Krize. To slovo se dnes v Brazílii vyskytuje doslova na každém rohu. Lidé ho užívají, když spolu mluví na ulici, dominuje novinovým titulkům a televiznímu zpravodajství, skloňují jej i akademici. Dojem krize tak dokonale vládne brazilské současnosti, že dalším často užívaným slovem se stala emigrace. Brazilci se podivují nad tím, co cizinci dělají v jejich zemi, když by ji měli rychle opustit, dokud je čas, a sami přemýšlejí nad tím, jak se dostat do Evropy nebo do Spojených států, kam v letošním roce poprvé od 90. let prudce stoupá počet brazilských imigrantů.

Fascinující na současné krizové atmosféře v Brazílii je, že přichází pouhých pár let po období zářného růstu a sociálních reforem, jež dostaly miliony lidí z extrémní chudoby. Ještě před krátkou dobou se o Brazílii uvnitř i mimo ni hovořilo jako o „zemi budoucnosti“ — nyní se na ulicích se smutným úšklebkem říká, že Brazílie vždycky byla země budoucnosti. A vždycky bude. Financial Times nedávno ve svém článku popsaly situaci jako „nekonečný hororový film“.

Otázkou je, jak současné krizi porozumět. Samozřejmě, můžeme se ohlížet pouze na ekonomické ukazatele a konkrétní dopady jejich zhoršení na život místních obyvatel. Faktem je, že brazilská ekonomika je v recesi a to samé se očekává v roce příštím. Jako v celé Latinské Americe měly i tady negativní dopad prudce klesající ceny komodit a snižující se čínská poptávka. Ničemu nepomáhá prudce posilující dolar, v němž má svoje půjčky velká většina velkých brazilských společností včetně státního gigantu Petrobras, o němž ještě bude řeč. Brazilský real naopak čelí rekordní inflaci a oslabil na svoje dvanáctileté minimum.

Pro samotné obyvatele úplně nejhorší je však rychle narůstající nezaměstnanost, ještě nedávno na rekordně nízkých číslech, jež překročila poprvé od roku 2012 osm procent, a zvláště nezaměstnanost mladých, jež vzrostla na osmnáct procent. Z pohledu například jihoevropských zemí se to může zdát málo, v brazilském kontextu se však jedná o alarmující čísla.

Ceny komodit, čínská poptávka nebo silný americký dolar představují víceméně externí důvody krize. Její rozsah a především psychologické rozměry, jež se nicméně přímo promítají do zhoršení životních podmínek, jsou však vnitřní. S jistou mírou nadsázky by se dalo říct, že brazilská společnost v krátkém období přestala věřit v to, že Brazílie je země budoucnosti. A svou nedůvěrou krizi prohlubuje.

Faktor Petrobras

Paradoxně možná hlavním viníkem „blbé nálady“ je ve skutečnosti ukazatel fungující demokracie a nezávislosti vyšetřovacích a soudních institucí v rámci stále narůstající kauzy, která zasahuje do všech sfér velkého byznysu a politiky v zemi včetně ministerstev a klíčových státních úřadů. Operace federální policie Lava Jato (volně přeložitelné jako „mycí linka“) za jediný rok rozkryla korupční schéma fascinujících rozměrů s napojením na zmiňovaný ropný gigant Petrobras, který byl jako nejcennější státní podnik systematicky rozkrádán.

V rámci operace už byli mimo jiné odsouzeni někteří z nejvýše postavených manažerů samotného Petrobrasu, zatčeni šéfové dvou největších brazilských stavebních firem a obviněni politici napříč politickým spektrem, včetně dvou exprezidentů. Skandál ve veřejnosti zlikvidoval zbytky důvěry v politiky obecně a přidal se ke zklamaným nadějím z období velkých demonstrací takzvaného brazilského jara. Přispěl také k bezprecedentnímu rozkladu brazilské politické scény, jež je ještě nesrozumitelnější a rozdrobenější než kdy dříve, a jež neumožňuje efektivně vládnout prezidentce Dilmě Rousseffové.

I na prezidentku samotnou ostatně hledí s podezřením velká část veřejnosti — podle průzkumů až dvě třetiny —, jelikož dříve působila v Petrobrasu jako předsedkyně správní rady, třebaže přímému podílu Rousseffové na korupčním schématu v rámci vyšetřování zatím nic nenasvědčuje.

Politickým důsledkem skandálu je absolutní zamrznutí procesu politického rozhodování v zemi, zesílené dnes už legendárně špatnou komunikací samotné Rousseffové. V brazilském Kongresu fakticky vládnou vzbouřenci vedeni přímo členem nejsilnějšího koaličního partnera prezidentčiny Strany práce, předsedou Sněmovny reprezentantů Eduardem Cunhou ze Strany brazilského demokratického hnutí (PMDB), samotného obviněného v rámci operace Lava Jato z přijetí stodvacetimilionového úplatku. Jeho revoltující Sněmovna s pomocí opozičních hlasů vetuje veškeré pokusy o reformy nebo protikrizová opatření, zatímco v době už tak vysokého schodku schvaluje mnohamiliardové dárečky spřáteleným lobbistickým skupinám.