V neděli 15. března se v Brazílii opět demonstrovalo. Dělo se tak ve více než dvou stech městech, od rána až do pozdního večera a vskutku mohutně

— podle policejních odhadů vyrazilo do ulic až 2,5 milionu lidí. Slyšet a vidět bylo zejména heslo Pryč s Dilmou! A myšlena byla samozřejmě prezidentka Dilma Rousseffová, jejíž staronová vláda čelí nejen problémům ve vlastní koalici a zablokovanému Kongresu, ale stále více se rozpínajícímu korupčnímu skandálu ve státní firmě Petrobras, zhoršující se ekonomické situaci a krizi s dodávkami vody pro 140 milionů lidí.

Chceme-li věřit policejním odhadům, padl v neděli protestní rekord. Účast 2,5 milionu totiž znamená vůbec největší protestní účast v jednom dni v historii země.

Logicky se tak nabízí srovnání s rovněž mohutnou vlnou protestů z léta 2013, kdy brazilské ulice zaplavil více než milion demonstrujících hned několikrát. Mezi tehdejšími protesty a velkou nedělní akcí ovšem existuje několik podstatných rozdílů.

První rozdíl je patrný hned na první pohled. Estetika nynějších demonstrací připomínala spíše průvod než protest; drtivá většina účastníků zvolila národní žlutou a zelenou barvu, mnoho z nich neslo vlajku. Častým jevem byl fotbalový dres, což by před rokem a půl nepřipadalo v úvahu; tehdy protesty mířily mimo jiné proti předraženému projektu Mistrovství světa ve fotbale a probíhaly přímo během přípravného Konfederačního poháru. Původní estetika byla celkově civilnější a méně (doslova) nacionálně zabarvená.

Zároveň se nedělní demonstrace obešly bez násilných střetů s policií. Částečně se tak stalo kvůli absenci maskovaných radikálů, částečně kvůli trochu jiné struktuře demonstrantů celkově. Například na třídu Paulista v samém srdci Sao Paula dorazilo takové množství rodin s dětmi a kočárky, že vše evokovalo místy až obrovský rodinný výlet.

Nakonec nedělní protest byl výrazně adresnější, vždyť heslem 15. března byl impeachment, tedy odvolání prezidentky, a aktivně se jej zúčastnila řada politiků z opozičních stran, i když z nich paradoxně téměř nikdo odvolání nepodporuje. Ale konkrétní nepřátelství vůči Dilmě Rousseffové a její Straně pracujících (PT) bylo znát na každém rohu; mezi další nejčastější hesla patřilo kromě Pryč s Dilmou také Pryč s PT, a populární byl třeba popěvek Naše vlajka nebude nikdy rudá.

Masové protesty v létě 2013 se naproti tomu vymezovaly proti všem politikům a přítomnost jich a jejich příznivců se setkávala s někdy až agresivní nevolí.

Podobnosti s předloňskem

Všechny uvedené rozdíly spolu s voláním několika demonstrantů po „vojenské intervenci“ přiměly některé komentátory včetně ojedinělých politiků například z Komunistické strany Brazílie (PCdoB) odvrhnout veškerou kontinuitu a spojitost mezi 15. březnem a Salátovou revolucí či Brazilským jarem, jak se celonárodnímu hnutí z roku 2013 přezdívalo. To by však nebylo správné.

Skupinkám toužícím po zásahu armády paradoxně na den přesně třiceti let od pádu diktatury se dostalo naprosto nerovnoměrné pozornosti médií nejen v Brazílii. Počty takto extrémně pravicově zaměřených demonstrantů dosahovaly podle střízlivých odhadů maximálně stovky v onom 2,5milionovém celku a v žádném městě rozhodně nepředstavovaly významný proud. Organizovaly je nostalgické skupiny toužící po návratu vlády pevné ruky, jako je Zlatý řád Brazílie nebo Hnutí křesťanských patriotů proti komunistům, které se sporadicky objevují na řadě akcí a na internetu po vojenské intervenci volají už dlouho. Například právě při protestech z roku 2013, když začínalo eskalovat násilí mezi demonstranty a policií; tehdy ovšem příznivci pevné ruky chtěli naopak rozdrtit „komunistické“ demonstranty. O míře jejich podpory vypovídá jejich samostatná akce například ve městě Recife, kam dorazilo asi 150 lidí.

Řada velkých světových médií o tomto fenoménu přesto psala, jako kdyby se jednalo o důležité téma. Pučisté si ovšem zaslouží úplně stejnou pozornost jako jiné přítomné bizarní skupiny, například motorkářský gang v hlavním městě či zvěstovatelé apokalypsy nosící transparenty s číslem 666, z nichž jedna se v Sao Paulu dokonce svlékla donaha.

Přes určitý politický náboj a využití opozicí pochází drtivá většina protestujících z teprve vznikající střední třídy, která je jednoduše frustrovaná s narůstajícími problémy stejně jako v roce 2013 s korupcí v čele, i když tentokrát míru korupce nesymbolizuje sport (sportovní korupce možná ještě přijde na přetřes kvůli Olympiádě 2016), ale společnost Petrobras.

Z velké části byly také tyto protesty svolány po sociálních sítích, a to stejnými masovými občanskými iniciativami jako předloni; Hnutím proti korupci, Hnutím za bezplatnou hromadnou dopravu nebo třeba Revoltados Online. Tyto iniciativy jsou nadstranické a sdružují široké spektrum nespokojených.

Dilma jako beránek

Dilma Rousseffová se tentokrát stala jasným cílem zejména kvůli narůstajícímu balíku problémů a rekordně nízké popularitě, která podle některých průzkumů dosahuje trpasličích sedm procent. Výsledkem protestů z předloňského roku i z 15. března je bohužel shodná bezradnost a neschopnost najít východiska v rámci demokratického systému, teď navíc těsně po volbách. V tento okamžik je impeachment jen chytlavé heslo, ve které nevěří nejen analytici a opoziční politici, ale dle četných reportáží ani velká část demonstrujících.

Stejně jako v roce 2013 by však nedělní milionový pochod ulicemi stovek brazilských měst měl být signálem pro vládu a právě napadanou prezidentku, že je třeba začít s přípravou výrazných změn. K těm oproti slibům naposledy došlo jen v minimální míře a nyní je situace ve všech ohledech horší, včetně té sociální; poprvé od nástupu PT dochází ke zvyšování míry extrémní chudoby a roste také nezaměstnanost, což bourá dvě největší opory legitimity současné vlády.

Vyjádření naznačují, že uvedených skutečností jsou si vědomi i politici PT a spřátelených stran, když na protesty ve velké většině reagovaly pozitivně. Třeba senátorka Marta Suplicyová (PT) je označila za „významný občanský projev“ a přiznala neschopnost současného kabinetu efektivně reagovat na nával několika různých krizí. Senátor Paulo Paim (rovněž PT) vyzval ke spolupráci s občanskými iniciativami na znovuobnovení důvěry v celou politickou scénu. A vláda již v pondělí přišla s první konkrétní reakcí, když představila svůj návrh nového protikorupčního balíčku. Následovat by měla dlouho slibovaná politická reforma, o které se původně mělo dle slibů Rousseffové konat referendum.

Těžko dnes odhadnout, jestli se na těchto a dalších opatřeních dokážou shodnout všechny rozhádané frakce vládní koalice. Jestli vláda začne skutečně efektivně vládnout. Nebo jestli se v příštích měsících dočkáme dalších milionových demonstrací pod heslem impeachmentu nebo jiným. Pozitivní snad stále může být především to, že na rozdíl od okolních zemí Brazílie i při takto masových akcí ukazuje svůj charakter opravdu svobodného a demokratického státu, kdy jsou vládní představitelé ochotni připustit legitimitu demonstrací namířených proti nim a ještě se snaží vyjít protestujícím vstříc.

Místo aby nasazovali kupříkladu armádu.