Násilnou represí se snažil Daniel Ortega řešit problémy s opozicí opakovaně. Fyzické útoky proti demonstrantům tak nejsou v Nikaragui po roce 2006 žádnou novinkou. Tamější veřejnost to na vlastní kůži zakusila už po zmanipulovaných lokálních volbách v roce 2008. Volební podvody byly v těchto volbách tak evidentní, že za ně režim kritizovali i v zahraničí.

Ani mezinárodní odsouzení, ani protesty veřejnosti však na výsledku nezměnily vůbec nic. Podobně tomu bylo po volbách v roce 2016 nebo 2017. Události, které započaly 18. dubna letošního roku, však překvapily všechny.

To, co zpočátku vypadalo jako pouhý nezvládnutý zásah proti odpůrcům penzijní reformy, se totiž během pár dní přeměnilo v nejkrvavější lázeň novodobých nikaragujských dějin, která stále ne a ne skončit. Vytrvalost opozice totiž nepolevuje ani s počtem ubitých civilistů a konflikt se již dávno netýká zdanění práce či kupní síly obyvatelstva v důchodovém věku.

Tisíce lidí v ulicích a jindy velmi roztříštěná politická opozice si nepřejí nic menšího než odchod Ortegy a svobodné volby. Ortega a představitelé vládnoucího režimu se tlaku veřejnosti snaží čelit prostřednictvím násilí, politických vražd a cynismu, který je shodný s tím, co jsme mohli vidět a vidíme u Nicoláse Madura nebo Bašára Asada.