Policie 17. listopadu opět v akci. A znovu proti „výtržníkům“
Ondřej FérNa miniaféře s květinami politiky pokradmu v noci položenými, občany pak vyhozenými a následně policií zajištěnými jako „předměty doličné“ je nejhorší, že míra profízlovanosti se za posledních třicet let nezměnila. Budem jednou dál?
Prvních dvanáct hodin svátečního 17. listopadu 2018 stačilo, abychom se o současnosti dozvěděli vše podstatné. Rok 1988 v kolektivní mentalitě neskončil, český národ trčí uvízlý v raném postkomunismu.
Vlastně není vůbec důležité, kolik lidí se dostavilo na tu či onu demonstraci. Při vší úctě k jejich organizátorům i účastníkům je to dokolečka stále jedno představení. Stejná režie, stejná dramaturgie, stejní účinkující ve stejných rolích.
Jako součást procesu sebedefinice a sebepotvrzení jedné sociální bubliny je to jistě platné. Ale že by opakování tohoto kusu mohlo vyvolat změnu poměrů? Těžko.
Obě delegace položily pak věnce na hrob Neznámého vojína.
A co na to Neznámý vojín?
V čele klaka, pak ctnostné rodiny
a náruč chryzantém,
černá saka a žena hrdiny
pod paží s amantem,
kytky v dlaních a pásky smuteční
civí tu před branou,
ulpěl na nich pach síně taneční
s bolestí sehranou.
Co tady čumíte? Vlezte mi někam!
Copak si myslíte, že na to čekám?
Co tady civíte? Táhněte domů!
Pomníky stavíte, prosím vás, komu?
Karel Kryl, Píseň Neznámého vojína
Tak znovu otázka: jsme ještě před rokem 1989, anebo už po něm?...