Uhelné elektrárny, alespoň dle tvrzení jejich provozovatelů, do několika let upadnou do ekonomické ztráty a nebude zájem je provozovat. Nejde o nic překvapivého.

Spolu s kolegou Janem Rovenským z Greenpeace jsme na tento scénář upozorňovali z pozice členů vládní Uhelné komise již před pěti lety. Komise nakonec, bez našich dvou hlasů, bez hlasu tehdejšího ministra životního prostředí Richarda Brabce a bez hlasu zástupce ministryně práce a sociálních věcí Jany Maláčové, doporučila konec uhlí v roce 2038.

Toto doporučení, opřené o nereálný předpoklad nízké ceny emisní povolenky, nepřijala tehdejší vláda Andreje Babiše. Současná vláda Petra Fialy se následně shodla na roku 2033 a podnikla i první kroky k přípravě tohoto scénáře, například v oblasti rozvoje obnovitelných zdrojů.

V reakci na to však začala uhelná firma Sev.En vyhrožovat odstavením svých uhelných elektráren Počerady a Chvaletice. A přestože analýza ukázala, že se bez těchto zdrojů bez problémů obejdeme a provozovatel elektroenergetické přenosové soustavy ČEPS prohlásil, že zvládneme i odstavení ostatních uhelných elektráren do roku 2027, část politiků napříč koalicí a opozicí začala horovat za „záchranu uhlí“.

Nejparadoxnější je to slyšet z úst politiků ODS, kteří zapomněli na ideu volného trhu a rádi by pro pár vyvolených zavedli socialismus. Místo trhem hnaného obchodu s elektřinou raději chtějí subvencovat majitele uhelných elektráren.

Pro ostatní pak žádají zachovat „rovné podmínky na trhu“, zejména pokud jde o malá energetická společenství lidí s pár fotovoltaikami. Přece není možné je podporovat ve „férovém“ konkurenčním zápolení s energetickými giganty, s nimiž přece mají rovné podmínky.

Často slyším námitku, že neférové jsou emisní povolenky a bez nich by bylo uhlí levné. Nebylo. Škody, které spalování fosilních paliv způsobuje na úkor zdraví, majetku i životního prostředí, zaplatíme všichni a konec povolenek by fakticky znamenal pouze dotaci pro jeho spalování.

Aktuálně jsme v situaci, kdy nemusíme příliš podrobně plánovat konec uhlí, ale musíme jednat, abychom se s jeho odchodem z trhu vyrovnali. Lze pochopit návrh ministra průmyslu Jozefa Síkely na nouzový záchranný mechanismus, tedy možnost nařídit provozování uhelné elektrárny po nezbytně nutnou dobu, nikoli však původnímu majiteli.

To hlavní je však nastartovat rozvoj obnovitelných zdrojů, převážně stagnujících větrných elektráren, podnítit růst akumulace energie či chytré využívání flexibility spotřeby a co nejomezenější zálohování plynovými zdroji. Těmi samozřejmě bude ze začátku převážně zemní plyn; musíme však chtít, aby postupně více a více přecházely na nefosilní plyny.

O tom všem pojednává novela energetického zákona Lex OZE 3, kterou chtějí uhelní lobbisté doplnit o podporu uhlí. Současná zaostalost v rozvoji nových zdrojů a řešení na našem území pouští do mozaiky dovoz elektřiny.

Je nutné si uvědomit, že ten není reakcí na odklon od uhlí, ale spíše jeho příčinou. Levnější elektřina ze zahraničí vytlačuje neviditelnou rukou trhu dražší elektřinu uhelnou. Není dobré na to spoléhat dlouhodobě. Řešení však není v domácím uhlí, ale v domácích solárních a větrných elektrárnách.