Boj o Curitibu

Stálý spolupracovník DR pobývající v Brazílii shrnuje vlastní zážitky z průběhu jedné z aktuálních demonstrací.

P1010065_1

František Kalenda

24.06.2013 16:49

Curitiba je město, které netrápí na brazilské poměry mnoho problémů. Není zde vysoká kriminalita, špatná situace s odpadem ani extrémní chudoba. Právě naopak. V rámci Brazílie se hlavní město státu Paraná řadí mezi ty nejvyspělejší, nejzelenější a nejtolerantnější. Město podporuje recyklaci, řidiči jezdí relativně ohleduplně (v Brazílii to znamená, že se nesnaží zabít každého chodce, který se jim připlete do cesty), lokální vláda podporuje výstavbu parků a úspory energie. Ve městě jako je Curitiba by si přál žít prakticky každý Brazilec, a zvláště ti z chudého severu, z nebezpečných velkoměst, jako je Salvador, Recife nebo Fortaleza. Přesto se i tady v pátek 23. června protestovalo; především na podporu celostátních protestů, proti zkorumpovanému mistrovství, extrémistům v Kongresu, kontroverznímu zákonu o ztížení trestního stíhání. A ano, také proti vysokým cenám hromadné dopravy, které tady v Curitibě vzrostly za poslední rok třikrát.

Když jsem se vydával za prudkého deště do centra města, podle všech zpráv se zdálo, že se demonstrace vůbec neuskuteční. V pátek napršelo za jediný den tolik, co obvykle za několik týdnů. Stát Paraná zasáhly povodně, ve zprávách se objevily informace o prvních obětech. Byl jsem promočený na kost během minuty, používat deštník vůbec nemělo smysl. A autobusy do centra města přestaly jezdit; spolu s ostatními netrpělivě čekajícími jsem se na autobusové zastávce tísnil skoro hodinu.

„Vláda nechce, abychom protestovali,“ stěžovala si žena, která se představila jako Maria. „Úmyslně zablokovali autobusy.“ Je pravda, že při pohledu na hromadnou dopravu bezproblémově proudící na opačnou stranu se taková myšlenka vkrádá do hlavy. Zvlášť, když první autobus, který přijede kýženým směrem, pouze vypustí všechny pasažéry a dál nejede.

Po dalších dlouhých minutách autobus konečně přijíždí a mně se sotva podaří vtlačit se dovnitř. Je plno k prasknutí; na první pohled rozeznávám potenciální demonstranty podle brazilských barev na obličeji a složených transparentů. Všichni jsou nervózní. Obzvlášť je to vidět na řidiči autobusu, jenž nás vypustí několik stanic před centrem, a když se další lidé pokouší dostat dovnitř, začne zasunovat rampu pro vozíčkáře ještě ve chvíli, kdy jsou na ní lidé. Jen zázrakem se nikomu nic nestalo. A hledání místa protestu začíná.

Potenciální demonstranti jsou stejně ztracení jako já. Přidávám se k nim, protože vím, že můj orientační smysl je spíše podprůměrný. Navíc od nich můžu získat užitečné informace. Když řeknu, že připravuji reportáž pro noviny, všichni jsou velmi otevření a milí.


Protest a zásah
Demonstraci nakonec nacházíme podle skandování a zpěvu. A skupin lidí proudících opačným směrem. Na vině je pokračující déšť. Přesto je i s hrozným počasím ulice před budovami vlády státu Paraná zaplněna lidmi. Ne vandaly a násilníky, ale studenty, učiteli, státními úředníky, drobnými podnikateli. Většina účastníků patří mezi mladší generaci. Prakticky všichni z těch, se kterými jsem mluvil, studují na univerzitě, nebo ji už mají za sebou. Odpovídají tomu i humorné nápisy na transparentech. Kromě konzervativních, jako „Omlouváme se za nepříjemnosti, ale právě měníme Brazílii“ nebo „Feliciano ven!“, narážející na předsedu Komise pro lidská práva navrhujícího povolit léčbu homosexuality, je to třeba „Naše hnutí je sexy!“ a „Feliciano potřebuje víc lubrikačního gelu“. Objevují se i konkrétní požadavky demonstrantů za protikorupční zákon a další.

Po debatách s demonstranty se dostávám do samotného centra protestu před budovou místní vlády, kde se tancuje a zpívá. Zní hymna demonstrantů Gigante acordou („Obr se probudil“). Mám pocit, že jsem spíše na velké oslavě pod širým, i když zamračeným nebem, než na protestním shromáždění, které má změnit Brazílii. Zvuky bubnů a píšťal občas ustanou a shromáždění skandují hesla jako: „Zdravotní péče!“ a „Vzdělání!“. Když se podívám za sebe, vidím, že celá hlavní třída je zaplněná tlačícími se lidmi. Tohle je asi trochu víc hlav, než tři tisíce, jak hlásila média. Další přibývají. Ani vandalismus se neobjevuje. Občas někdo vypustí rachejtli nebo petardu, avšak dav začne okamžitě křičet: „Bez násilí!“ a „Vandalové pryč!“. Cítím hrdost na to, jak klidně všechno probíhá. Chyba.

Bez varování zazní první výstřely. Vidím, že těžkooděnci střežící budovu vlády se pohnuli. Rychle se šíří panika. Nevím, proč lidé přede mnou utíkají, dokud se ve vzduchu neobjeví kouř. Můj první slzný plyn. Na rozdíl od poučených nemám s sebou ocet, a tak kašlu, slzím a dusím se. Pokouším se utéct pryč spolu s ostatními. Protestující se zastavují teprve v polovině ulice, aby nabrali síly. Zastavují se i policisté. Snažím se rozkoukat. Kolem se potácí zpola omámení lidé, někteří se drží za ústa, vidím jednu dívku zvracet. Také se mi zvedá žaludek, ale snažím se natáčet a fotit.

Policejní zásah však vyprovokoval i opačnou stranu. Ukazuje se, že ne všichni protestující si přišli jen zatancovat. Za první cíl je vybráno kontrolní stanoviště, následuje stanice autobusu. Létají kameny, vidím první zápalnou lahev, vandalové ničí skla baseballovými pálkami. Demonstranti se je pokouší zastavit křikem, ale většina je příliš v šoku. Stačí několik minut a znovu všichni utíkáme před policií, někteří vandalové skončí na zemi a následně v poutech. Opevněný bod protestů, který mezitím vznikl uprostřed kruhového objezdu, kde demonstrující vztyčili vlajky a standardy, je rychle opuštěn pod mrakem slzného plynu. Prapory zůstávají osamocené.

Poslední stanoviště vzniká už velmi blízko centru. Mnozí demonstraci opustili, já už dávno ztratil „své“ přátele, kteří prchali jiným směrem. První linii drží vandalové, tentokrát již zcela puštění ze řetězu. Rabují obchody, vynášejí z nich věci a házejí je na hromadu. Zapalují ji. Kolem obřího ohniště tančí a křičí. Jiní hází kameny na přibližující se těžkooděnce. Oheň brzy dosahuje majestátních rozměrů. Vatra nehoří dlouho. Závěrečný policejní úder je brutálně efektivní. Spolu s těžkooděnci totiž přichází oddíl jízdní policie. Demonstranty se daří rozehnat hned do tří ulic, tu největší skupinu pronásledují těžkooděnci, nás ostatní ve vedlejších ulicích žene jízda. Sleduji její nástup z úkrytu u jednoho z hotelů. Pokud někdo pochyboval, že páteční „Bitvu o Curitibu“ vyhrají ozbrojené složky, nyní je jasno.

Reakce médií
Je smutné vidět, jak skončila původně zcela poklidná, spořádaná demonstrace, žádající pouze nezbytné a rozumné změny. Z mého pohledu to byl policejní zásah, který vyvolal chaos, a ten využili vandalové, kteří v takových situacích umí chodit. Místní noviny teď přináší především zprávy o vysokých škodách protestu (asi 15 milionů korun) a účasti extrémistů. Tohle píšou novináři, kteří se celou dobu schovávali za ochranou policejních štítů, jak jsem zjistil na konci páteční noci, když se i mě podařilo dostat za policejní řady. Na vlastní demonstraci jsem žádného žurnalistu ani televizní štáb neviděl. Možná, že měli dopředu informace, jak to má dopadnout. Teď čtu jejich odsudky vandalismu, ale nikde ani jedno kritické slovo o tom, že celé násilí vyprovokovala policie. Byla mimochodem doplněná i vojáky, jak šlo rozeznat z uniforem.

Osobně jsem si znovu potvrdil, že absolutní většina protestujících nechce násilí a ostře se vůči němu vymezuje. Čím je protest větší a organizovanější, tím je menší možnost násilností. Ale jakmile se demonstrace rozpadne do menších skupinek nebo policie vyvolá zmatek, vzniká prostor pro výtržníky.

Brazilský podzim vandalismus netoleruje, jasně se proti němu staví a dává znovu důraz na základní požadavky, které přinesl. Politici již naslouchají, i když je to netěší. Následkem této revolty mohou přijít o svá privilegovaná postavení.


A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.