Lulova rána brazilské levici

František Kalenda

Korupční aféra Lava Jato zasáhla nakonec i nejslavnějšího brazilského levičáka — exprezidenta Lulu da Silvu. Lula se rozhodl uniknout vyšetřování přijetím vládního úřadu, čímž dle Františka Kalendy může pomyslně zardousit i vlastní dítě.

Asi nikdo by ještě před pár lety neuvěřil, že za největšího hrobaře nejdůležitější latinskoamerické levicové strany začne být označován její vlastní zakladatel. Hrdina Lula da Silva učinil ze Strany pracujících (PT) hlavní politickou sílu v Brazílii a zároveň hybatele odvážných sociálních reforem, které vyvedly desítky milionů lidí z chudoby a probudily „spícího obra“, jak se Brazílie někdy přezdívá.

Jenže přesně to se právě děje. Exprezident Lula, který odcházel z funkce v roce 2011 s obrovským kreditem a rekordní popularitou, zoufale dělá všechno pro to, aby se vyhnul uvěznění, a jak se ukazuje, je ochoten přitom i pomyslně zardousit vlastní dítě, PT, které už i tak po dvou letech skandálů sotva dýchalo.

V končícím týdnu přijal Lula ministerskou pozici ve vládě, aby tak získal imunitu před trestním stíháním — v Brazílii totiž mohou být členové kabinetu souzeni jedině Nejvyšším soudem. Dle místních komentátorů tak paradoxně završuje svou životní dráhu, kterou započal mimo jiné jako bojovník proti beztrestnosti zkorumpovaných elit; stojí za to připomenout, že Lula stál v roce 1999 v čele Pochodu sta tisíc požadující „etickou politiku“.

Exprezident Lula se svou nástupkyní Dilmou Rousseffovou v době, kdy Rousseffová zastávala ministerský úřad. Foto archiv Fmanha.com.br

Už nezáleží na tom, jak dopadne spor se soudcem, jenž přikázal Lulovo jmenování do ministerského úřadu pozastavit kvůli důvodnému podezření, že se exprezident stal členem vlády, jen aby mohl uniknout orgánům soudní moci. Lula dnes vystupuje jako opak toho, čím býval: jako profesionální politik, který se cítí být nad zákonem. A to politik podezřelý mimo jiné ze zpronevěry veřejných peněz a z toho, že se nechal vydržovat obřími firmami jako Odebrecht, aby jim výměnou zprostředkovával tučné zakázky u státního ropného gigantu Petrobrás.

Lula už prostě není morální autoritou, za kterou byl pokládán, ale pouze jedním kolečkem monstrózního korupčního schématu, do něhož byli — jak vyšetřování zatím napovídá — zapleteni členové všech významných vládních i opozičních stran s prostým cílem vlastního obohacení.

Rána i pro Dilmu

Ale zpátky na začátek. Lula totiž neničí vlastní stranu jen závažností svých podezření vedoucí ke stále intenzivnější dekonstrukci jeho kdysi až mytického statutu. Lula ji rozežírá zevnitř. On a jeho spojenci v PT si zmiňované jmenování do vlády prakticky vynutili na současné prezidentce Dilmě Rousseffové, která už se i tak potýká s rekordní nepopularitou veřejnosti a s častými protesty. Tímto krokem z ní udělal přímou účastnici souboje s nezávislou soudní mocí, který není možné vyhrát.

Z výpovědi uvězněného senátora Delcídia de Amaral, kdysi blízkého spolupracovníka prezidentky, je například zjevné, že Lulovi spojenci v PT tlačili na hlavu státu, aby se pokoušela zasáhnout do probíhajícího vyšetřování. Z toho důvodu si Lula a jeho frakce vynutili odchod ministra spravedlnosti José Eduardo Cardosa, jenž takový postup odmítal.

Rousseffová bývala Lulova vyvolená nástupkyně, jenže už nějakou dobu ji považuje spíš za přítěž. Posledních několik měsíců Lulovi nakloněná část strany přispívala k dalším konfliktům v už tak zablokovaném Kongresu, zpochybňovala efektivitu dosud navrhovaných vládních řešení ekonomické krize a veřejně vyhlašovala vlastní protichůdnou strategii. Dělo se tak v představě, že odstřižením se od nepopulární Rousseffové je možné zachránit mizivé volební preference hlavní vládní strany — a že spasitelem bude právě Lula jako staronový kandidát v prezidentských volbách za dva roky.

Část poslanců a senátorů dokonce v soukromých rozhovorech připouštěla, že by byla ochotná podpořit probíhající snahu o prezidentčin impeachment v Kongresu. Dalším paradoxem celého příběhu je, že stahující se síť podezření okolo Luly samotného tyto naděje tak jako tak pohřbila. Dnes je u veřejnosti stejně nepopulární jako ona.

Trestáni jsou všichni

Zbývá boj o přežití, který se však týká především osobní svobody jednotlivých zúčastněných. A ta je snad poprvé v brazilské historii vážně ohrožena, přestože se jedná o politické elity. Soudce Sergio Moro, vedoucí vyšetřování celé až neuvěřitelně rozsáhlé korupční chobotnice v případu Lava Jato („mycí linka“), dokázal svou připravenost rozdávat rány bez ohledu na moc, postavení či majetek. Vyšetřovány jsou desítky politiků ze všech stran (naposledy padlo jméno šéfa opozice Aécia Nevese), včetně poslanců, senátorů, bývalých ministrů a nejbohatších byznysmenů.

Někteří z nich, třeba šéf největší stavební společnosti v Latinské Americe a miliardář Marcelo Odebrecht, už dostali přísné tresty — Oderbrecht byl odsouzen na devatenáct let vězení. Obvinění politici mohou očekávat totéž. Proto se snaží a budou snažit vyšetřování ovlivnit, zastavit, zpochybnit.

Lula svolal na svou podporu v pátek demonstranty a mluví o nutnosti „boje v ulicích“. Do tohoto boje zatažená prezidentka Rousseffová zase hovoří o „státním převratu“, snad po vzoru Nicoláse Madura z Venezuely. Dá se očekávat agresivní kampaň vůči soudním orgánům, která ale nemá šanci na úspěch. Všechny průzkumy i milionové demonstrace ukazují důvěru veřejnosti v soudní instituce i slavně neovlivnitelného soudce Moru samotného.

Již ve střednědobém hledisku bude vedlejší obětí tohoto vývoje i celá nešťastná Strana pracujících, nyní rozhádaná, roztříštěná a nenapravitelně pošpiněná. Slovo petista, tedy člen či příznivec PT, se mezi mnoha Brazilci už stalo nadávkou. Je celkem příznačné, že když PT minulý měsíc oslavila svoje šestatřicáté narozeniny, nezúčastnila se jich ani prezidentka Rousseffová. Strana, která sehrála historickou úlohu v boji proti diktatuře a ve vybudování moderní Brazílie, už se možná nedožije ani dalšího výročí.

    Diskuse
    JP
    March 21, 2016 v 12.52
    Korupce a její kořeny
    Jak už jsem poznamenal minule v souvislosti se zprávou o podezření z korupce v souvislosti s prezidentem Morálesem: korupční jednání je opravdu obrovský svod, a jak se ukazuje znovu a znovu, nejsou vůči němu v žádném případě imunní ani političtí aktéři z levicové části politického spektra.

    Snad je opravdu nutno vzít tuto skutečnost na vědomí jako vysloveně antropologickou konstantu: člověk je tvor principiálně náchylný ke korupci. Tedy k upřednostňování svých vlastních, osobních zájmů a výhod, a to i - a právě - tam, kde by měl mít na mysli výhradně zájmy celku.

    Co s tím? - Nedá se nic dělat, ale bezprostředně primárním řešením není nic jiného, nežli fungující (a nezkorumpovaný!) soudní systém.

    Druhý moment: celková atmosféra ve společnosti. Tam kde je i samotnou populací korupce vnímána jako něco víceméně "přirozeného" (jako například i v českém prostředí), tam se pak samozřejmě velice dobře daří i korupci ve vysokých patrech politiky.

    A za třetí: je nutno si položit otázku, jaký ekonomicko-společenský systém korupčnímu prostředí nejvíce nahrává, a který je s ním naopak v největším rozporu.

    Kapitalismus? Na straně jedné si střední třída samostatných, sebevědomých podnikatelů v kapitalismu natrvalo nedá líbit, aby z jejích daní byly "vyčleňovány" prostředky na korupci politických aktérů; na straně druhé ale zase kapitalismus se svou morálkou zisku a osobního prospěchu za každou cenu podporuje způsob myšlení, který korupčnímu jednání nahrává.

    Socialismus? Svou naprostou rovností - jakož i materiálním blahobytem - měl korupci odstranit.

    Jenže: za prvé ekonomickým důsledkem socialismu byl naopak materiální nedostatek, a tedy i otevřená stavidla pro korupci. Když jenom za příslušné "všimné" bylo možno dostat se k nedostatkovému zboží či službám. A za druhé: je prostě určitá skupina populace, které je právě ta rovnost všech trnem v oku. Oni chtějí být vždycky někým "lepším", vynikat nad ostatní. A to na úkor těch ostatních. Což je v podstatě jádro korupce.

    Takže: co s tím? Jaký společenský řád by měl přinést zcela zásadní změnu? Tady je velmi obtížné nalézt přesvědčivou odpověď.
    IH
    March 21, 2016 v 19.58
    O korupce se nějak moc nemluví...
    O korupci se nějak moc nemluví
    Proč lidé riskují takové konce? Nejspíš proto, že je úplatnost velmi svůdná, nabízí se odpověď. Ale také proto, že (zřejmě) není riziko usvědčení a potrestání (dost) velké.
    V dané souvislosti je třeba také poznamenat, že politici to nemají lehké. Proti lidem, s nimiž jsou v kontaktu, jsou vlastně nesmírně chudí. Třeba ve nějaké fotbalové lize jsou velmi bohaté kluby, jejich majitelé i manažeři. Chudí by pak ovšem neměli být ani hráči, ale ani rozhodčí. Třeba takový Babiš! Ten to zažívá oboje. Vidí, že politika je náročnější a intenzivnější aktivitou než podnikání. A co je za to? Z jeho hlediska to nestojí za řeč. Pokud nejsme schopni a ochotni ubírat bohatým, budeme asi muset udělat bohatými také politiky. Myslím legálně a z výkonu funkce. Vždyť škody vzniklé korupcí jsou nedozírné. Také v tom, že je pak hodně nutná. A důsledky zaplacených rozhodnutí.
    Proti korupci je tedy samozřejmě třeba bojovat. Ale jak? Doopravdy!
    Zvykli jsme si na Velkého Bratra. Jdeme po ulici a náš mobil prozrazuje naši polohu. Nevadí nám to, nevypínáme jej. Zachycují nás kamery. Co se dá dělat, tvář si nezakrýváme. Zvykli jsme si, snad je to k něčemu dobré, když mají kdejakého lupiče na kameře. To není ovšem všechno. Je zaznamenáváno, kde jsme byli na internetu a reklama na nás potom lépe cílí. Proč se to nemá podobně s majetky a penězi?
    Proč by nemělo být jasné, nemyslím ovšem veřejně, v jaké výši jsou (maximálně) soukromé finanční prostředky, resp. majetkové poměry lidí? Proč by neměly být kontrolovány neméně než třeba hygienické předpisy. Proč by neměla být opravdu hlídána výše darů a odkazů?
    Teprve za určité přísnosti se přestane vyplácet starý instinkt. Když je možné omezit něco tak zdánlivě normálního jako zatajení věci, např. peněz zapomenutých v bankomatu, je možné rovněž vážně devalvovat hodnotu korupčních peněz.

    LV
    March 21, 2016 v 20.13
    Ono jde také o referenční rámec
    10% nejlépe placených Britů pobírá tuším něco okolo 40 000 liber ročně a vice. Pokud jste poslanec parlamentu, tak tam patříte. To vám, ale nestačí ani na bydlení a dvě děti v soukromé škole.

    Teď se stýkáte s lidmi - řekněme bankéři, kteří dostávají 100 000 liber pouze jako vánoční odměny.

    Nebo blíže k domovu. Váš kolega se jmenuje Babiš.
    JP
    March 22, 2016 v 12.31
    Veřejná kontrola majetků
    Tímto způsobem "radikální" demokracii respektive veřejnou kontrolu zavedli ve Švédsku. Tam se každý(!!) může třeba jenom telefonicky dotázat na daňovém úřadě, jaké daně měl v minulém roce třeba i švédský ministerský předseda - a tato informace je mu bez dalšího poskytnuta.

    V českém prostředí by takové opatření ovšem vyvolalo povstání ze strany pravice, která by v tom spatřovala útok na svá nejvýsostnější "občanská a lidská" práva, jakož i návrat k nejtemnějšímu totalitarismu.
    LV
    March 22, 2016 v 20.15
    Mám pocit, že Nosku se daňová přiznání zveřejňují, ale pouze na týden.

    Nemusí to být pravda. Někde jsem to zaslechla.