V březnu 2016 navštívil Kubu americký prezident Barack Obama. Kubánci zlepšení vztahů přivítali, ale zůstali ve svých očekáváních opatrní. Asi tušili, že navzdory Obamově dobré vůli síly, které současnému uspořádání na Kubě nepřejí, zůstanou a budou působit i tehdy, až Obama odejde. Však mají s velkým sousedem své zkušenosti.

Podnětným a informovaným způsobem o těchto zkušenostech vypráví kniha Jaroslava Fialy Jak se zbavit Castra. Kuba, Spojené státy a Československo ve studené válce, která vyšla krátce po úmrtí Fidela Castra. Náhodný časový souběh (autor na knize pracoval více než osm let) napomohl tomu, že se tato mimořádná publikace dostala do širšího povědomí, a doufejme, že tento efekt nebude krátkodobý. Kniha se totiž vyznačuje důkladnou a objevnou prací s archivními zdroji v několika zemích, a tím se úspěšně vyhýbá apriorním ahistorickým soudům a prokazuje pozoruhodnou neideologičnost, aniž by při tom zakrývala autorův názor.

Fialovi se podařilo ukázat historii konfliktu mezi Spojenými státy a Castrovou Kubou, ve kterém hrálo vedle Sovětského svazu významnou roli i Československo, jako složitou skládačku vlivů a zájmů, pohnutek a omylů, jež ukazuje obvyklý černobílý pohled jako zcela nedostatečný pro pochopení dějinných pohybů. Kniha je navíc velmi čtivá, aniž by upadla do laciné senzacechtivosti.

Dozvíme se, že pro revoluční svržení diktátora Batisty měly pochopení i vlivné kruhy v USA. Nepřátelství začalo až se znárodňováním majetku domácích a zahraničních vlastníků — včetně dobře zabydlené mafie. Kniha podrobně popisuje úsilí, které Spojené státy vynakládaly na likvidaci Kuby budující socialismus, protože představovala zásadní narušení dosavadní nezpochybněné hegemonie na západní polokouli.

Hospodářské sankce, podpora záškodnictví a diverzních aktivit, plánování útoků pod falešnou vlajkou pro získání záminky k intervenci vedly k tomu, že Sovětský svaz, k němuž se Kuba přiklonila, reagoval umístěním raket s jadernými hlavicemi, které měly intervenci zabránit. Tento riskantní krok Nikity Chruščova málem vyústil v nukleární katastrofu. Četba částí knihy popisujících kubánskou raketovou krizi z října 1962 na základě odtajněných záznamů působí mrazivě v současném kontextu konfrontace Spojených států a Korejské lidově demokratické republiky.

Tehdy to dobře dopadlo, Kennedy a Chruščov se dohodli. Kuba šla dál svou cestou. Ani desítky pokusů o atentát na Fidela Castra nedosáhly plánového cíle. Revoluční zápas za svobodu a rovnost ovšem postupně získal rysy typického státně socialistického byrokratismu, dogmatismu a  autoritářství, které se rádo vymlouvá na vnější ohrožení.

Ale je zřejmé, že identifikace významné části obyvatel s režimem má hlubší kořeny a větší výdrž, než tomu bylo v zemích východní Evropy. Jinak by režim vystavený takovému tlaku a po roce 1989 bez hlavních spojenců těžko obstál. Možná, že hlavní silou, která současnou podobu kubánského režimu udržuje, je opravdu nepřátelské chování Spojených států.

Části knihy, které se věnují roli Československa, jsou zvlášť objevné. Připomínají, že Československo podpořilo v roce 1951 dodávkou zbraní guatemalskou vládu, která po vyhlášení pozemkové reformy čelila hrozbě ze strany Spojených států, jež bránily zájmy United Fruit Company — a podlehla. Československo bylo první i s dodávkami zbraní pro Castrovu revoluční armádu. Spolupráce s Kubou se později rozšířila i na hospodářskou sféru — a také na podporu podvratných aktivit v rozvojových zemích.

Kubu mnozí vnímali jako nadějný a sympatický pokus o socialismus „jinak“ nejen v Československu šedesátých let, fungovala i jako vzor pro řadu zemí, které se zbavovaly koloniální nadvlády. Řadě z nich také Kuba aktivně pomáhala (například v boji proti apartheidu) a činí tak dodnes. Castrovo schvalování srpnové okupace v roce 1968 u nás znamenalo zlom v sympatiích a po roce 1989 se pro nás Kuba stala téměř nepřítelem číslo jedna. Ale i to Kubánci přežili.

Zvrat v politice USA

Pravděpodobně přežijí i nejnovější zvrat v politice Spojených států. Prezident Trump už jako kandidát sliboval, že přehodnotí dohody, které uzavřel s Kubou prezident Obama, a v červnu letošního roku oznámil jejich zrušení, protože jsou „naprosto jednostranné“.

Sdělil také svůj záměr částečně obnovit omezení v cestování a obchodu, která byla postupně uvolňována už od roku 2011. Kubánská vláda reagovala vyjádřením, že „Spojené státy nejsou v pozici, aby nás mohly poučovat“. Nejnovějším aktem prezidenta Trumpa v této věci je memorandum z 8. září přinášející prodloužení ekonomických sankcí o další rok.

Přes tuto regresi zatím nikdo nezpochybňuje obnovené diplomatické vztahy a fungují obě velvyslanectví. I když to americké v Havaně za skutečně podivných okolností. Objevily se zprávy, že někteří američtí a také kanadští diplomaté trpí zdravotními problémy v důsledku akustických útoků mimo pásmo slyšitelnosti.

Zdroj poškození mozku a sluchu neuvedeného počtu pracovníků není zatím známý a celá záležitost tak dává prostor mnoha spekulacím. Americká strana Kubáncům klade za vinu, že velvyslanectví dostatečně neochránili (a vypověděla za to dva kubánské diplomaty), ale neobviňuje je z toho, že za útokem stojí oni. Kdo tedy? Kdo tím může něco získat? Která z tajných služeb a za jakým účelem může něco takového podnikat?

Živelné katastrofy

Nejnověji se Kuba objevila ve zprávách „zásluhou“ hurikánu Irma. Kubu zasáhne nějaký hurikán skoro každý rok, ale většinou ne s plnou silou. V roce 2004 způsobil velké materiální škody hurikán Ivan a o rok později Katrina, ale současná devastace bude daleko větší. Zprávy o nejméně deseti obětech na životech ukazují na mimořádnou sílu, protože na Kubě jsou obvykle při přírodních katastrofách počty obětí minimální.

I New York Times s uznáním referuje o dobrém kubánském krizovém managementu. List cituje Orlanda Eorlsanda: „Kuba má dobrou organizaci. Prioritou vlády je bezpečnost lidí a ochrana života.“

V kontrastu k tomu článek popisuje situaci na nizozemském, a zejména na francouzském zámořském území ostrova Sv. Martin, kde lidé zoufale bojovali o  chybějící vodu a potraviny a kde došlo k rabování. Je zřejmé, že úřady nebyly schopné se na katastrofu dostatečně připravit. I naše média přinesla zprávy, že evakuace ohrožených lidí se tu řídila rasovými a národními preferencemi. Kubánci evakuovali před ohrožením i delfíny z delfinária.

Jak se vyrovnají Spojené státy s devastací Floridy, se uvidí. Hurikán Katrina moc nezvládly a záplavy v Houstonu také sotva opadly. Pokud bychom se bavili o příčinách rostoucího ničivého potenciálu počasí, tedy o klimatické změně, kterou prezident Trump popírá, hodí se uvést emise skleníkových plynů na hlavu: Kuba 2,42 tuny ročně, USA 20,61, podle údajů, které se mi podařilo dohledat.

Povzbudivé je, že v případě živelné katastrofy funguje dnes spolupráce mezi Kubou a Spojenými státy dobře. Kubánské radarové systémy poskytují data příslušným centrům v USA a Kuba povoluje přelety amerických průzkumných letadel.

Hlavním kubánským expertem na hurikány je profesor José Rubiera (71), bývalý šéf národní meteorologické služby. Ve dnech před příchodem hurikánu Irma ho Kubánci postrádali v televizních zprávách, protože vždycky, když je zle, se Pan Hurikán objevuje na obrazovce. Nakonec přece jen diváky stačil informovat a uklidnit. Předtím byl jako poradce na konzultacích v Miami. Píše o tom Süddeutsche Zeitung. Jsou takové chvíle, kdy má člověk dojem, že by přece jen rozum mohl zvítězit a společně bychom mohli čelit všem těm katastrofám, které jsme si způsobili.

Jaroslav Fiala, Jak se zbavit Castra. Kuba, Spojené státy a Československo ve studené válce. Rybka Publishers, 2016.