Nepochopitelné rozpaky sociální demokracie

Bude sociální demokracie nadále pilířem svobody a garantem pluralitní demokracie, anebo se spokojí s funkcí sociálního příštipkáře ve vládě oligarchy a autoritativního „šéfa“?

Andrej Babiš, toho času předseda vlády České republiky, má vážný problém se svou věrohodností. Politik, za nímž se stále táhne stín obvinění ze spolupráce s komunistickou Státní bezpečností, premiér, který je vyšetřován z finančního podvodu na Evropské unii, a otec pětatřicetiletého syna Andreje mladšího, který vyzradil, že otec se ho chtěl zbavit tajemným transferem na Krym, aby mu zde nekomplikoval vyšetřování tohoto podvodu, má stále větší problémy nejen politické, ale především justiční povahy.

Jak vyšlo najevo z rozhovoru jeho syna s žurnalisty, nechal otec podepsat svého syna dokument, na základě kterého měla EU poskytnout dva miliony eur (asi 50 milionů korun) „malopodnikateli“ Andreji mladšímu na Čapí hnízdo. Dnes tohoto malopodnikatele a někdejšího pilota Boeingu prohlašuje za psychicky nemocného, a tedy neodpovědného za to, co o otci říká. Pro věrohodnost otce i pro premiéra české vlády, který si potřásá rukou s čelnými politiky světa, je to vážný problém. Pokud je to problém pana Babiše, musíme trpělivě počkat, jak policie a justice zaúřadují a co pevného zjistí.

Nejde jen o Babiše

Andrej Babiš je však předsedou vlády České republiky, v níž sedí také pět sociálních demokratů. Po značných rozpacích, které sociální demokracie projevila v rozhodování o účasti ve vládě populistického oligarchy, staví před ní poškrábaný morální portrét premiéra zásadní otázku. Má znovu zaštítit Andreje Babiše a jeho vládu setrváním v ministerských křeslech, anebo odejít a zaujmout kritické stanovisko k premiérovi, jehož populistické řízení státu, podporované autoritativními sklony současného prezidenta, směřuje k oslabení pluralitní parlamentní demokracie a k pozvolné instalaci takzvaně „řízené“ demokracie?

ImageSociální demokracie vždy usilovala o zlepšení každodenního života pracujících, přitom si ale i uvědomovala, že to není možné jinde než v otevřené pluralitní společnosti. Repro DR

Toto rozhodnutí je na jedné straně otázkou státní politiky. Připojí-li se sociální demokracie (dnes nebo později) ke stranám, které budou hlasovat pro vyslovení nedůvěry premiérovi, musí zvážit také, jaké důsledky to může přinést pro směřování politiky státu. Otevře se tím cesta k vstupu Okamurova hloučku do vlády, a tím i cesta k dalšímu posunu k autoritativním metodám a protievropské orientaci? Či se Babiš s prezidentovou pomocí udrží v sedle i bez Okamury?

A jak se zachovají v takovém případě komunisté? Musel by Babiš s doplněnou vládou znovu předstoupit před sněmovnu se žádostí o důvěru, anebo by platilo pravidlo z února 1948, kdy Gottwald po rezignaci demokratické části vlády nemusel rezignovat, ale mohl „rekonstruovat“ existující vládu směřující ke komunistické diktatuře poslušnými ministry podle své volby?

A naopak: setrvá-li strana přes všechno „rozhořčení“ ve vládě, prospěje české společnosti a státu tím, že pomůže stabilizovat její pravicově dominovanou vládu? To bylo přesvědčení zájmového kroužku Hašek-Zimola a spol., který však nedávnou rezignací Zimoly ztratil ve vedení strany zástupce prozemanovského směru a oslabil tak (na jak dlouho?) vliv prezidenta na aktuální politiku strany.

Bude ČSSD (s podprahovou podporou komunistů zatížených stále ještě stínem někdejších let jejich diktatury) v této nové situaci mít dostatečnou váhu, aby zabránila autoritativnímu přezírání parlamentu, protežování zájmů pravice „přímým“ způsobem šéfova řízení, případně postupnému oklešťování justice podle vzoru polských a maďarských nacionalistických vůdců?

Nejde také jen o účast ve vládě
Ale je zde ještě problém daleko podstatnější: nejde jen o politickou participaci na současné vládě, a tím i o zviditelnění ČSSD v dané situaci, nýbrž o trvalý charakter a zásadní poslání sociální demokracie v české společnosti.

V ČSSD jsou mínění rozpolcena. Někteří členové a funkcionáři jsou pro to, aby strana svou účastí ve vládě a svými sociálně zaměřenými návrhy zůstala v denní politice viditelným faktorem. Obávají se, že by se vystoupením z vlády ztratila z horizontu pozornosti voličů a sestupovala dále ve svém společenském významu.

Naproti tomu ve straně sílí odpor proti účasti v pravicově populistické vládě a volá se po důrazném odporu proti autoritativním a populisticky operujícím snahám pravicových hnutí a po jasné prodemokratické a proevropské politice strany, v níž respekt k občanským a lidským právům patřil a stále patří k hlavním pilířům působení této strany ve společnosti.

Aféra kolem Babišova syna vnesla do strany nový neklid a posílila nedůvěru, zda má smysl pokračovat ve vládě, v níž se vyjasnění premiérova podezření neúměrně protahuje, a dokonce dalším podezřením z manipulace psychicky nemocného syna prudce zvyšuje.

Jde o sebeporozumění sociální demokracie
Cíle, principy a strategie strany, které určovaly stočtyřicetiletou cestu sociální demokracie v českých zemích, byly založeny na hodnotách, které pro ni byly za všech okolností nezadatelné: demokracie, svoboda, sociální vzestup a bojová solidarita lidí znevýhodněných systémem nebo nepříznivým osudem.

Sociální demokracie usilovala vždy o zlepšení každodenního života pracujících, o jejich spravedlivější mzdu, lepší pracovní a životní podmínky, o dokonalejší zdravotní a starobní pojištění, o rovnost práv a také o jejich větší vliv na správu obce, podniků i státu. To bylo a je stálým úkolem sociální demokracie. I dnes je třeba starat se o životní podmínky lidí, o kvalitu a dostupnost bydlení, o lepší nemocenskou péči i pojištění, o ochranu proti výkyvům globalizovaného kapitálu.

Ale sociální demokracie si také vždy uvědomovala, že kvalita tohoto každodenního života, jeho niterné zažívání, jeho perspektiva a naděje s ní spojené jsou vždy silně závislé na tom velkém rámci společenského uspořádání, na systému, v němž žijeme.

A ze zkušenosti své dlouhé historie věděla dobře, že je značný rozdíl v kvalitě a vnitřní spokojenosti, v zážitku „pohody“, je-li tento život sevřen do hranic příkaznické diktatury – anebo se odvíjí v otevřené společnosti, v pluralitě názorů i zájmů, kde i názory a zájmy opozice a minorit jsou respektovány, a nikoli potlačovány, skandalizovány, nebo dokonce perzekvovány.

Jako tomu bylo například v nedemokratickém systému, kde se sice navenek proklamovala sociální spravedlnost, ale ve skutečnosti byla instalována nová vrstva preferovaných vedle těch, kteří jsou trvale určeni k tomu „být vedeni“ mocnými silami a osobnostmi. A přitom i stále znevýhodňováni a zotročováni.

Historie, kterou jsme ještě z velké části sami zažili, nebo naši rodiče, nás poučila, že je diametrální rozdíl mezi životem ve svobodě, řízeném právem – a životem v příkaznickém systému, kde sedí většině společnosti v kostech stálé obavy ze svévole a rozmaru vládnoucích. Cesty do nesvobody vedou různými krajinami a je povinností strany vědomé si své odpovědnosti za život společnosti včas zachytit signály a trendy, které toto nebezpečí avizují.

Uvědomit si, čím jsme, čím chceme být!
Dnes tedy nejde v sociální demokracii o nic menšího než o zřetelné ujasnění vlastního sebeporozumění: čím svou podstatou je a také čím chce být v dnešních poměrech.

Bude i nadále pilířem svobody, garantem pluralitní demokracie, která se historicky potvrdila jako nejspolehlivější cesta i k dosažení sociální spravedlnosti a lepšího života pracujících? A která svým působením v dlouhých letech své existence prokázala platnost svého přesvědčení, že bez demokracie není možná ani sociální spravedlnost?

Anebo se spokojí s funkcí sociálního příštipkáře ve vládě oligarchy, autoritativního „šéfa“, který ve své politice i ve své životní dráze vyslal už dost odstrašujících signálů, jakými cestami si zajišťuje své majetkové i politické „vzestupy“?

Nikdo za sociální demokracii toto dilema nevyřeší. Je nejvyšší čas, aby si sociální demokraté sami ujasnili své poslání v české společnosti.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.