„Už nikdy další Fujimori!“ nebo „Keiko neprojde“. Takovými výkřiky reagovaly desetitisíce protestujících ve dvaceti městech po celém Peru na představu, že by se Keiko Fujimoriová, dcera někdejšího diktátora Alberta Fujimoriho, mohla stát prezidentkou. Celonárodním protestem v den výročí převratu z roku 1992 vyvrcholila série demonstrací a happeningů, které se za poslední měsíce pravidelně uskutečňovaly především v centru Limy. V odporu vůči kandidatuře Fujimoriové se sjednotily mládežnické a univerzitní organizace, lidskoprávní skupiny, zástupci cenzurovaných médií či sdružení příbuzných obětí diktatury.

Přestože se organizátorům podařilo shromáždit na padesát tisíc lidí v největších demonstracích od pádu zmiňovaného autokrata, Keiko Fujimoriová stále přesvědčivě vede v předvolebních průzkumech. V prvním kole prezidentských voleb, které se uskuteční v neděli 10. dubna, má nad svými konkurenty nejméně desetiprocentní náskok a v některých průzkumech se blíží čtyřicetiprocentní hranici.

Vzhledem k její rodinné historii by se to mohlo zdát těžko uvěřitelné. Starý Fujimori se proslavil řadou zrůdných činů. Nejenomže nerespektoval principy parlamentní demokracie, když nechal rozpustit Kongres a falšoval volby. Především jeho režim pod záminkou boje proti povstalcům ze Světlé stezky rozpoutal peklo ve venkovských komunitách, včetně mimosoudních poprav a masakrů civilistů.

Nechvalně se proslavil také například programem nucených sterilizací namířeným proti příslušnicím chudých indiánských kmenů — tímto způsobem bylo sterilizováno na 350 tisíc žen především z kmene Kečuů a Ajmarů pod záminkou boje proti šíření chudoby. Za svoje zločiny byl Fujimori v roce 2009 odsouzen k pětadvaceti letům vězení.

Přesto si v určité části společnosti udržuje popularitu. Na jedné straně bohatí byznysmeni a na druhé straně obyvatelé nejodlehlejších koutů země vzpomínají na Fujimoriho éru s nostalgií. Ekonomická elita oceňovala jeho neoliberální program, jinak opomíjené venkovské vrstvy naopak získal zdatnou propagandou.

Diktátor na rozdíl od svých konkurentů často navštěvoval zapadlé a zbídačelé oblasti a dokázal skvěle prodat rozsáhlé infrastrukturní projekty. Mnoho voličů v těchto místech si tak Fujimoriho prezidentství spojuje s dobou, kdy v jejich vesnici vyrostla první (a poslední) škola, nemocnice nebo most.

Ještě lépe se Fujimorimu zdařilo prodat nemilosrdný boj proti Světlé stezce a vysoké míře zločinnosti vůbec. Mnoho jeho apologetů dodnes důkazům o zločinech spáchaných během této kampaně nevěří anebo metody považuje za méně důležité než domnělé výsledky.

Fujimorismus light

Keiko Fujimoriová bránila dlouho kroky svého otce jako nutné zlo k potlačení kriminality a k uskutečnění ekonomických reforem. V roce 2008 dokonce neváhala veřejně slíbit, že otce v případě svého zvolení omilostní, i když by byl takový krok podle právníků protiústavní. Jenže se ukázalo, že nostalgiků po starém diktátorovi jednoduše není dost na zvolení ve druhém kole voleb — a že jeho dědictví vyvolává ve významné části společnosti odpor.

Také tento rok Fujimoriová sice přesvědčivě vede v průzkumech pro první kolo voleb, ale celých 45 procent Peruánců deklaruje, že by ji nevolilo za žádných okolností. Což se může ve druhém kole ukázat jako zásadní problém — ostatně před pěti lety Fujimoriová právě ve druhém kole podlehla současnému prezidentovi Humalovi.

Proto se před těmito volbami rozhodla změnit rétoriku a po vzoru Marine Le Penové se alespoň veřejně odpoutat od nepopulárních aspektů dědictví svého otce. Znovuzrozená demokratka Fujimoriová už neobhajuje otcův puč (jednalo se prý o „chybu“ a za její vlády k ničemu podobnému prý nedojde), kritizuje „některé formy porušování lidských práv“ v době jeho vlády a pokouší se zaujmout smířlivější stanoviska k sociálním otázkám, jako jsou potraty a civilní svazky stejnopohlavních párů.

Vznikl tak jakýsi fujimorismus „light“, zajímavý koktejl populistických receptů, v jejichž epicentru je stále osvědčené téma přísného boje proti kriminalitě, i když tentokrát údajně v rámci demokratického uspořádání, neoliberální ekonomická politika a slib masivních státních investic do infrastruktury.

Fujimoriová navrhuje namátkou zavedení přísnějších trestů včetně trestu smrti pro osoby, které se dopustí znásilnění dětí mladších sedmi let a požaduje stavbu nových věznic. Zároveň však od levice přejala sociálně zaměřenou rétoriku a mnoho progresivních opatření typu lepší ochrany zaměstnanců a státní podpory zaměstnanosti mládeže. Hesla o sociální spravedlnosti se v kampani Fujimoriové objevují až překvapivě často.

Šance protikandidátů

Úspěch „light“ verze fujimorismu bude velmi záležet na tom, který z protikandidátů se diktátorově dceři postaví 5. června ve druhém kole. Což je v současnosti velmi nejisté. Hlasováním zamíchala série kontroverzních rozhodnutí volební komise, když na základě letos schválených zákonů začala vyřazovat klíčové kandidáty. Julio Guzmán, podle řady průzkumů druhý nejpopulárnější prezidentský aspirant, byl vyřazen kvůli formálním nedostatkům, třetí v řadě César Acuñapak proto, že se na jeho mítincích měly rozdávat peníze potenciálním voličům, což byla mimochodem v Peru donedávna běžná praktika. Komise prošetřovala ze stejného podezření samotnou Fujimoriovou, nakonec ale dospěla „pouze“ k vyloučení jednoho z jejích viceprezidentských kandidátů.

Takto bezprecedentně asertivní a neúprosný postup volební komise znejistěl nejen příznivce vyřazených politiků, ale také aktivisty a mezinárodní pozorovatele. Třeba prezident Organizace amerických států (OAS) Luis Almagro po schůzce s Guzmánem varoval před hrozbou „polo-demokratických voleb“ a vyzval k obnovení rovnosti politických práv pro všechny.

Ze zbývajících deseti kandidátů se každopádně rýsují dva, kteří mají největší šance postoupit do druhého kola. Pedro Pablo Kuczynski (známý jako PPK), 77letý bývalý ekonom Světové banky a Mezinárodního měnového fondu a vícenásobný exministr, je typickým příslušníkem peruánské politické elity se vzděláním na nejprestižnějších zahraničních školách, od anglického Oxfordu až po americký Princeton. Ve svém programu nabízí tradiční neoliberální recepty v zásadě navazující na všechny demokratické prezidenty Peru, ale bez autoritářské příchuti Fujimoriové.

Oproti tomu jediná významná levicová kandidátka těchto voleb, 35letá poslankyně a akademička Verónika Mendozová, touží po systémových změnách včetně změny ústavy pocházející právě z období Fujimoriho vlády. Kromě důrazu na lidská práva včetně práv genderových a sociálních, které by chtěla inkorporovat například do školních osnov a do vzdělávání ozbrojených složek, mluví o nutnosti transformace peruánské ekonomiky závislé dosud téměř výhradně na těžbě nerostných surovin. Jak prohlásila v poslední prezidentské debatě: „Naše ekonomika se otřese v základech pokaždé, když jejich cena klesne.“

Mendozová slibuje vlastně sofistikovanější verzi toho, s čím přišel před posledními volbami současný prezident Ollanta Humala. Jenže podle většiny původních příznivců se zaprodal a z progresivního politika inspirovaného brazilským či uruguayským modelem se proměnil v pravicového konzervativce přejícího zájmům důlního průmyslu. Verónika Mendozová tak svou kandidaturou dává Humalovým zklamaným voličům šanci na reparát a po kontroverzním vyřazení dvou favoritů se zdá, že oslovuje čím dál větší množství z nich. Snad i proto, že na rozdíl od svých konkurentů má skutečně čistý osobní rejstřík — jak PPK, tak Fujimoriová figurují mimo jiné v kauze Panama Papers.