Kuba má nového prezidenta. Podle očekávání se jím stal Miguel Díaz-Canel. Dosavadní první viceprezident byl ve čtvrtek jako jediný kandidát zvolen na prvním zasedání nového kubánského parlamentu, kde pro něj podle oficiálních údajů volební komise hlasovalo 99,83% ze všech přítomných poslanců.

Sedmapadesátiletý Díaz-Canel ve funkci po deseti letech vystřídal Raúla Castra (86), bratra zesnulého revolučního vůdce Fidela Castra, který ovšem přinejmenším do roku 2021 zůstane generálním tajemníkem komunistické strany. Očekává se tedy, že si na kubánské politické scéně nadále udrží významnou úlohu.

Nový kubánský prezident se v prvním projevu po zvolení přihlásil k ideálům kubánské revoluce a přislíbil kontinuitu se svými předchůdci.

„Budeme věrni dědictví vůdce historické revoluce Fidela Castra a také příkladu, hodnotám a učení Raúla Castra, současného vůdce historického revolučního procesu,“ pronesl ve čtvrtek před aplaudujícími poslanci. Dodal, že „nepřipadá v úvahu transformace, která by opomíjela nebo zničila dědictví tolika let [revolučního] boje“.

Opak bratrů Castrových

Fidela a Raúla Castra těžko mohl vystřídat někdo na první pohled odlišnější, než je Díaz-Canel. Na rozdíl od svých předchůdců a od mnoha spekulovaných prezidentských kandidátů za sebou nemá minulost revolučního hrdiny, narodil se totiž až rok po jejím triumfálním zakončení. Není dokonce ani kariérní voják, i když v armádě tři roky sloužil; na univerzitě vystudoval elektroinženýrství a posléze zamířil do stranických struktur.

Díaz-Canel nebyl zvlášť výraznou tváří komunistického režimu. Ačkoli ve funkci prvního viceprezidenta sloužil dlouhých pět let, viditelnější celostátní roli začal plnit teprve od minulého roku, kdy se o něm začalo spekulovat jako o možném Castrově nástupci. Dodnes si jeho jméno většina Kubánců nemá s čím spojit, ačkoli je poměrně známý ve své domovské provincii Villa Clara, již od roku 1993 deset let vedl.

V těžkých 90. letech, kdy se Kuba musela vyrovnávat s ekonomickou krizí způsobenou pádem Sovětského svazu, zde proslul skromným životním stylem a manažerskými schopnostmi. Zajímavé bylo jeho angažmá na podporu práv LGBT komunity, když s jeho pomocí zůstalo otevřeno kulturní a společenské centrum El Mejunje ve městě Santa Clara.

„Podpořil nás pokaždé, když proti nám někdo podal stížnost,“ vzpomíná zakladatel centra Ramón Silveiro Gómez. „Byl to náš spojenec. Jednou mi osobně řekl: ‚Můžeš se spolehnout na moji podporu a pochopení.‘“

Tehdejší vedení komunistické strany přitom v sociálních otázkách nebyla právě progresivní, a přestože mají dnes menšiny hlasitou zástupkyni v osobě Mariely Castrové, stejnopohlavní páry dosud nemohou na Kubě oproti většině latinskoamerických zemí uzavřít partnerství nebo sňatek.

Žádný samovládce

Nový prezident je v otázce práv LGBT komunity konsistentní a obhajoval mimo jiné začlenění antidiskriminační klauzule do nového zákoníku práce. Relativně progresivní postoje vyjadřoval také v otázce rozšíření přístupu k internetu, který začíná být ve větší míře dostupný teprve od roku 2015, a v otevírání tvrdě cenzurované mediální scény.

Nic však nenaznačuje tomu, že by se měly Díaz-Canelovy postoje výrazně vymykat nastavenému směru mírných socioekonomických reforem, jež započaly za jeho předchůdce Raúla Castra. Nepředstavuje navíc osobnost s dostatečnou historickou legitimitou či oplývající zjevným charismatem a kontrolou stranických struktur, přijatá rozhodnutí tedy budou s největší pravděpodobností kolektivního rázu. Nový prezident bude především muset vyvažovat mezi různými vlivovými skupinami, zásadní opatření pak nebude možné činit bez posvěcení Raúla Castra.

„Nastupující prezident bude rozhodovat o každodenních otázkách,“ domnívá se Hal Klepak, autor biografie Raúla Castra. „Ale pokaždé, když dojde na krizovou situaci nebo výraznější problémy týkající se vztahů s USA, zahraniční politiky nebo ekonomiky, Raúl bude mít poslední slovo.“

Nová, složitá éra

Ať už bude faktické dělení moci jakékoli, není pochyb o tom, že kubánský režim vstupuje do nové historické epochy. Čas revolučních hrdinů pomalu spěje ke konci, jak o tom ostatně svědčí i složení pětice nových viceprezidentů, kde zůstali pouze dva. Zbývající viceprezidenti jsou podobně jako Díaz-Canel spíše technokrati a civilisté se zkušeností ve stranických strukturách a státní správě.

Vládu s takto nejistou legitimitou v příštích měsících a letech čekají poměrně zásadní kroky v ekonomické oblasti, kde se dlouho spekuluje o měnové reformě; na Kubě vedle sebe od roku 1994 paralelně fungují dvě měny, z nichž jedna je pevně navázaná na dolar a slouží především k obchodní výměně s cizinou. Její plánované zrušení vyvolává obavy ze skokového nárůstu cen dovozového zboží a z krachu státních podniků, které by mohly začít hromadně propouštět.

Druhou výzvu představuje zahraniční politika, kde se Kuba momentálně nachází v nezáviděníhodné pozici. Na jednu stranu se od roku 2015 podařilo začít navazovat bližší hospodářské i politické vztahy se státy Evropské unie, které postupně opouštějí tvrdou linii a loni ratifikovaly vůbec první dohodu o vzájemné spolupráci s kubánským režimem.