Latinská Amerika zažila rozporuplný rok. Na jednu stranu se většina recesí sužovaných států dočkala mírného hospodářského zotavení, způsobeného především opětovným růstem cen surovin. V Argentině nebo Brazílii navíc obnovení růstu doprovázel i jistý pokles nezaměstnanosti, která zejména v Brazílii lámala historické rekordy. Na druhou stranu pokračovaly některé negativní trendy z posledních let s mimořádným vlivem na stav společnosti, k nimž se přidaly i další, které mohou v blízké budoucnosti poškodit nejen křehké hospodářství.

↗

V Latinské Americe žije dnes 639 milionů lidí. V Evropě je to 742 milionů, v USA a v Kanadě dohromady 372 milionů. Repro EPP

Mezi trendy z posledních let stojí za to jmenovat pokračující „pravicovou vlnu“, postupně vymazávající z mapy dlouho dominantní progresivní vlády napříč celým regionem. Na samém konci roku 2017 k pravicovým vládám přibylo Chile, když v prezidentských volbách zvítězil bývalý prezident a úspěšný byznysmen Sebastián Piñera. Ještě o dva měsíce předtím posílil svou pozici opět prezident Argentiny (a rovněž bohatý byznysmen) Maurício Macri, jehož bloku se v parlamentních volbách podařilo porazit na hlavu blok exprezidentky Cristiny Fernándezové. Ve sněmovně Macriho strana přesvědčivě zvítězila, a přestože sama Fernándezová usedne v Senátu, v provincii Buenos Aires skončila o půl milionu hlasů za macristickým kandidátem Estebanem Bullrichem.

Díky volebnímu výsledku se Macrimu v druhé polovině prosince podařilo prosadit desetiprocentní snížení firemní daně a protlačit kontroverzní penzijní reformu, zvyšující věk odchodu do důchodu na 70 let pro muže a 63 let pro ženy, přestože se proti jejímu zavedení masivně — a občas násilně — protestovalo v ulicích velkých měst.

Levice v Latinské Americe dobyla v roce 2017 volebního vítězství pouze v ne zrovna demokratické Venezuele, a potom v Ekvádoru. Tam se v dubnu prosadil těsně do prezidentské funkce Lenín Moreno, mimo jiné dlouholetý bojovník za práva osob s fyzickým postižením a sám vozíčkář. Moreno kandidoval za vládnoucí stranu a jako nástupce prezidenta Rafaela Correy z generace latinskoamerických vůdců hlásících se, byť někdy jen velice volně, k chávezovskému „socialismu 21. století“. Přesto za půl roku prokázal překvapující samostatnost a morální integritu, jež by snad mohla ukazovat cestu pro opětovný úspěch čím dál méně oblíbené, korupčními skandály a autoritářskými tendencemi poškozené levice.

Když se na viceprezidenta Jorgeho Glasse, působícího ve stejné funkci už za Correova posledního funkčního období, začala valit obvinění z přijímání úplatků ze strany brazilského stavebního gigantu Odebrecht, Moreno neváhal a dekretem ho zbavil pravomocí. Učinil tak i přes Correovy hlasité protesty a přes ztrátu předsednického postu ve vlastní straně, kde má exprezident dosud velký vliv. O několik měsíců později byl Glass za úplatky ve výši bezmála 300 milionů korun odsouzen na šest let do vězení a v současnosti v ekvádorském parlamentu probíhá proces jeho impeachmentu, aby mohl být i formálně zbaven funkce.

Jorge Glass se stal dosud nejdůležitější obětí druhého pokračujícího trendu z předchozích let, který již v Latinské Americe zasahuje ta nejvyšší místa: rozkrývání bující korupční chobotnice, jejíž vyšetřování začalo původně v Brazílii a jež se týká korumpování politiků napříč kontinentem ze strany velkých firem v čele s Odebrechtem.

↗

Výhra Lenína Morena v Ekvádoru byla v roce 2017 v zásadě jediným velkým vítězstvím latinskoamerické levice. Repro z televizního vysílání

Kromě ekvádorského viceprezidenta pronásledovala tato kauza v uplynulém roce dále třeba brazilského exprezidenta a deklarovaného kandidáta v nadcházejících volbách, Luize Inácia „Lulu“ da Silvu, brazilské politiky napříč politickým spektrem včetně současného prezidenta Michela Temera, nebo rovnou přivedla do vazby bývalého peruánského prezidenta Ollanteho Humalu i s manželkou.

Sám současný prezident Peru Pedro Pablo Kuczynski před pár týdny jen těsně ustál hlasování o impeachmentu, podporované neúspěšnou protikandidátkou Keiko Fujimoriovou, paradoxně rovněž vyšetřovanou ve stejném případu. Ke Kuczynského odvolání pravděpodobně nedošlo jen proto, že vzápětí „z humanitárních důvodů“ propustil otce Fujimoriové Alberta, odpykávajícího si pětadvacetiletý trest vězení za zločiny v období jeho diktátorské vlády. Proti Fujimoriho propuštění se v současnosti masově protestuje a je tedy možné, že prezident téměř bez zastoupení v Kongresu pouze oddálil vlastní nevyhnutelný konec.

Krize ve Venezuele

Do kategorie dlouhodobých trendů je ještě možné zařadit situaci ve Venezuele, která se v roce 2017 opět zhoršila ve všech myslitelných ohledech. Je snad nadbytečné posté popisovat inflaci v řádu tisíců procent, fatální nedostatky potravin a léků či astronomickou míru zločinnosti včetně vražd. Stačí připomenout, že ve Venezuele je dnes na 300 tisíc podvyživených dětí a že kvůli přívalu desítek tisíc zubožených „ekonomických migrantů“ musel třeba brazilský příhraniční stát Roraima vyhlásit stav nouze.

Ve Venezuele dále upadala i politická svoboda, zatímco prudce narostla osobní moc prezidenta Nicoláse Madura. Maduro se zbavil největší vnitrostranické kritičky, generální prokurátorky Luisy Ortegové, a kvůli hrozbě uvěznění ji donutil utéct do zahraničí. Ortegovou nahradil loajální prokurátor Tarek Saab, ochotný nadále podporovat zavírání protestujících do vojenských věznic a nevyšetřovat zločiny ozbrojených složek spáchané na demonstrantech. Venezuelský parlament s většinovým zastoupením opozice přišel i o formální pravomoci zřízením Ústavodárného shromáždění složeného výhradně z podporovatelů režimu.

Nejvýraznější osoby opozice byly buď přímo uvězněny, nebo alespoň zbaveny možnosti kandidovat; to se týká například prezidentského pretendenta z posledních voleb, Henriqueho Caprilese. Koncem roku pak Maduro opozičním stranám vzkázal, že se příštích prezidentských voleb nebudou moci vůbec zúčastnit. Opoziční strany se tak jako tak následkem ideologických rozdílů i represivních kroků nedokážou shodnout ani na společném postupu vůči vládě. A čtyři měsíce trvající masové protesty nevedly nikam, přestože při nich přišlo o život 163 lidí, stejně jako nepřinesla žádný hmatatelný výsledek intervence papeže Františka.

Vliv politiky Donalda Trumpa

Novým problémem, s nímž se státy Latinské Ameriky musely vypořádávat, bylo částečně nepřátelské, částečně nevypočitatelné chování ze strany Spojených států. Snad nikdy od konce studené války neprojevoval prezident USA na kontinentu přezdívaném „zadní dvorek USA“ tak destruktivní chování, jako právě Donald Trump. Magnát Trump započal svou prezidentskou kampaň urážkou Mexičanů — a od té doby alespoň rétoricky nepřestal usilovat o stavbu „velké zdi“ na hranici mezi oběma státy, již by měl menší partner zaplatit ze svého.

Útoky na Mexičany vedly k dlouho nevídanému odporu k mocnému sousedovi s dlouhou historií intervencí, projevující se demonstracemi či bojkotem amerického zboží. Na 88 procent Mexičanů vnímá dnes amerického prezidenta negativně — a 65 procent jich negativně vnímá Spojené státy jako takové. Pro srovnání: před pouhými dvěma lety mělo téměř shodné zastoupení (66 procent) mexických respondentů v průzkumu pro Pew Research Center zcela opačný názor.