Jak si lze snadno všimnout, Kuba představuje v českých médiích jedno z nemnoha latinskoamerických témat, kterému se tu věnuje pozornost. Hlavním důvodem je samozřejmě údajná blízká zkušenost obou zemí, prý podobné takzvaně totalitní režimy a tolik artikulovaná potřeba pomáhat v budování demokracie na Kubě, ústící někdy i do volání necestovat na tento ostrov, které však sotva zaslechneme v případě diktatur arabských či u vojáky kontrolovaného Thajska.

Snaha usilovat o demokratizaci je samozřejmě chvályhodná, ovšem neměla by být nesena špatnými premisami, mimo jiné oněmi údajnými podobnostmi ve vývoji. Jistá část českých intelektuálů a bývalých disidentů chce českou zkušenost s komunismem univerzalizovat, ale nejenom v případě Kuby, kde se nyní chystá změna ústavního dokumentu, naráží tato snaha na zásadní problém. Tím je velmi odlišná podoba tamního režimu, jenž je nesrovnatelný s komunistickým Československem.

Teze o „totalitě“ ani v případě Kuby naprosto neodpovídá politické realitě, protože podstata politického zřízení je zde již dlouhodobě jiná, a dodejme: Kuba nikdy neplnila většinu předpokladů řady protiřečících si a vzájemně se vyvracejících teorií totalitarismu. Současně pak ani zvažované změny ústavy zatím nijak zásadně nezmění autoritářský charakter tamního policejního státu a nepluralitního režimu.

Jeden z faktorů, který odlišuje Kubu od evropských zemí sovětského bloku, a jenž je a také bude klíčovým prvkem dalšího vývoje, je úloha armády v kubánském politickém, ale hlavně ekonomickém životě. A ta výrazně brzdí i naděje na vývoj ve španělském stylu, někdy vkládané do „nového“ politického vedení (komunistický aparátčík Díaz-Canel jako frankistický aparátčík Suárez). Demokratizace by totiž znamenala přinejmenším možnost kontrolovat armádu a kritizovat její fungování.

Role ozbrojených sil na současné Kubě znesnadňuje pochopení tamního režimu českou veřejností, zejména drží-li se tato v zavedené logice „to jsme přece také zažili“. České zažívání zde prostě nefunguje. V našem kulturně historickém kontextu nikdy nepředstavovala armáda klíčového aktéra na domácí či mezinárodní politické šachovnici, natož pak v ekonomice (semínkový generál Šejna je výjimka a zakázky a rozkrádání vojenského materiálu pravidlo, jež se však nedá srovnat třeba s vlastnictvím mezinárodních hotelů).

V Latinské Americe tomu je však tradičně naopak a armády se tu historicky projevují jako výrazně aktivní političtí hráči. A právě zvýšený vliv vojáků v řadě aspektů kubánského veřejného života je prvkem, který v poslední době činí z Kuby, po léta výjimky z většiny aspektů latinskoamerického vývoje, zemi, jež nyní sdílí něco z typické historické reality kontinentu. A ještě více ji to přibližuje také realitě současné Číny a Vietnamu, ale též Alžírska, Egypta, Thajska či Barmy/Myanmaru. Hledat zde paralely s Husákovým Československem by tudíž znamenalo být v intelektuální tísni.

Není profesionál jako profesionál

V Evropě se historicky považovala situace, kdy je armáda bezmezně podřízena politické reprezentaci a zůstává apolitická, nejenom za ideální, ale též za normální stav. A za vojensky profesionální postoj. Komunistické státy se v tom příliš nelišily. Vojáci se až na výjimky dostávali k moci jako civilisté (De Gaulle či Svoboda), anebo jako individuální diktátoři, hlavně na jihu (Pais, Metaxas, Franco…).

Vstup armády jako instituce do politiky se — krom tureckých epizod a španělského puče v roce 1936 — krátce omezil na karafiátové Portugalsko a plukovnické Řecko. Pokus o převrat v Rusku v roce 1991 neskončil jenom na občanské statečnosti, Jelcinovi a jiných nápojích, konzumovaných pučisty, ale též na absenci armádních zkušeností s takovými akcemi.

Naopak v Latinské Americe vojáci do politiky zasahovali, ať už individuálně, nebo přímo jako celá instituce. Třeba ovšem dodat, že v tom se region nijak neliší od vývoje v Africe či větší části Asie, a tudíž spojovat převraty hlavně s Latinoameričany není nic jiného než kulturní stereotyp. Evropa a anglosaský svět, bez vstupů vojáků do politiky, byly totiž po větší část 20. století na naší planetě výjimkou, a nikoli pravidlem, ačkoli sami sebe — jako obvykle — považovaly za pravidlo (normál) a onu výrazně větší část světa naopak za výjimku (anomálii).

Latinskoameričtí vojáci intervenovali různým způsobem. Někdy hodlali jenom rychle vyměnit vládu, ale za „studené války“ (v Guatemale „studené“?) pak mnohdy chtěli přímo a dlouho vládnout a „rekonstruovat“ celou zemi. V tom posledním vynikala zejména armáda argentinská, která po svržení Peróna v roce 1955 zakázala, krom peronistů, i veřejné používání generálova jména a pojmů s ním spojených (třeba „třetí pozice“). Po této lustrační epizodě si pak při puči v roce 1976 vytkla cíl ztělesněný ve větě generála Saint-Jeana: „Nejprve zabijeme všechny rozvraceče, pak jejich pomocníky, potom sympatizanty, následně indiferentní a nakonec ty bojácné.“

Mluvit do politiky však neznamená pouze poslat tanky na prezidentský palác. Z jistého úhlu pohledu jsou vojenské převraty spíše příznakem armádní slabosti. Ty opravdu vlivné armády v současné Latinské Americe totiž svou moc čerpají především z neformálních dohod za zavřenými dveřmi, o kterých se většinou nemluví, a z čistého podnikání.

A takový je jejich vývoj hlavně od osmdesátých let. V něm Kuba začíná konvergovat, jak jsme konstatovali, nejenom s mnohými státy v regionu, ale i v jiných oblastech světa. (Dříve tomu tak nebylo a kubánská armáda se lišila od zbytku latinskoamerických ozbrojených sil. Třeba represi neprováděla primárně ona, na rozdíl od jatek ve Střední Americe či brutalitě v jižní části kontinentu, nýbrž policie a vojáci nebyli ani tak vrahy vlastního národa, jako spíš vítězi bojů proti režimu apartheidu na jihu Afriky.)

Vývojový trend vedoucí k armádnímu vládnutí ze zákulisí a podnikání je způsoben i tím, že současný svět je i přes svou vysokou míru apatie poměrně citlivý na násilné pokusy o převzetí vlády ze strany ozbrojených sil. Pokud nejste zrovna klíčovým spojencem USA jako Egypt nebo „turistický ráj“ jako Thajsko, jsou vaše šance na udržení formálně a otevřeně vojenské vlády poměrně malé. Kuba se však nachází geopoliticky jinde a její armáda, navazující na tradici guerillového vojska, jež v roce 1959 porazilo „regulérní armádu“, není nijak mezinárodně zapojena, a tudíž limitována. Zákulisní vliv a ekonomická moc vojáků zde vychází z jiného kontextu.

It’s the army’s economy, stupid!

Co odlišuje Kubu od zemí východního bloku a co bude nejvýrazněji komplikovat možné politické otvírání a determinovat podobu postupně budovaného kubánského autoritářského kapitalismu, je totiž ekonomická role ozbrojených sil. Autoritářské a militarizované prostředí a hospodářské embargo USA, s paralelním otevíráním se kapitalistickému světu (týká se hlavně Kanady, Evropy a Číny), totiž na Kubě vedly k tomu, že armádní vliv zde narostl do nebývalých rozměrů a zasáhl takřka všechny oblasti zdejšího hospodářství. Politický vliv Raúla Castra tomu otevíral cestu a konec sovětských subsidií vyžadoval „disciplinované řízení“, jež mohli vzdělaní vojáci poskytnout.

Československá armáda se patrně mohla v očích společnosti vyznačovat „bordelem“, ale nikdy žádný oficiální nevěstinec nevlastnila. Kubánský konglomerát Gaviota, ovládaný vojáky a zaměřený hlavně na turistiku, však taková zařízení ve svém portfoliu má. A financuje tak nejenom stát a jednotlivé „vojáky-podnikatele“, ale též armádu jako instituci. Vojáci též řídí hotely, leteckou společnost, restaurace, zábavní podniky. Spolu s jinými vojenskými ekonomickými skupinami působícími i v průmyslu tak mohou kontrolovat snad i polovinu HDP ostrova.

Instituce, která se podle „ducha ústavy“ měla stát strážkyní komunistického zřízení, se tak vlastně stala prvním kapitalistou v zemi. Kdyby československá armáda v roce 1989 kontrolovala největší hotely, polovinu Václavského náměstí, cestovní kancelář provádějící po židovské Praze, Poldi Kladno a Škodu Plzeň, rok 1989 mohl mít jiný průběh a prezentovaly by se jiné zážitky.

Sama ekonomická aktivita kubánské armády není v případě Latinské Ameriky ničím ojedinělým, ačkoli její míra je nesrovnatelná. Velmi aktivní v této oblasti bývala třeba armáda v Brazílii nebo Argentině. Armáda v Salvádoru se zase během občanské války stala na jednu dobu nejbohatším domácím investorem v zemi, protože kontrolovala vysoce výnosný penzijní fond, který se staral o vojenské veterány.

V Ekvádoru se vojáci věnovali těžbě ropy, v Bolívii budovali infrastrukturu. V řadě andských zemí a ve Střední Americe se pak zapojili do obchodu s drogami. Ve Venezuele se generálové výrazně podílejí na neřízeném krachu tamního hospodářství a proměny země v teritorium, jež funguje skoro dle logiky feudální Evropy.

Ale Kubánce, krom velkého podílu na HDP, odlišuje ještě vysoká míra profesionalizace v oblasti řízení podniků a „soukromého“ podnikání. Častou příčinou neúspěchu vojenských režimů v Latinské Americe totiž byly katastrofální výsledky v ekonomické sféře, dané nedostatkem specialistů v armádních řadách a/nebo důvěrou v neoliberální šarlatány.

Druhou běžnou příčinou se pak stala vnitřní nejednota důstojnického sboru a frakční boj mezi jednotlivými armádními složkami a generačními kohortami, nemluvě o sporu mezi vojáky-profesionály, kteří zůstali v kasárnách, a jejich kolegy ve vládních úřadech. A tato rivalita se mohla podepsat i na výsledku ozbrojeného konfliktu. Známým příkladem je pochopitelně porážka argentinské armády ve válce o Malvíny umocněná také složkovým soupeřením mezi letectvem, námořnictvem a pozemním vojskem.

Současná kubánská armáda je však vnitřně velmi kompaktní, protože jde o typickou armádu s revoluční zkušeností, a tudíž duchem sboru, budovanou dle sovětského integrovaného systému. A považuje se za vítěze afrických válek. Mnozí její činitelé tak nemají jenom politický vliv, dobré vzdělání a ekonomickou pozici srovnatelnou třeba s íránskými Revolučními gardami, ale též jejich ideovou loajalitu a „uvědomělost“.

Nemusíme se tak bát představy, že uvidíme třeba havanské Náměstí revoluce „a na každým stromě jeden voják bez disciplíny“. Vojáci nebudou chtít vliv ztratit a vědí, že v logice demokratizovaného režimu by ho ztráceli. Už jenom tlak na restituce, vznášený z radikální a nepoučitelné části miamského exilu na možnou otevřenější vládu, by ohrožoval jejich ekonomické impérium. Vojáci a radikální exil hodně komplikují možná demokratizační východiska…

Vzhledem k výše uvedenému je tak neformální a ekonomický vliv armády na Kubě daleko podstatnější než to, zda podle nové ústavy narostou pravomoci premiéra či jak se bude povolovat soukromé vlastnictví. V nedemokratických režimech totiž nerozhodují primárně pravidla formální, ale hlavně ta neformální, byť v momentě přechodu k demokracii se pravidla formální mohou stát důležitá (zkušenosti první fáze jinak neúspěšného přechodu v institucionalizovaném Egyptě oproti okamžité katastrofě v neopatrimoniální Libyi).

Příklad armády a řady jednotlivců totiž jasně ukazuje, že na Kubě jsou mnohé formy „soukromého podnikání“ státem tolerovány již dlouhodobě. Zamýšlené změny se tak zatím jeví spíše jako pragmatický krok, který má pomoci zakonzervovat moc současných dominantních politických a ekonomických hráčů a lépe prezentovat bezmála armádní režim v zahraničí, když Venezuela již nemůže pomáhat.

Avšak absence podrobnějších informací o interním dění či o možných sporech uvnitř vedení — třeba mezi civilisty a vojáky — znemožňuje kvalitnější prognózy. Vyloučit totiž nejde ani budoucí liberalizaci či částečnou demokratizaci režimu třeba v barmském směru nebo v logice Střední Ameriky 80. let, kdy bude koexistovat zvolená civilní vláda s armádou jako ekonomickým činitelem a konečným veto-hráčem. Určitě je však možné říct jedno: Nic z toho žádný Čech zatím v dějinách nezažil…

Autory textu jsou badatelé Radek Buben z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy a Jaroslav Bílek z Filozofické fakulty Univerzity Hradec Králové.