Parlamentní ani žádné jiné volby na Kubě zpravidla nevzbuzují valnou mezinárodní pozornost. Nejspíš z toho důvodu, že v zemi s vedoucí úlohou jedné strany zakotvenou v ústavě není úplně možné hovořit o „volbě“. Něco přes osm milionů Kubánců starších šestnácti let vybíralo z 605 předem pečlivě prověřených kandidátů 605 poslanců do jednokomorového Národního shromáždění lidové moci. Hlasování, které se uskutečnilo 11. března, přesto stojí za zmínku minimálně ve dvou ohledech.

Prvním důvodem, o kterém se zatím moc nemluví, je volební účast. Ta sice není na Kubě na rozdíl od mnoha jiných latinskoamerických zemí formálně povinná, nicméně se od spořádaného občana očekává a bývá na ni vyvíjen značný společenský tlak. Tradičně se proto pohybovala kolem devadesáti procent. Přesto volební účast v letošních parlamentních volbách klesla na vůbec nejnižší úroveň od zavedení ústavního pořádku v roce 1976. Na 17 procent oprávněných voličů se k volbám vůbec nedostavilo, další pětina zúčastněných sice přišla, na volebním lístku však nezaškrtla všechny kandidáty.

Neobvykle vysoká volební neúčast může vypovídat o poněkud se uvolňující atmosféře na ostrově, i když se to týká spíše drobného podnikání než politických práv. Zároveň je možné ji přičíst na vrub kampaním probíhajícím zejména na sociálních sítích, které vyzývaly buď k úplnému bojkotu voleb, ke vhození bílého lístku, nebo třeba k vlastnoručnímu doplnění jmen jiných kandidátů.