Parlamentní ani žádné jiné volby na Kubě zpravidla nevzbuzují valnou mezinárodní pozornost. Nejspíš z toho důvodu, že v zemi s vedoucí úlohou jedné strany zakotvenou v ústavě není úplně možné hovořit o „volbě“. Něco přes osm milionů Kubánců starších šestnácti let vybíralo z 605 předem pečlivě prověřených kandidátů 605 poslanců do jednokomorového Národního shromáždění lidové moci. Hlasování, které se uskutečnilo 11. března, přesto stojí za zmínku minimálně ve dvou ohledech.

Prvním důvodem, o kterém se zatím moc nemluví, je volební účast. Ta sice není na Kubě na rozdíl od mnoha jiných latinskoamerických zemí formálně povinná, nicméně se od spořádaného občana očekává a bývá na ni vyvíjen značný společenský tlak. Tradičně se proto pohybovala kolem devadesáti procent. Přesto volební účast v letošních parlamentních volbách klesla na vůbec nejnižší úroveň od zavedení ústavního pořádku v roce 1976. Na 17 procent oprávněných voličů se k volbám vůbec nedostavilo, další pětina zúčastněných sice přišla, na volebním lístku však nezaškrtla všechny kandidáty.

Neobvykle vysoká volební neúčast může vypovídat o poněkud se uvolňující atmosféře na ostrově, i když se to týká spíše drobného podnikání než politických práv. Zároveň je možné ji přičíst na vrub kampaním probíhajícím zejména na sociálních sítích, které vyzývaly buď k úplnému bojkotu voleb, ke vhození bílého lístku, nebo třeba k vlastnoručnímu doplnění jmen jiných kandidátů.

Část opozice se ještě před podzimními volbami do místních zastupitelstev neúspěšně pokoušela protlačit složitým nominačním procesem vlastní zástupce, neuspěl však jeden jediný z nich. Nerespektování doporučených postupů tak spolu s pokusem nezávisle monitorovat volební místnosti představovalo jednu z mála možností, jak do výběru „zástupců lidu“ promluvit. Dvanáct pozorovatelů z řad opozičních aktivistů bylo při tomto pokusu zatčeno.

Kdo nahradí Castra

Druhým, naopak možná až příliš diskutovaným důvodem, proč se zajímat o kubánské volby, je role čerstvě navoleného Národního shromáždění ve významné mocenské transformaci. Právě jeho poslanci by totiž již příští měsíc měli vybírat nového prezidenta republiky po generacích vlády bratří Castrových — a právě jedním z nich by také tento prezident měl být.

Nejedná se samozřejmě o autonomní rozhodnutí poslanců, přestože mezi nimi byli navoleni téměř všichni klíčoví hráči současné kubánské politiky. Je mezi nimi sám dosavadní prezident a bratr vůdce kubánské revoluce Raúl Castro, kandidující v centrální provincii Santiago de Cuba, který opakovaně potvrdil svůj odchod z pozice hlavy státu. Ačkoli šestaosmdesátiletý Castro mladší nadále zůstane předsedou ústředního výboru komunistické strany, přinejmenším ze symbolického hlediska bude mít jeho výměna na nejviditelnější pozici ve státě dopady.

Pokud se nestane něco opravdu neočekávaného, kubánský prezident se poprvé od roku 1959 nebude moci opírat o autoritu a pověst spojenou s příjmením „Castro“. Obě Raúlovy děti jsou vlivné a relativně vysoce postavené — Alejandro Castro Espín patří mezi hlavní poradce svého otce v zahraničněpolitických otázkách a do února vedl Komisi národní obrany, dcera Mariela je kromě poslankyně dlouholetou ředitelkou Národního centra pro otázky sexuální osvěty (Cenesex). Alejandro však nebyl vůbec zvolen do parlamentu, takže se s ním zřejmě nepočítá, Mariela Castro Espín pak opakovaně uvedla, že o nejvyšší pozici nejeví zájem teď ani v budoucnu.