Sto let po Říjnové revoluci se prezidentem stal Lenín. Volby vyhrál v Ekvádoru, kampaň zvládl na invalidním vozíku a do úřadu nastoupí už koncem května. Lenín Moreno pracoval několik let jako viceprezident a věhlasu dosáhl díky obhajobě práv hendikepovaných. V roce 2012 byl dokonce nominován na Nobelovu cenu míru (ocenění mu tehdy „vyfoukla“ Evropská unie).

Sám je paraplegik od roku 1998, kdy jej postřelil zloděj pokoušející se o loupež auta. Poté Moreno založil nadaci Eventa, která si vytkla pozoruhodný cíl: propagovat humor a radost jako životní styl. Moreno dokonce sepsal několik knih právě o humoru a komice — například „Teorie a komediální praxe“, „Nejlepší vtipy světa“ nebo „Směj se a nebuď marod!“ Do jeho repertoáru přitom náleží — krom jiného — také vtipy o vozíčkářích.

Co dělat? Poetický terorismus!

V prezidentském klání porazil Guillerma Lassa, bývalého bankéře, který kandidoval za pravicovou alianci CREO-SUMO. Ten sice čachroval se slibem o vytvoření milionu pracovních míst, ovšem jeho „cílovkou“ nejsou nízkopříjmové skupiny — jedná se spíše o vábničku na zahraniční investory. Ostatně velkým firmám plánoval snížit daně a centrální bance chystal zařídit nezávislost na vládě.

Oproti tomu Lenín bude zřejmě pokračovat v sociálních programech, s nimiž začal už jeho předchůdce Rafael Correa. Jeho vláda rozhodně nebyla dokonalá, je jí však třeba přiznat, že zlepšila životní úroveň městské chudiny a umožnila vzdělávání a zdravotní péči nejnižším vrstvám. Moranovo vítězství ovšem znamená naději nejen pro Ekvádor, ale také pro větší okruh latinskoamerického regionu. Tato oblast nyní zřejmě nebude odkloněna k pravicové dramaturgii, na niž po roce 2016 přeladily Argentina a Brazílie.

Samozřejmě, teprve časem uvidíme, jak se Lenín osvědčí ve svém novém úřadu. Ale jsem poťouchle vděčný za podnět vyslaný jeho volebním úspěchem, za impuls, který může na první pohled působit jako banální detail.

Ekvádorská politická scéna totiž pravděpodobně není oblastí, v níž by byl řadový Evropan přehnaně zběhlý, a informace o novém prezidentovi mu tedy mohla přivodit lehký šok. Paraplegik Lenin bude vládnout Ekvádoru. Zmatení možná trvalo jen dvě, tři vteřiny, ale ten doušek dadaistického chaosu mohl být osvěžující.

Pro podobné imaginativní nárazy, které člověka zaskočí a vykolejí, dokonce existuje název. Filosof a mystik Hakim Bey jim říká „poetický terorismus“. Tyto ataky samozřejmě necílí na druhého člověka, ale na zpuchřelé vidění reality. Jejich účelem je šok a změna vnímání, chvilkové vychýlení, nebo — jak píše Bey — „náhlé intuitivní prozření“ a „dadaistická úzkost“.

Jako příklad uvádí tyto záškodničiny: „Zorganizuj stávku ve škole či pracovišti na základě toho, že se tam neuspokojuje tvá potřeba lenosti a duchovní krásy. Choď nahý na znamení. Náhodně si vyber pár lidí: měl bys je přesvědčit o tom, že zdědili jakési ohromné, neužitečné a úžasné bohatství — řekněme pět tisíc mil čtverečních Antarktidy, přestárlého cirkusového slona nebo sirotčinec v Bombaji. Později zjistí, že na pár chvil skutečně věřili něčemu mimořádnému, a možná je to přivede k rozhodnutí hledat intenzivnější, vášnivější život.“

Informaci o ekvádorských volbách bych rád vnímal právě jako akt poetického terorismu. Vždyť jen prostý výčet faktů proměnil i tu nejnudnější tiskovou zprávu v beatnickou litanii, v níž se Lenin, milovník humoru, setkává s Evropskou unií, která mu krade Nobelovku. A veletoče musel provádět také mozek těch, kteří se potýkali s chvilkovou představou, že Lenin dohibernoval v Moskvě a nyní píše teorie vtipu na druhém konci planety. Doufám, že Moreno — jakožto „odborník na humor“ — by takovou interpretaci přivítal.

Evropský zmatek a rozmrzelost nyní připomíná nihilistické motto „nejenom že končí svět, ale ještě k tomu se nudíme“. Poetický útok z Ekvádoru tak mohl být sice kratičkým, ale vzácným oživením naší imaginace, která je v poslední době mrtvolnější než skutečný Lenin v mauzoleu.