnému politickému zápasu, nikoli jen jako k esteticky a morálně motivované manifestaci. Co je tedy třeba?

1. Je nutné zformulovat předčasné volby jako základní požadavek a říct, že hnutí se nezastaví před žádnými metodami občanské neposlušnosti, které k jeho naplnění povedou. Oprávnění k takovému postoji lze čerpat z opakovaného porušování demokratických a ústavních zvyklostí Andrejem Babišem a Milošem Zemanem. Stojí za to tu poznamenat, že vyhazování Babišových květin do koše je legrací proti tomu, k čemu bude třeba sáhnout.
2. Je nutné systematicky budovat co nejširší občanskou koalici, která vědomě zahrne i vše zleva, co bude možno zahrnout: a to už do fáze tvorby plánů, nikoli jen jako ornament. Sociální citlivost v hnutí za předčasné volby nesmí být jen fráze.
3. Je nutné hnutí promyšleně radikalizovat, aby bylo schopno blokád, účinných bojkotů, třebas nakonec i generální stávky, ale přitom zůstávalo civilní a zdvořilé: kohokoli, kdo přinese na demonstraci šibenici, je třeba vyvést jako provokatéra.
4. Politickou demokratickou opozici ve sněmovně je správné brát v potaz, zvát ji k vystoupením na akcích, ale současně pracovat s vědomím, že občanské hnutí je širší, že skutečně musí sahat od Romů ve Vsetíně, od obětí exekutorů, přes autonomní centrum Klinika či aktivisty z Limity jsme my, až po politické matadory pravice jako Kalouska, Němcovou či Fialu, ale také senátní klub ČSSD a vše, co bude možno získat z odborů.

Pro svůj příznivý vývoj česká společnost samozřejmě potřebuje i silnou sebevědomou moderní demokratickou levici. Ale strany, které se tváří, že tři dny toho či onoho zaměstnaneckého benefitu stojí za krytí zad ničeho se neštítící politické mafii ohrožující demokratický charakter země, jen k sobě prohlubují hluboký — a oprávněný — odpor velké části společnosti, včetně nezanedbatelné části svého přirozeného voličstva.

K požadavku předčasných voleb je potřeba teď napřít všechny síly. Protože i kdyby se ho nakonec nemělo podařit dosáhnout, jakékoli uspořádání, jež vznikne, bude tím lepší, čím silnější tlak dokáže takové hnutí zdola vyvinout. Jestliže měla revoluce roku 1989 nějaký smysl, pak přece spočíval ve stvrzení faktu, že v demokracii všechna moc vychází z lidu: a čas od času je třeba ji s veškerou rozhodností uplatňovat i jinak než ve volbách.