Policie 17. listopadu opět v akci. A znovu proti „výtržníkům“
Ondřej FérNa miniaféře s květinami politiky pokradmu v noci položenými, občany pak vyhozenými a následně policií zajištěnými jako „předměty doličné“ je nejhorší, že míra profízlovanosti se za posledních třicet let nezměnila. Budem jednou dál?
Prvních dvanáct hodin svátečního 17. listopadu 2018 stačilo, abychom se o současnosti dozvěděli vše podstatné. Rok 1988 v kolektivní mentalitě neskončil, český národ trčí uvízlý v raném postkomunismu.
Vlastně není vůbec důležité, kolik lidí se dostavilo na tu či onu demonstraci. Při vší úctě k jejich organizátorům i účastníkům je to dokolečka stále jedno představení. Stejná režie, stejná dramaturgie, stejní účinkující ve stejných rolích.
Jako součást procesu sebedefinice a sebepotvrzení jedné sociální bubliny je to jistě platné. Ale že by opakování tohoto kusu mohlo vyvolat změnu poměrů? Těžko.
Poměry se dají bez zásahu zvnější změnit jen dvěma způsoby: volbami, nebo ochotou kromě slzení při sborovém zpěvu Modlitby pro Martu taky začít házet dlažební kostky. A jak tak sleduji společnost, nezdá se mi, že by jedna nebo druhá možnost změny byly relevantní.
Tvrdím, že rok 1988 neskončil. Přivádí mě k tomu poněkud opomenutý okamžik týkající se podivuhodného nočního kladení květin pány Okamurou, Babišem a emisary Miloše Zemana, kterého ani výročí nepřimělo zrušit tradiční sobotní „pyžámkový den“.
Nechme stranou fakt, že se politici plíží po nocích na Národní třídu, aby zde v mihotavém světle nočních tramvají pohodili puget. Překvapující pro mě je, že v roce 2018 v zemi, která je členem Evropské unie, skutečně existují policisté v civilu, jejichž úkolem je vytahovat z odpadkového koše květiny a kamsi je v igelitových pytlích odvážet.
Svědčí to o tom, že míra profízlovanosti české společnosti se od konce totality nezměnila, spíše se zvyšuje, přičemž policie má k dispozici nejen výrazně větší množství živé síly, ale také neuvěřitelně pokročilou technologii. Děsivé v tomto kontextu je, že policie o zahození květin od Babiše, Okamury a Zemana rovnou informuje jako o „činu neznámých vandalů“, kteří „narušili pietu“, pročež je celá věc „policií prošetřována“.
Špičkový právník Lukáš Trojan to ohodnotil jako ukázkový příklad neschopnosti: „Policie má pouze učinit závěr o tom, zda došlo k protiprávnímu jednání, či nikoliv, a jednat dle zákona. Expresivní vyjádření jí nepřísluší a pouze eskalují napětí ve společnosti.”
Nejsme národ, který by házel dlažební kostky, umíme ale jiné věci. Co třeba zkusit začít policistům, kteří se kolem demonstrací vždycky rojí, začít rozdávat květiny, zapálit svíčky a zazpívat „Jednou budem dál”?
Aspoň se ukáže, jak daleko jsme se reálně od roku 1989 dostali. A odhaduji, že to nebude pěkný pohled.
Obě delegace položily pak věnce na hrob Neznámého vojína.
A co na to Neznámý vojín?
V čele klaka, pak ctnostné rodiny
a náruč chryzantém,
černá saka a žena hrdiny
pod paží s amantem,
kytky v dlaních a pásky smuteční
civí tu před branou,
ulpěl na nich pach síně taneční
s bolestí sehranou.
Co tady čumíte? Vlezte mi někam!
Copak si myslíte, že na to čekám?
Co tady civíte? Táhněte domů!
Pomníky stavíte, prosím vás, komu?
Karel Kryl, Píseň Neznámého vojína
Tak znovu otázka: jsme ještě před rokem 1989, anebo už po něm?...