Jak to dopadlo s protesty v Brazílii?

Stálý přispěvatel DR pobývající v Brazílii zakončuje svůj seriál o tamní protestní vlně. Čeho se podařilo dosáhnout a co si zapamatovat?

P1010065_1

František Kalenda

03.07.2013 16:25

A1

Místy až stotisícové davy vycházely do ulic po několik týdnů. Foto archiv Thinkprogress.org

Těžko pohledat v současné Brazílii živější ulici než bulvár Avenida Paulista v São Paulu. Centrum nejlidnatějšího města jižní polokoule protíná v délce tří kilometrů. Sídlí zde řada významných bank i obří korporace Petrobrás. Auta a davy plní ulici ve dne v noci, protože São Paulo nikdy nespí.

Avenida Paulista byla od počátku také epicentrem protestů takzvaného Brazilského podzimu – v revoltě nazývané též Salátová nebo Octová; v protestním pohybu, který podnítilo zdražení autobusů a jenž posléze zacílil i na další vážnější problémy. Během poslední neděle ale i na této třídě připomínaly masové protesty už jen osamělé vozy vojenské policie.

Jistě, zůstává ještě pár měst, která se bouří. Největším z nich je Belo Horizonte, hlavní město státu Minas Gerais, kde desítky tisíc lidí pokračují v demonstracích především kvůli policejnímu násilí. Minulou sobotu tu policie zranila na 300 lidí. V menších počtech se demonstranti shromažďují také okolo pláže Copacabana v Riu ... jde ale spíše o výjimky. Jinde je téměř ticho. Na protestu v Curitibě se například minulou neděli sešlo ani ne 200 lidí, značná část z nich navíc ve věku pod 18 let. Na účastnících bylo znát zklamání, které nemohly zastínit ani nápadité transparenty. A není divu. Dvacetkrát více lidí přišlo na Světový den skateboardingu, který byl pořádán v jiné části města. O několik dní dříve se přitom i v Curitibě účastnily demonstrací desítky tisíc lidí.

Velké obecné problémy jako nezaměstnanost či korupce pochopitelně nezmizely. Zůstává i řada nedořešených křiklavých kauz. To všechno může masové protestní hnutí ještě podnítit. Pro tuto chvíli se ale zdá, že Salátová revolta skončila. Chybou by bylo nicméně tvrdit, že všechny protesty, všechny ty cíle a myšlenky, která přiváděly do ulic ohromné davy po několik týdnů, vyzněly do ztracena.

Čeho se tedy podařilo revoltujícím Brazilcům dosáhnout a které z jevů, jež protesty doprovázely, si je záhodno zapamatovat?

Otázka jízdného
Za prvé, k zřejmě nejviditelnějšímu posunu došlo v oblasti, kvůli které se protestovalo úplně za začátku – v otázce zdražení veřejné dopravy. Guvernéři a vlády drtivé většiny států brazilské federace jízdné skutečně snížili.

Výše snížení sice není na první pohled dramatická – v přepočtu jde o dvě až pět korun; byl ovšem zastaven dosavadní trend, kdy se jízdenky soustavně zdražovaly (v Curitibě jenom za poslední rok v přepočtu o 10 korun) a kvalita služeb přitom zlepšovala jen pomalu, nebo vůbec. Nejkřiklavější byla situace právě v São Paulu, které má jedny z nejvyšších cen veřejné dopravy na světě, a přesto stovky lidí přichází pozdě do práce jen proto, že se nevejdou třeba i do několika vlaků. Jízda metrem během raní špičky je tu skutečně otřesný zážitek. A navíc: Pro mnoho lidí, kteří využívající metro nebo autobus každý den, je i zlevnění jízdenky o pár centů výraznou úlevou.

Sama prezidentka Dilma Rousseffová pak ještě v jednom z projevů slíbila mimořádné, zhruba půlbilionové investice do hromadné dopravy. A „miliardy do dopravy“ chce investovat i státem vlastněná Brazilská rozvojová banka.

Dopady na politiku
Za druhé, protestující dosáhli několika konkrétních posunů v nejvyšší politice. Kontroverzní ústavní dodatek, takzvaný PEC37, který komplikoval, až znemožňoval trestní stíhání politiků, byl odmítnut drtivou většinou zákonodárců. Pro hlasovalo pouhých devět senátorů, jejichž jména se okamžitě objevila na internetu. Voliči je jistě nezapomenou; ostatně mnohá znají již z minulosti. Například poslance Valdemara Costu Neta, který byl v souvislosti s největším brazilským korupčním skandálem v historii – kauzou Mensalão –, odsouzen na sedm let do vězení. Dá se očekávat, že podobně jednoznačně bude odmítnut i jiný kontroverzní návrh čekající na rozhodnutí Kongresu: takzvaný Cura gay, nebo-li Léčba homosexuálů, o němž jsme psali už dříve.

Dále protesty jakoby živou vodou pokropily část politické elity a zvláště prezidentku Rousseffovou. Dilma Rousseffová ztratila během minulých týdnů poprvé výrazně na oblibě. Podle aktuálních průzkumů schvaluje její výkon v úřadu sotva 30 procent Brazilců. O měsíc dříve to bylo až dvakrát tolik. Mezi demonstranty se prezidentka stala námětem mnoha vtipů, třeba i proto, že její projevy působí pověstně nudně a těžkopádně. Jenže v Kongresu se tato prezidentka – dosud zůstávající ve všech ohledech ve stínu svého předchůdce Luly da Silvy – nedávno odhodlala předložit návrhy, jež mohou skutečně otřást dosud rigidním systémem. Jedená se především o nové rozdělení investic. Na pokyn Rousseffové bylo bleskově schváleno, že 75 procent všech příjmů z ropy půjde do vzdělávání a 25 procent do zdravotní péče. A další podobně důležitý návrh je momentálně v Senátu – norma, jež vyhrazuje 10 procent brazilského HDP právě na zdravotnictví, a to bez ohledu aktuální vývoj daného ukazatele. Na rozvoj nemocnic a dalších zařízení tak má být pamatováno, i když se hospodářských růst zpomalí, zastaví, anebo zvrátí.

Konečně třetím z politických důsledků Brazilského podzimu je aktivizace nejmladší generace. Ta byla doposud považována za konzumní a extrémně apatickou; nyní lze ale často narazit na mladé lidi a studenty, jak živě debatují o prezidentce a vládní politice, o směřování investic a o ekonomice či prioritách, kterých by se vláda měla držet. Hlavním fórem takových debat se stávají sociální sítě, vnímané donedávna spíš jako kanály k šíření tlachů a nástroje, které nezájem o věci veřejné spíše prohlubují.

Generace Brazilců, jež v roce 1985 svrhla vojenskou diktaturu, má ze svých potomků jistě radost. Podle posledního průzkumu podporovalo, resp. podporuje požadavky demonstrantů více než 80 procent obyvatel země.

Média, násilí, policie
Vedle pospsaných přinesly protesty také několik nezamýšlených důsledků. Změnil se kupříkladu vztah rozhořčených k médiím. Na televizních obrazovkách se už v poslední době neobjevovaly požadavky demonstrantů ani pokojná shromáždění na desítkách míst po celé zemi, ale záběry mladíků s Molotovovými koktejly a vandalů v šátcích házejících kameny na autobusy. Téma policejního násilí se přitom objevilo v místních médiích jen tehdy, pokud byl zatčen nebo zraněn novinář. Na demonstraci v Curitibě bylo ostatně celkem dobře vidět, kdo stojí na které straně, a to doslova. Novináři z největšího listu státu Paraná, Gazety do Povo, svorně fotografovali za policejními štíty. List pak po celou dobu psal extrémně zaujatě proti demonstracím.

Dosti nevyváženě informoval i největší novinový titul v zemi O Globo, jenž si tak vysloužil pohrdání všech lidí zapojených v protestech. Některé transparenty byly zaměřeny přímo proti němu či jeho sesterské televizní stanici a demonstranti odmítali s novináři z tohoto listu mluvit. Naopak zahraniční média referovala obvykle vyváženě a věcně a mezi demonstranty si získala renomé.

Nelze nicméně popírat, že násilí protesty opravnu doprovázelo. Činy extrémistů – ať už se jednalo o fotbalové rowdies, jakože anarchisty, anebo prosté vandaly, kteří využili příležitosti –, dokázaly protestní komunitu rozdělit. Marně většina skandovala na každém srocení „Bez násilí!“ či „Stop vandalismu“. Tváří v tvář bezohledným a agresivním extrémistům se prosadit nedokázala. Část rozhořčených se pak po otřesných zážitcích, jako byla třeba demonstrace v Curitibě minulý pátek nebo prakticky všechny protesty v Belo Horizonte a v hlavním městě Brasilia, odmítla účastnit dalších pouličních akcí.

Určitou roli sehrálo samozřejmě i násilí policejní. Zatímco v počátcích fungovalo spíše jako rozbuška – a může tak zafungovat znovu –, v posledních dnech se policii dařilo velmi dobře mediálně prezentovat své neuměřené zásahy, a to podobně, jako to kdysi dělal egyptský prezident Mubarak – jako nutný boj s vandaly a revolucionáři. Jistě, při žádném ze zásahu brazilské policie ještě nikdo nezemřel (i když jeden člověk podlehl infarktu následkem výbuchu kanystru se slzným plynem shozeným z helikoptéry). Leč dnes již tisíce zraněných a stovky zadržených mluví samy za sebe. Mnoho lidí, kteří protesty podporují, se tak začalo postupně stranit nejen kvůli provokacím vandalů, ale i kvůli obavám z postupu druhé strany. V demokratické zemi je takový pocit varující.

Efekt fotbalu
Zbývá se konečně zastavit u jednoho z fenoménů, který s protesty souvisel úzce, ale nepřímo: u paradoxní role fotbalu. Byl to fotbal, jenž přiměl značnou část demonstrantů vyjít do ulic. Protestovalo se kvůli předraženým zakázkám na stadiony, politikům přiživujícím vlastní firmy a lobbistům, kteří politiky uplácejí. A největší protesty probíhaly právě ve městech, kde byly pořádány zápasy Konfederačního poháru a kde se budou konat zápasy Mistrovství světa.

Doslova rozohnit potom dokázal demonstranty Ronaldo, který na požadavek, aby investice místo do fotbalu směrovaly do zdravotnictví, protože i na běžné ošetření se čekají nekonečné fronty, reagoval skutečně hvězdně: „S nemocnicí se Mistrovství světa vyhrát nedá.“

Jenomže fotbal pozornost od demonstrací zároveň odvedl. V první řadě proto, že je mu věnován obrovský prostor v médiích. I seriózní zprávy bývaly přerušeny několikrát jen kvůli tomu, aby se sdělila nějaká novinka z Konfederačního poháru. A šílenství ohledně Mistrovství světa se teprve blíží. Fotbal je pro Brazilce srdeční, až patologická záležitost. A tak zápasy Poháru dokázaly mnohé přikovat u televizních obrazovek. Daly jim zapomenout na skutečné problémy, proti kterým jejich spoluobčané demonstrovali ... třebaže pouze na chvíli.

Brazílie jinak fotbalem žije i nyní. Národní mužstvo porazilo těsně Uruguay a ve finále Konfederačního poháru hladce zdolalo mistry Evropy i světa, Španěly.

A dál?
Brazilský podzim nevedli žádní lídři či nějaká celobrazilská páteřní organizace. Žádné takové uskupení ostatně nevzniklo ani v jeho průběhu. Zvláště v posledním týdnu připomínaly demonstrace spíše sled paralelních regionálních protestů, které svolávaly různé organizace s různými cíli. S úpadkem účasti začal mizet i efekt celonárodního rozhořčení.

Tato roztříštěnost je samozřejmě slabinou – rozrůznily se hesla, protestní taktiky i požadavky. Do budoucna může jít ale i o přednost. Protesty sice nedaly vzniknout jednolité angažované organizaci, v řadě měst ale začala více spolupracovat místní hnutí. Tematická lokální uskupení jako Movimento Passe Livre v São Paulu (volně přeložitelné jako Hnutí za bezplatnou dopravu) se během protestů nesmírně aktivizovala a nyní fungují s novou energií.

Vlastní protesty se v příštích týdnech zřejmě už úplně přesunou na sociální sítě. Na Facebooku a Twitteru se nemusí bojovat s morálním dilematem násilí z vlastních řad ani se obávat slzného plynu. Jakousi střechou ve virtuálním prostoru se snaží být skupina Anonymous Brasil, která je sice obrovská – na Facebooku má například více než milion fanoušků –, ale důsledně založená na ne-organizovanosti. Bude nicméně vytvářet alespoň širokou debatní platformu.

Brazilský podzim tedy nepřinesl skutečnou revoluci; tu ale téměř nikdo ani nečekal. Brazilci nebojovali ve velké většině proti systému, ve kterém žijí; nemají důvod. Demokracie jako taková v jejich zemi ohrožena není. Nehrozí komunistický ani armádní převrat. Během protestů šlo především o to podnít v zemi prolezlé korupcí změny, které mohou v budoucnosti vést ke skutečnému posunu Brazílie mezi stabilní, moderní a sociálně spravedlivé státy. A to se alespoň v popsaném rozsahu podařilo.


A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.