Vážený pane doktore Uzle,

nějakou chvíli jsem přemýšlela, mám-li Vám vůbec napsat poté, co jsme se spolu nepřímo a každý v separátně předtáčeném monologu utkali v televizním pořadu „Ta naše povaha česká“. Nejprve jsem si řekla: No, nic nového pod sluncem, Uzel je Uzel, prostě běžný typický macho, jakých jsou nejen pod českým sluncem miliardy a kteří si dělají patent na to, že rozumí životu a ženám pomalu lépe než ony samy sobě.

Podobné schéma myšlení, jaké míval pan Plzák, dej mu pánbůh lehké spočinutí za ony bludy a mýty, jimiž zapleveloval jakožto prominentní kádr několik generací lidí, mě sice uráží — a dovoluji si tvrdit, že i ostatní ženy — ale nepřekvapuje. Obrana proti tomu je marná, pokud na straně prozatím, žel, víceméně mužského (tzn. nedemokratického, a tudíž stále totalitního) zřízení budou až na výjimky stát i média.

I z pořadu, v němž jsme sehráli společným úsilím, vedoucím skrze dobré úmysly do pekel, smutnou a trapnou roli klaunů, bylo patrné, že mužský element a mozek z něj čouhal, jak sláma z bot. Ráda bych se mýlila a bylo by pro mne milým překvapením, kdybyste i Vy byl rozčílen, do jakého kontextu Vás a Vaše věty sestříhali, neboť jste v onom pořadu dopadl úplně nejhůř, tedy jako korunovaný... (zbytek si dosaďte sám). A tak budu hovořit přímo a bez příkras, neboť se nyní nesnažím psát tyto postřehy jako novinářka pro určitý žurnalistický formát, ale neformálně jako žena, které se Vaše repliky přímo dotkly.

Ne, že by mne až tak překvapilo, s jakou arogancí si dovolujete hovořit o ženách a jejich „porodech“ společného potomstva. Ani to mě už neudivuje, protože se s tím setkávám u mnohých primitivních mužů často, ale překvapením pro mne bylo, že se mezi ně řadíte i Vy sám. Nedivím se už ani tomu, že si některé názory tzv. vzdělaných a populárních lidí dovolí papouškovat muži, jejichž rozum není příliš zušlechtěn akademickým vzděláním a vědou.

Ale divím se tomu, že z úst gynekologa, lékaře slyším zaznít bezmála věci, které se praktikovaly v historických dobách, kdy se věřilo, že si žena může rovnou z pole odskočit odrodit, a pak hajdy zase na pole, aniž by jí byla poskytnuta nějaká úleva z věčné a nekonečné roboty a podpora a účast muže, s nímž společný plod pokračování rodu počala. Vyjadřovat dnes názor, že muž nemá s aktem zrození svého potomka nic společného a že se u toho jen plete, je přinejmenším známkou ignorance, arogance a snižování váhy lidství, které v mužích také je, (nebo bych tomu aspoň ráda věřila), a jsem naopak ráda tomu, že trend zájmu mužů samotných o to, jak přichází na svět jejich společné dítě, tady je a prosazuje se čím dál více.