Vážený pane doktore Uzle,

nějakou chvíli jsem přemýšlela, mám-li Vám vůbec napsat poté, co jsme se spolu nepřímo a každý v separátně předtáčeném monologu utkali v televizním pořadu „Ta naše povaha česká“. Nejprve jsem si řekla: No, nic nového pod sluncem, Uzel je Uzel, prostě běžný typický macho, jakých jsou nejen pod českým sluncem miliardy a kteří si dělají patent na to, že rozumí životu a ženám pomalu lépe než ony samy sobě.

Podobné schéma myšlení, jaké míval pan Plzák, dej mu pánbůh lehké spočinutí za ony bludy a mýty, jimiž zapleveloval jakožto prominentní kádr několik generací lidí, mě sice uráží — a dovoluji si tvrdit, že i ostatní ženy — ale nepřekvapuje. Obrana proti tomu je marná, pokud na straně prozatím, žel, víceméně mužského (tzn. nedemokratického, a tudíž stále totalitního) zřízení budou až na výjimky stát i média.

I z pořadu, v němž jsme sehráli společným úsilím, vedoucím skrze dobré úmysly do pekel, smutnou a trapnou roli klaunů, bylo patrné, že mužský element a mozek z něj čouhal, jak sláma z bot. Ráda bych se mýlila a bylo by pro mne milým překvapením, kdybyste i Vy byl rozčílen, do jakého kontextu Vás a Vaše věty sestříhali, neboť jste v onom pořadu dopadl úplně nejhůř, tedy jako korunovaný... (zbytek si dosaďte sám). A tak budu hovořit přímo a bez příkras, neboť se nyní nesnažím psát tyto postřehy jako novinářka pro určitý žurnalistický formát, ale neformálně jako žena, které se Vaše repliky přímo dotkly.

Ne, že by mne až tak překvapilo, s jakou arogancí si dovolujete hovořit o ženách a jejich „porodech“ společného potomstva. Ani to mě už neudivuje, protože se s tím setkávám u mnohých primitivních mužů často, ale překvapením pro mne bylo, že se mezi ně řadíte i Vy sám. Nedivím se už ani tomu, že si některé názory tzv. vzdělaných a populárních lidí dovolí papouškovat muži, jejichž rozum není příliš zušlechtěn akademickým vzděláním a vědou.

Ale divím se tomu, že z úst gynekologa, lékaře slyším zaznít bezmála věci, které se praktikovaly v historických dobách, kdy se věřilo, že si žena může rovnou z pole odskočit odrodit, a pak hajdy zase na pole, aniž by jí byla poskytnuta nějaká úleva z věčné a nekonečné roboty a podpora a účast muže, s nímž společný plod pokračování rodu počala. Vyjadřovat dnes názor, že muž nemá s aktem zrození svého potomka nic společného a že se u toho jen plete, je přinejmenším známkou ignorance, arogance a snižování váhy lidství, které v mužích také je, (nebo bych tomu aspoň ráda věřila), a jsem naopak ráda tomu, že trend zájmu mužů samotných o to, jak přichází na svět jejich společné dítě, tady je a prosazuje se čím dál více.

A rozhodně to není dílem feministek a žen, které by chtěly týrat své muže pohledem na krvavý proces porodu. Ty ženy a muži to chtějí proto, aby u tak šťastné a neopakovatelné události byli oba společně a oba společně tu radost mohli sdílet v současné minutě. Protože přece pohled na krev mužům — jak dokazuje tisíciletá krvavá historie — jistě nedělá potíže! Obzvláště „honosí-li“ se sami přirovnáním, že muž je lovec a bojovník.

Vadí mi však, že i Vy pohlížíte na moderní sebevědomé ženy jako na teroristky tzv. tradic, aniž by Vás napadlo uvažovat o tom, zda se ony tradice nezakládají i na hloupém, primitivním ritualismu, účelově smyšlených mýtech o biologické úloze a předurčenosti a manipulacích mužských, patriarchálních struktur. Jistěže řadě mužů vyhovuje mít ženy, které se vzdají vlastních názorů a jsou ochotny papouškovat pořád jen ty, které chcete jakožto zástupce „silnějšího, prvního pohlaví“ určovat vy, muži.

Ale uvědomte si, že doba pokročila a že zakonzervovávat staré primitivní předsudky o vyvolenosti mužů jako řídicího plemene je trapné a úsměvné a působí jako byste chtěl jet po dálnici koňským spřežením. Tím jste skutečně vrchovatě naplnil v pořadu svou roli dvorního šaška. Smutné je, že jste na to patrně ještě hrdý a že sám sebe bavíte takovými psími kusy. A opět jste mě nezklamal, že pokaždé jako člověk a osvícenec zklamete.

Žijeme v době, kdy reprodukční proces je závislý na tom, jaké podmínky k existenci budou mít ženy, budoucí rodičky a matky, protože právě na nich závisí, zda bude zdravé potomstvo, ba potomstvo vůbec, a jak bude vyspělé; ovšem to za předpokladu, pokud se vy muži a váš systém bude plést do výchovy a určovat sociální podmínky do zákonů nikoli jen pomužsku, ale jen poloviční měrou. Vždyť máme-li žít a hovořit o demokracii, pak je nezbytné, aby z poloviny stanuly v rozhodovacích procesech i ženy.

Jinak bude stát a život v takovém státě jen stará kára se zakyslým pivním patriarchátem, na jejímž kozlíku sedí vlastní (ne)mocí opilí dinosauři, a nikoli vyspělá, moderní, civilizovaná, kultivovaná, demokratická společnost. Bohužel, doba je dosud paradoxně taková, že ženy na většině pozitivních existenčních parametrech participují podstatně méně než muži, zatímco ty negativní se jich dotýkají daleko více než mužů (viz feminizace chudoby v podstatě na celém světě), a jistě i Vy znáte tu statistiku, jak se chovají muži k ženám v běžném životě.

A to nemluvím o těch vztazích, které se rozvádějí např. z důvodu alkoholismu manželů a dalších nezodpovědnostech a selháních mužů v rodině. A ani se mi snad nechce vyslovovat číslo, které vypovídá o mužích-pedofilech, kteří zneužívají vlastní či nevlastní děti v rodinách, protože je to taková obludnost, že pomalu nesnese ani komentáře.

Zkrátka, obrovské množství žen de facto nemá objektivně mezi muži na výběr, protože příliš často zklamávají a selhávají. A není proto divu, že jsou k soužití s muži a společnosti řízené vesměs muži skeptické, neboť muži nejsou svými skutky nositeli harmonie, nýbrž spíše naopak prvkem disharmonie, násilí, boje a silových řešení místo diplomatického vyjednání případných konfliktů, a to jak na celospolečenské úrovni, tak i na té intimní v privátních vztazích.

Tak se jen ptám, o jakých „tradičních" rolích to tedy vlastně hovoříte? O tradičních rolích domácích násilníků, slabochů a nezodpovědných sobců, oslavujících své vítězství při porodu potomka v hospodách ve stylu chlapi sobě!? Pak si ale musíte doříci druhou část té otázky:

Stojí ženám vůbec muži za to, aby s vámi spojovaly své životy, když muž nemá stát ani o to být přítomen u zázraku přestříhnutí pupeční šňůry svému novorozenému dítěti?

Tyto myšlenky jsem, mimo jiné, pro onen televizní pořad vyslovila, ale kouzlem střihu nakonec zaznělo jen to nejméně podstatné, a klíčové věci byly opět vynechány, pořad tedy opět jen klouzal — jako obvykle — po povrchu věcí a opakoval jen staré otřepané floskule. Možné je, že Vás také sestříhali a použili ke sledování určitého režijního cíle.

Ale i z těch několika Vašich replik bylo zřejmé, že sice možná víte něco o odborných věcech, které se týkají anatomie a funkce ženských pohlavních orgánů, resp. rodidel, ale o tom, co je spojeno s tou stránkou, která je svázána s duší, myšlením a pocity žen, víte jen tolik, co vidíte plavat vágně na povrchu. Vidíte asi jen zoufalé mimikry, šminky a masky, kterými se ženy před vámi muži často brání, aby pro ně život nebyl tak příliš těžký, pokud se vám zavděčí a jdou vám z cesty. Ale pod povrch věcí, tak jak je vnímají ženy, se určitě nahlédnout nesnažíte. Pak ale nejste odborník — tedy jste, ale pouze přes vagíny, ale nikoli přes sociální vztahy, jak je vnímají ženy, a nemáte tedy právo radit. A měl byste se tudíž vyjadřovat pouze ve smyslu, že byste si vy osobně jako muž přál, aby ženy byly takové a takové, protože Vám to jako muži připadá pohodlnější a výhodnější, ale neměl byste nepoukazovat na určité stereotypy z titulu odborníka na vztahy. Jako sexuolog možná rozumíte funkci a pocitu penisů, ale ne tak již celé šíři pocitů a potřebám, které zažívají či nezažívají ženy obecně.

Lidé se přece zobrazují především ve faktických reálných činech. Když si vedle sebe postavíte řadu žen a řadu mužů, tak se Vám ona statistika, jak jsem ji výše nastínila, zobrazí přesně tak. Muži jsou synonymem pro boj, válku a neschopnost boj jako řešení odmítnout, zatímco ženy jsou synonymem pro zrození, ochranitelství hnízda a bezpečí potomstva. Jakým přínosem — tedy skutečným a nejen tržně deformovaným — jsou pro společnost ženy a jakým muži? Když to shrnu v jednu zjednodušenou schematickou kostku, tak ženy porodí, vypiplají své syny, a jen co dorostou do vojenské výšky, tak je vy muži (pomocí vojáckých doktrín a zákonů) navléknete do mundúrů a poženete pod pohrůžkami trestů do masakrů a řeží, aby spolu s dalšími nevinnými oběťmi hynuli a padali za zcela absurdní a nesmyslné cíle a hodnoty. Teď sice paušalizuji, ale celý dosavadní svět je obecně na tomto principu postaven a bořen a znovu postaven a bořen. Jaký to dává smysl a co dobrého to přináší si, promiňte, při vší úctě, doopravdy nedokážu představit.

A zdá-li se Vám tento mužský princip řízení světa (obzvláště v dnešní době krakatitických zbraní hromadného ničení) dobrý, správný, spravedlivý a humánní, pak nevím, ale někdo z nás dvou je tady asi blázen. A myslím si, že dokud muži nebudou na vlastní oči vidět, že porod dítěte je opravdu zázrak, se kterým je nesmyslné hazardovat kvůli nějakému silovému chlapáckému kšeftu se zbraněmi, tak se svět vůbec nikam nepohne ze svého krvavého primitivismu násilí. Ostatně, už jste snad viděl, že by — kromě smyšlených legend — se ženy podařilo zmilitarizovat a natěšeně se hlásit dobrovolně do války? Asi i proto, že mají strach o své děti a vědí, že jejich porod je velmi bolestný a vykoupený mnohým odříkáním.

Proto mě jako matku velmi popuzuje iracionalita, s jakou si muži při vedení a ovládání světa počínají, každé chování a řeč bazírující na skvělosti tradic mi zkrátka připadá do nebe volající, a mimo jiné i proto tu dnes možná máme i onu ozónovou díru. Ještě stále si myslíte, že tradiční vztahy byly a jsou dobré a že ženy si mají hledět svých porodů a vařeček a nemají se plést do politiky a veřejného rozhodování o společných věcech lidstva? Se srdečným pozdravem

Zdenka Ulmannová