Krize. To slovo se dnes v Brazílii vyskytuje doslova na každém rohu. Lidé ho užívají, když spolu mluví na ulici, dominuje novinovým titulkům a televiznímu zpravodajství, skloňují jej i akademici. Dojem krize tak dokonale vládne brazilské současnosti, že dalším často užívaným slovem se stala emigrace. Brazilci se podivují nad tím, co cizinci dělají v jejich zemi, když by ji měli rychle opustit, dokud je čas, a sami přemýšlejí nad tím, jak se dostat do Evropy nebo do Spojených států, kam v letošním roce poprvé od 90. let prudce stoupá počet brazilských imigrantů.

Fascinující na současné krizové atmosféře v Brazílii je, že přichází pouhých pár let po období zářného růstu a sociálních reforem, jež dostaly miliony lidí z extrémní chudoby. Ještě před krátkou dobou se o Brazílii uvnitř i mimo ni hovořilo jako o „zemi budoucnosti“ — nyní se na ulicích se smutným úšklebkem říká, že Brazílie vždycky byla země budoucnosti. A vždycky bude. Financial Times nedávno ve svém článku popsaly situaci jako „nekonečný hororový film“.

Otázkou je, jak současné krizi porozumět. Samozřejmě, můžeme se ohlížet pouze na ekonomické ukazatele a konkrétní dopady jejich zhoršení na život místních obyvatel. Faktem je, že brazilská ekonomika je v recesi a to samé se očekává v roce příštím. Jako v celé Latinské Americe měly i tady negativní dopad prudce klesající ceny komodit a snižující se čínská poptávka. Ničemu nepomáhá prudce posilující dolar, v němž má svoje půjčky velká většina velkých brazilských společností včetně státního gigantu Petrobras, o němž ještě bude řeč. Brazilský real naopak čelí rekordní inflaci a oslabil na svoje dvanáctileté minimum.

Pro samotné obyvatele úplně nejhorší je však rychle narůstající nezaměstnanost, ještě nedávno na rekordně nízkých číslech, jež překročila poprvé od roku 2012 osm procent, a zvláště nezaměstnanost mladých, jež vzrostla na osmnáct procent. Z pohledu například jihoevropských zemí se to může zdát málo, v brazilském kontextu se však jedná o alarmující čísla.

Ceny komodit, čínská poptávka nebo silný americký dolar představují víceméně externí důvody krize. Její rozsah a především psychologické rozměry, jež se nicméně přímo promítají do zhoršení životních podmínek, jsou však vnitřní. S jistou mírou nadsázky by se dalo říct, že brazilská společnost v krátkém období přestala věřit v to, že Brazílie je země budoucnosti. A svou nedůvěrou krizi prohlubuje.

Faktor Petrobras

Paradoxně možná hlavním viníkem „blbé nálady“ je ve skutečnosti ukazatel fungující demokracie a nezávislosti vyšetřovacích a soudních institucí v rámci stále narůstající kauzy, která zasahuje do všech sfér velkého byznysu a politiky v zemi včetně ministerstev a klíčových státních úřadů. Operace federální policie Lava Jato (volně přeložitelné jako „mycí linka“) za jediný rok rozkryla korupční schéma fascinujících rozměrů s napojením na zmiňovaný ropný gigant Petrobras, který byl jako nejcennější státní podnik systematicky rozkrádán.

V rámci operace už byli mimo jiné odsouzeni někteří z nejvýše postavených manažerů samotného Petrobrasu, zatčeni šéfové dvou největších brazilských stavebních firem a obviněni politici napříč politickým spektrem, včetně dvou exprezidentů. Skandál ve veřejnosti zlikvidoval zbytky důvěry v politiky obecně a přidal se ke zklamaným nadějím z období velkých demonstrací takzvaného brazilského jara. Přispěl také k bezprecedentnímu rozkladu brazilské politické scény, jež je ještě nesrozumitelnější a rozdrobenější než kdy dříve, a jež neumožňuje efektivně vládnout prezidentce Dilmě Rousseffové.

I na prezidentku samotnou ostatně hledí s podezřením velká část veřejnosti — podle průzkumů až dvě třetiny —, jelikož dříve působila v Petrobrasu jako předsedkyně správní rady, třebaže přímému podílu Rousseffové na korupčním schématu v rámci vyšetřování zatím nic nenasvědčuje.

Politickým důsledkem skandálu je absolutní zamrznutí procesu politického rozhodování v zemi, zesílené dnes už legendárně špatnou komunikací samotné Rousseffové. V brazilském Kongresu fakticky vládnou vzbouřenci vedeni přímo členem nejsilnějšího koaličního partnera prezidentčiny Strany práce, předsedou Sněmovny reprezentantů Eduardem Cunhou ze Strany brazilského demokratického hnutí (PMDB), samotného obviněného v rámci operace Lava Jato z přijetí stodvacetimilionového úplatku. Jeho revoltující Sněmovna s pomocí opozičních hlasů vetuje veškeré pokusy o reformy nebo protikrizová opatření, zatímco v době už tak vysokého schodku schvaluje mnohamiliardové dárečky spřáteleným lobbistickým skupinám.

Naposledy se cunhovci postarali o dvacetiprocentní navýšení rozpočtu zemědělství, zatímco se ve stejnou dobu škrtá ve školství i zdravotnictví. Prezidentka se marně pokouší bojovat na několika frontách: s obrovskou nepopularitou veřejnosti, se spory ve vlastní koalici, kterou mezitím opustily další dvě strany, a právě s ambiciózním Cunhou, jenž se od zveřejnění svého obvinění z korupce chová jako utržený ze řetězu. Ke zvládnutí situace jí přitom nemůže pomoct ani dříve tak populární exprezident Lula, jenž jí na podzim fakticky vyhrál volby, neboť jeho jméno je rovněž pošpiněno a sám čelí trestnímu stíhání.

Otázka řešení

Na celé těžko přehledné situaci je nejhorší, že podle všeho neexistuje její politické řešení. Opozice a hlas ulice (nyní podle průzkumů Datafolha skoro 70 procent populace) stále hlasitěji žádají impeachment, tedy prezidentčino odvolání. Na tom ovšem v zablokovaném Kongresu zaprvé neexistuje shoda, zadruhé pro to nejsou žádné právní podklady, protože jméno Rousseffové se ve skandálech neobjevuje, a zatřetí by to zřejmě nic nezměnilo.

Během impeachmentu by prezidentku nahradil viceprezident Michel Temer (rovněž PMDB, pro zkomplikování ovšem spojenec Rousseffové) a vláda by byla ještě zablokovanější. Nové volby jen tak nenastanou, protože ty poslední proběhly na konci minulého roku, a stranické spektrum zasažené korupčními skandály je stejně rozmetané na kousky. Středopravicová opozice není pro většinu voličů o nic důvěryhodnější alternativa než Rousseffová a těžko by dokázala sestavit efektivnější kabinet.

Jediným východiskem z krize se tak v současnosti jeví konzervativní scénář, totiž že prezidentka dokáže nějak výhledově uklidnit a dát znovu dohromady pestrou koalici skládanou ještě prezidentem Lulou, jež v minulosti prokázala, že je schopná vládnout — a na tomto základu začne budovat program na obnovení důvěry znechucené veřejnosti. K tomu však bude potřebovat vládu a vládní většinu složenou převážně z důvěryhodných a nezkorumpovaných politiků, což momentálně vypadá jako nadlidský úkol. Pokud ho nedokáže splnit, čekají Brazílii nejméně další tři roky eskalující krize bez ohledu na ceny komodit a externí faktory krize.

A v této krizi se možná začnou rodit ještě jiná, extrémnější řešení, jež by mohly podkopat samotné základy dosud stabilní demokracie latinskoamerického giganta. Třicet let po pádu diktatury se na ulicích sice zatím v menšině ale přece již objevují hlasy volající po návratu vlády silné ruky armády.