„Dokud není domluveno vše, není domluveno nic,“ zní jedna politická mantra, která v mnohém definuje přístup velké části české politické scény. Naší politice dlouhodobě chybí vize a směřování v klíčových otázkách, což dokládají i reaktivní postoje tuzemské politické scény na válku na Ukrajině. Jelikož nemáme jako společnost domluveno, kam kráčíme, vystavujeme se riziku, že uděláme několik kroků zpět. Nemáme totiž reálně domluveno nic, ani nutný odklon od uhlí.

Nechápejte mne špatně. Postoj české vlády k ruské agresi na Ukrajině je příkladný, jak nejnověji dokládá odvážná cesta premiéra Petra Fialy do Kyjeva. Při řešení otázek, jaké dopady bude mít celá situace na vývoj České republiky v nejbližších letech, však od členů vlády zaznívají pouze rozpačitá vyjádření a víra, že to za nás vyřeší Evropská unie.

Jaký život budou mít tisíce ukrajinských uprchlíků u nás? Jak zajistit, aby jejich příchod na pracovní trh nezpůsobil klesání mezd pracujících? Jak zabránit propadu velké části společnosti do chudoby vinou rostoucích cen energií? Jednoznačné odpovědi zatím neslyšíme.

Nejnovějším příkladem je víkendový rozhovor Seznam zpráv s ministrem průmyslu a obchodu Jozefem Síkelou (nestr. za STAN), který se vyjadřoval k otázkám směřování energetiky. Z rozhovoru jsme se nedozvěděli nic podstatného, kromě všeobecného konstatování, že se potřebujeme zbavit plynu z Ruska a musíme hledat celoevropské řešení.

Co ale čeká naši energetiku? Síkela věří obnovitelným zdrojům a jádru. Možná se budeme napojovat na LNG terminály v Polsku nebo Německu. Nebo budeme těžit a spalovat uhlí déle, než jsme původně předpokládali. Kdo ví. Každopádně o klimatické krizi, nejpalčivějšímu problému 21. století, se v rozhovoru raději nepíše vůbec.

Jak vize vypadá?

Je jasné, že detailní plán dalšího rozvoje energetiky v současnosti očekávat nemůžeme. Nicméně nelze se ubránit srovnání s našimi sousedy z Německa, od kterých je naše energetika odvislá. Německá energetická politika je totiž dlouhodobě formulována pod hlavičkou vize známé jako Energiewende, která směřuje ke kompletní dekarbonizaci a maximálnímu rozvoji obnovitelných zdrojů.

Ačkoli tato vize dostala ruskou agresí na Ukrajině zásadní trhliny, nezabránilo to Německu vyhlásit ambiciózní cíl získávat v roce 2035 elektřinu pouze z obnovitelných zdrojů. Veškeré kroky, mezi něž patří i možné stavění nových LNG terminálů na zkapalněný plyn či případné prodloužení činnosti některých uhelných či jaderných elektráren, tak s touto vizí koresponduje.

Němci vědí, kam směřují, a jsou s to vyvstávající problémy řešit právě na této cestě a neuhýbat z ní. Může za to zejména rozvinutá politická kultura typická hlubokou hodnotovou diskuzí, za niž stojí jednak politické nadace (ony známé Stiftungy), ale i celá škála think-tanků (z těch energetických jmenujme třeba Agoru Energiewende) a organizace rozvinuté občanské společnosti.

V české politice je ale institucionální zázemí chabé a hodnotové diskuze nad směřováním politiky nahrazují média, často ovládaná oligarchy a uhlobarony, nebo lobbistické skupiny velkých korporací. I proto nemá dlouhodobá politická vize ani kde vzniknout a ve vážných krizích, jakou v současnosti procházíme, se naše politická reprezentace nezmůže na jednoznačné kroky.

Kdo neví kam jde, ztratí se na každé křižovatce. Právě to nám v současnosti hrozí i v otázce směřování energetiky. Uhlobaroni jako Pavel Tykač nebo Daniel Křetínský od počátku nynější krize usilují o renesanci svého uhelného průmyslu. Fosilní lobby tlačí na nesmyslné projekty, jako je zahájení těžby plynu v Evropě nejničivější představitelnou metodou hydraulického štěpení, takzvaného frakování.

Přitom kdybychom se řídili doporučeními vědců, museli bychom se kvůli hrozbě klimatické krize plynu zbavit už včera, uhlí předevčírem. Jelikož jsme s přechodem na bezuhlíkovou energetiku otáleli, hrozí nyní kromě vysokých cen energií způsobených rostoucí cenou plynu také to, že čeští uhlobaroni prosadí pokračování provozu uhelných elektráren mnohem déle, než to je pro zajištění stability energetické sítě nezbytné.

Ve fosilním skanzenu snad neskončíme

Přičtěme proto největší domácí energetické společnosti ČEZ nyní k dobru, že její představitelé nemluví nahlas o prodlužování provozu uhelných elektráren, a naopak usilují o urychlení investic do obnovitelných zdrojů. Spolu se vzpamatováním trhu s emisními povolenkami, jejichž cena po nedávném velkém propadu začala opět stoupat, a po v lecčems přelomovém rozhodnutí soudu o zrušení výjimky z evropských emisních limitů pro elektrárnu Chvaletice to celé dává naději, že nakonec neskončíme ve fosilním skanzenu.

Pokud nynější krize naopak povede k masivním investicím do zateplování budov, hledání úspor energií a přechodu na obnovitelné zdroje, nebude to díky vyspělosti tuzemské politické kultury, ale jen vlivem mnoha externích faktorů, mezi nimiž největší roli hraje naše členství v Evropské unii.

Je však načase začít i u nás vytvářet kvalitní institucionální prostor pro politickou diskuzi a pro vytváření dlouhodobých vizí. Přešlapování na místě totiž není výhodou v žádné krizi.